Článek
Hokejový šampionát, který hostila Praha a Ostrava, dopadl skvěle. Češi se stali mistry světa a padl divácký rekord. Obrovský úspěch našich hokejistů se nečekal, divácký zájem však ano. Překonal se totiž rekord z roku 2015, kdy byl šampionát ve stejných dvou městech. Zúčastnil jsem se tipovací soutěže před šampionátem v jedné hospodě (určitě takových tipovaček bylo po republice spoustu). Většina zápasů mi vyšla, některé samozřejmě ne. Třeba Rakušané mě překvapili. Naše hokejisty jsem měl v celkovém pořadí na čtvrtém místě, finále dle mě se mělo odehrát mezi hokejovými velmocemi Kanadou a Švédskem. Nemusím ani zdůrazňovat, jak rád jsem, že to dopadlo jinak.
V průběhu turnaje se však potvrdilo, že právě zmiňovaní Kanaďané a Švédově měli výborný týmy, skvělí byli Američané, jako obvykle vysoce nadprůměrný standard předvedli Švýcaři. Naši se mi líbili celý turnaj, ostatně v základní hrací době neprohráli. Padli až v nastaveném čase s Kanaďany a Švýcary. V základní skupině však jde hlavně o postup dál, a ten byl naprosto bez problémů.
Zápas se Švédy byl hokejovou básní
A výkony v play off, tedy čtvrtfinále, semifinále a finále byly od Čechů famózní. Možná, že úplně nejlepší soupeř byl ten čtvrtfinálový. Američané přivezli zcela netypicky na mistrovství světa (které je v zámoří zastíněno bitvami o Stanley Cup) velice silný výběr a naše vítězství nad nimi 1:0 bylo mimořádně cenné nejen z důvodu důležitosti zápasu, ale i hokejových kvalit protivníků. Pak přišla slavná sobota a triumfální vítězství nad doposud nejlepším týmem turnaje Švédskem nevídaným rozdílem 7:3. Dát Švédům sedm gólů v semifinále MS, to je něco zcela mimořádného a výjimečného. Byla to hokejová báseň. Tento zápas řadím mezi jeden z nejlepších v české hokejové historii.
A byli jsme ve finále. To už jsem věřil, že vyhrajeme celý šampionát. Proto jsem nechápal titulek jednoho článku, který jsem zachytil, že Češi nemají proti Švýcarům šanci a také tam bylo něco o Pastrňákovi, že je bez formy. Kroutil jsem nad tím hlavou. Ne proto, že bych podceňoval Švýcary. Naopak. Očekával jsem urputný vyrovnaný zápas, ve kterém rozhodnou maličkosti. Něco jako bylo čtvrtfinále s Američany. Nikdy bych si však nedovolil napsat, že jsou Švýcaři bez šance, a vlastně kdokoliv jiný ze světové špičky, kdyby v té situaci byl.
Má víra už před finále v české vítězství nebyla ovlivněna hokejovým hlediskem. Tam byly šance vyrovnané. Ale něčím, co se těžko popisuje. Elektrizující energií společnosti. Já věřím, asi iracionálně, že tohle cosi, když se nakupí v určité době, rozhoduje vyrovnané duely. Že soupeř ze své šance dá tyčku a my gól. Což se potvrdilo vrchovatě. Ostatně to platilo i ve čtvrtfinále s Američany, kdy Zachův gól byl šťastný, ale zákonitý. Vzhledem k atmosféře, která na šampionátu panovala.
Památné bitvy se Sověty
Vrátím se ještě k té tipovačce v hospodě. Když jsme odevzdávali své tipy hlavnímu organizátorovi, nadhodil jsem myšlenku, jak je zvláštní, že zrovna hokejový šampionát vzbudí mezi Čechy takovou pozornost. A to každý. Znám řadu lidí, kteří sport nesledují. Ani když je mistrovství světa ve fotbale či olympiáda, což jsou největší a celosvětově nejsledovanější sportovní akce. Zmiňovaní lidé - a je jich v Česku mnoho - se koukají na sport jen v jednom období v roce. Když je mistrovství světa v hokeji.
