Článek
Její Instagram, sledovaný armádou pětatřiceti tisíc duší toužících po „autentickém minimalismu“, byl galerií dokonalosti. Jako zkušená fotografka však věděla, že za každou fotkou ranní kávy v posteli stojí deset minut aranžování drobečků a dvě sprostá slova. Teď šlo ale do tuhého. Magazín Parky a zahrady v Čechách jí zadal sérii uměleckých aktů na téma „Splynutí s přírodou“. Termín? Pondělní ráno. Místo činu? Chalupa na Vysočině, kde lišky dávají dobrou noc a signál 4G umírá už u cedule okresu Pelhřimov. Krásná zahrada po babičce Lence měla být skvostnou lokací, kterou by nenašel ani Jára Vaculík. A modelka? Linda už fotila reklamu na Granko a to dopadlo náramně dobře. Jen tenkrát u toho nemusela být nahatá. Ale to dám! Sama sebe přemluvila. Bude to prostě v rámci „osobní zpovědi umělce“.
V sobotu odpoledne, právě když se slunce opřelo do staré, rozkvetlé meruňky v ideálním úhlu, se to stalo. Lindin otlučený stativ, její věrný druh z expedic po Islandu, vypověděl službu. Mechanismus se zasekl s definitivností rozvodového rozsudku. Bez stativu a bez asistenta byla nahá víc než modelka, kterou si mimochodem nemohla dovolit.
„Do háje,“ ulevila si Linda a pohledem přelétla přes plot k sousední chalupě. Tam seděl Jirka. Jirka byl místní konstanta. Muž, jehož největším technologickým výdobytkem byla motorová pila a jehož estetické cítění končilo u dobře srovnané hranice dříví. Na sobě měl flanelku, která pamatovala pád berlínské zdi, a v ruce láhev desítky. Znali se už od základky, hlavou prosvištěly vzpomínky na všechny ty pubertální srandy které spolu zažili. Byl to fajn kluk, ale Linda vždycky věděla, že zmizí do Prahy a že bude dělat nějaké to uměníčko.
„Jirko!“ zavolala Linda tónem, který používala na klientském centru, když potřebovala vydělat peníze na nový Nikon Z9. „Potřebovala bych … malou sousedskou výpomoc. Uměleckou!“ Bude to trošku praštěný, jako za starejch časů, prostě to ber jako malej úlet. Prostě potřebuju nafotit pár nuda fotek pro můj aktuální projekt. Doufám, že to spolu nějak dáme.
O deset minut později stál Jirka uprostřed Lindiny zahrady a v mozolnatých dlaních svíral profesionální bezzrcadlovku v hodnotě své červené, ojeté Fabie. Vypadal, jako když drží odjištěný granát.
„Takže, Jirko, je to prosté,“ instruovala ho Linda, zatímco si pod rozhaleným županem rovnala své pevné dvojky. „Ty se prostě podíváš do hledáčku, a až řeknu - teď‘, zmáčkneš tohle tlačítko. Musíš držet kompozici na zlatý řez. Žádné kácení horizontu! A hlavně, musí to mít duši. Chápeme se?“
„Zlatej co?“ zamumlal Jirka a otřel si hřbetem ruky z pusy pivní pěnu. „Hele, Lindo, já naposled fotil tátu na občanku tím východoněmeckým zázrakem, cos mi tenkrát půjčila. Ale když jinak nedáš …“
Linda odhodila župan. Jirka hlasitě polkl. Před ním stála ztělesněná „vůle k životu“. Linda se opřela o kmen meruňky, zaklonila hlavu a přivřela oči. Ta tedy vyrostla, pomyslel si Jiří.
„Teď, Jirko! Cítíš tu křehkost bytí? To napětí mezi tělem a kůrou? Cvakni to!“
Jirka cvakl. A pak znovu. „Dobrý, Jirko, teď se přesuň víc doleva. Potřebuji, aby to světlo modelovalo křivky. Představ si, že jsem vlnou na hladině, která naráží na útes reality! Buď v tom se mnou!“
„Já su v tom s tebou Lindo, ale ten útes ti trošku leze do záběru,“ hlásil Jirka, který se nečekaně vžil do role. „A nedělejte takovej ten obličej, jak když tě berou zuby. Tvař se, jako bys vyhrála v tombole. Pamatuješ?
Linda zaťala zuby. Profesionalita především, opakovala si. Hodinu se kroutila v trávě, objímala mechem porostlé kameny a ignorovala kopřivy, které jí nemilosrdně atakovaly „křehkost bytí“. Jirka pobíhal kolem s foťákem, občas si u toho odplivl, ale k jejímu překvapení se zdál být neuvěřitelně soustředěný. Dokonce jí radil, jak se natočit, aby jí „nebyly vidět ty strie, co mají všechny ženský po dětech, i když vy žádný nemáte“.
Když slunce zapadlo, Linda byla vyčerpaná, poštípaná od komárů, ale vítězoslavná. „Děkuju, Jirko. Zachránil jsi mi kariéru. V pondělí to bude v Praze senzace.“
Vzala si od něj aparát, s vítězoslavným úsměvem zapnula náhled a začala listovat snímky.
První fotka: Detail Jirkova palce přes polovinu objektivu. Druhá fotka: Rozmazaná meruňka, Linda nikde. Třetí fotka: Lindino koleno v makro detailu, vypadající jako krajina na Marsu. Čtvrtá až padesátá fotka: Série dokonale ostrých, kompozičně vyvážených a světelně brilantních snímků … Jirkova traktoru Zetor 23, který parkoval za plotem.
Linda s vytřeštěnýma očima listovala dál. Byla tam celá, ostrá, nahá, ale v pozadí byl vidět Jirka, jak se v odrazu okna chalupy šťourá v nose, a co bylo nejhorší – v rohu snímku svítila červená ikona přeškrtnuté paměťové karty. Dál už neměla sílu listovat.
„Jirko,“ vydechla Linda s hlasem na pokraji nervového zhroucení, „tady vidím na displeji ‚Memory Card Full‘. Kdy jsi tam tu kartu dal?“
Jirka se podrbal za uchem. „Kartu? Já myslel, že to má tu takovou tu vnitřní paměť jako můj mobil. Tak jsem to průběžně mazal. O kartě si nic neříkala.“
Linda se podívala na svůj drahý fotoaparát, pak na Jirku a pak na prázdnou zahradu. Pondělní termín byl v troskách. Její kariéra experimentální fotografky právě skončila u renovovaného zemědělského stroje.
„Ale neboj Lindo,“ dodal Jirka, „deset dalších fotek se tam ještě vešlo, ty jsem nesmazal. Jen jsem je trošku vylepšil tím filtrem ‚Retro‘, co tam byl. Vypadáš na nich úplně jako moje babička za svobodna. Taková… autentická.“ A dokonce je tam i na dvou fotkách i ten můj traktor Zetor.
A jak to nakonec dopadlo? Těch šílenejch deset fotek bylo tak akorát dost pro slíbenou nuda reportáž Parky a zahrady v Čechách … a z nějakého záhadného důvodu se v redakci fotky fakt líbili. Prostě dobré oko fotografa.