Ivan, organizátor té tipovačky, se domníval, že je to kvůli našim minulým soubojům s Rusáky. Cituji ho přesně, protože v hospodě v běžné mluvě se nemluví kultivovaným a korektním způsobem. Myslel tím naše bitvy se sovětskými hokejisty. Také jsem nad nimi strávil dětství. Ta hanlivost označení vyplývala z politické roviny, hlavně okupace v roce 1968. Myslím, že nebyla mířena přímo na konkrétní hokejisty, protože ti byli skvělí. Sověti měli tým, který byl asi nejlepší na světě.
Na šampionátech získávali jeden titul za druhým a jestli je byl někdo občas schopen porazit, byli to právě Čechoslováci. Nezapomenutelná jsou naše dvě slavná vítězství nad Sověty na MS v roce 1969, kdy vyšli lidé u nás do ulic. V tuhé šedi normalizace oslavovali československé vítězství a zlaté medaile na šampionátu v Praze v roce 1972. Tehdy se utvořil skvělý tým kolem brankáře Holečka, kapitána Pospíšila, bratří Holíků a dalších, kteří získali tituly světových šampionů v roce 1976 a 1977. Po mírném útlumu pak přišel další světový titul po osmi letech v roce 1985 s jinou generací opět na šampionátu v Praze. A vždy bylo klíčové porazit Sověty.
Tady v tomto se patrně zrodil ten divácký fenomén, kdy Češi masivně sledují hokejové mistrovství světa. Zůstalo to v nás i po roce 1989. Symbolické to bylo při největším hokejovém úspěchu našich dějin, vítězství na olympiádě v Naganu v roce 1998. Tam se poprvé sešli nejlepší hokejisté planety, proto byl označován turnajem století. A podceňovaní naši - papírově řazeni na páté místo - po čtvrtfinále s USA, semifinále s Gretzkyho Kanadou se ve finále utkali zrovna s Rusy, tehdy s vynikajícím Pavlem Burem (na tomhle turnaji však byli vynikající hráči ve všech týmech). Vyhráli jsme 1:0 gólem předlistopadového emigranta, který se jmenuje Svoboda.
Biatlon versus skoky na lyžích
Trvá to stále, dokonce i když Rusové na šampionátu ze známých důvodů nehrají. Na závěr však zmíním jeden argument, který trochu tuto pravděpodobně vypadající spekulaci trochu zpochybní. A to je příklad jiného sportu, který si Češi zamilovali. Tím je biatlon. Tady určitě zmiňované politické důvody žádnou roli nehrají. Když čeští hokejisté vyhráli na mistrovství světa před současným triumfem naposledy, tedy v roce 2010, nebyl biatlon divácky v Česku nijak výrazně populárním sportem. Pak se však objevila Gabča a Verča, tedy Gabriela Soukalová a Veronika Vítková a začaly sbírat první úspěchy ve Světovém poháru. Gabriela Soukalová se pak stala naprostou sportovní hvězdou, a to nejen v Česku. Přidaly se i úspěchy mužů a Češi si zamilovali další sport.
To je pak drží, i když se našim závodníkům zrovna nedaří. Důkazem bylo letošní mistrovství světa v Novém Městě na Moravě. Hojně navštěvované i přesto, že českým biatlonistům, ale i biatlonistkám to moc nešlo. Je tu však jeden varovný příklad, že výkonnostní útlum nesmí trvat nějaké delší období. Tím příkladem jsou skoky na lyžích. Kdysi daleko populárnější než biatlon spadl na úplně dno. Je dobré však dnes zakončit pozitivně. Ač jsme jako Češi mistři světa v sebekritizování se, musíme si přiznat jedno. Jako fanoušci - aspoň ve sportech, které si oblíbíme - jsme skvělí.
