Článek
Na svět přišel v Brumově 23. července 1926. Pár knížek jsem od něj četl. Jako první Morčata, pak Sekyru a následně Český snář. Jako čtenář jsem si musel nejdříve na jeho styl zvyknout. Když se tak po pár stránkách stalo a adaptoval jsem se, vždycky mě jeho knížka chytila. Včetně kontroverzní Jak se dělá chlapec, dosti autobiografický pohled na mimomanželský vztah se spisovatelkou Lenkou Procházkovou.
Vaculík šel často proti proudu doby. Jako reformní komunista byl jeden z významných aktérů Pražského jara, které vlastně symbolicky odstartoval sjezd československých spisovatelů v červnu 1967, kde měl provokativní projev. Během něj sjezd opustila stranická delegace KSČ. Skončilo to Vaculíkovým vyloučením ze strany ještě před rokem 1968. Dalšími z pohledu KSČ „průšviháři“ z tohoto spisovatelského sjezdu byli Pavel Kohout, Milan Kundera, Ivan Klíma či Jan Procházka. Docela dobrá parta…
Dva tisíce slov
V roce 1968 byl Vaculík autorem manifestu Dva tisíce slov. Vyšel koncem června 1968 v Literárních listech a způsobil poprask. Podepsalo ho 150 tisíc lidí, včetně mnoha známých osobností. Vzbudil i velmi nesouhlasnou pozornost Sovětů a podle některých historiků se stal jedním z faktorů, které vedly k invazi do Československa. I když to je dosti odvážná spekulace.
V následující normalizaci, která byla jakýmsi kulturním hřbitovem, se z Vaculíka stal disident. Podepsal Chartu 77. Jak velký podíl měl na sepsání tohoto dalšího významného protestního manifestu není známo. Založil samizdatové vydavatelství Edici Petlice, kde ve formě strojopisů vycházely tehdy zakázané knížky. Za to si vysloužil dehonestační kampaň uspořádanou Státní bezpečností, kdy jeho soukromé intimní fotografie zabavené při domovní prohlídce použili jako nátlakový prostředek při nucení ke spolupráci. Vaculík však byl tvrďák a odmítl. Jeho fotky - akty s milenkou - pak zveřejnili v Československé televizi a časopise Ahoj na sobotu. Dnes k podobným skandalizujícím kampaním není potřeba ani tajná služba. Stačí sociální sítě.
Proti vstupu do EU
I po listopadu 1989 byl rebelem. Svědčí o tom jeho fejetony vycházející v letech 1989 až 2015 v Lidových novinách. Typický pro ně byl polemický tón, kontroverzní témata a neotřelý pohled. Například nehlasoval pro vstup do Evropské unie v roce 2004. Svůj postoj vysvětlil pro britský Guardian. „Hlasoval jsem proti vstupu do EU z opatrnostních a estetických důvodů. Mám pocit, že tento projekt se zaměřil na to, aby se stal obřím ekonomickým podnikem. Jeho snaha o kolektivní bezpečnost není motivována ideály nebo morálkou, ale je opatřením na ochranu kapitálu, který je nyní konečně sjednocen. Základním principem je jednotný trh. Je ostatně pozoruhodné, že myšlenka společné Evropy přichází ve chvíli, kdy nám stále více vládnou lidé, které nikdo nevolil.“
Já jsem v této době jako mladý idealistický člověk bez zkušeností byl nadšeným Evropanem a hlasoval jsem pro. Po 22 letech, které uplynuly, mé evropské nadšení zcela vyprchalo. EU je dle mého po celou tu dobu vedena vládnoucími evropskými politiky špatným směrem, který nepřispívá k její prosperitě, ale naopak k zaostávání.
Podobně rebelantský postoj z dnešního mainstreamového pohledu zaujal Vaculík k migraci. Jak píše Jiří Peňás ve svém sloupku o Vaculíkovi v týdeníku Echo „nepochybně by ostře narazil u pokrokové inteligence se svou představou, že národy se mají snažit zlepšovat poměry tam, kde jsou, a nevydávat se je zhoršovat tam, kde ještě jakžtakž ujdou.“ Dodává k tomu, že Vaculík zemřel právě v okamžiku, kdy mohutná vlna masové migrace nabírala na síle, takže v tomto mu byla smrt milosrdná…
Výsledkem této politiky je zhoršení bezpečnostní situace v některých západních zemích, například v sousedním Německu. Zde je na vzestupu čistě protestní strana Alternativa pro Německo. V prognózách voleb do zemského parlamentu v Sasku-Anhaltsku, které budou po prázdninách, vede a má získat až 40 procent hlasů. A proč? Lidé jsou prostě naštvaní dosavadním vládnutím stávajících stran a dosti to souvisí právě s migrací. „Německo se po letech nezodpovědné a sebeohrožující politiky, jež otevřela dveře milionům lidí z nekompatibilních kultur, dostalo do situace, kdy se jeho politické elity více obávají svých kritiků než důsledků vlastní pošetilé krátkozrakosti, ačkoliv ta je dnes zřejmá i jim samým. Nástup AfD není projevem nějaké vlny zla, která zachvátila německou společnost, ale výsledkem škod, které napáchala německá politika vedená představou, že cesta, jíž se vydala, nemá alternativu. Tak je tedy za dveřmi,“ popisuje Peňás.
Je otázkou, jakým atakům by dnes čelil Ludvík Vaculík se svými břitce kritickými názory, které jdou proti názorové šedi doby, aby se až později ukázalo, že měl vlastně pravdu. Vždyť dnes stačí, aby konzervativní senátor z klubu ODS Zdeněk Hraba dal příspěvek na sociální sítě: „Považovat jakékoliv jiné názory za ohrožení demokracie je mimořádně trapné a nebezpečné“, a jakýsi člověk mu odepsal, že by „z něj měl demokraticky zvolený Hitler radost.“ Z tohoto fanatismu kolem názorové čistoty jde až strach. Základem demokracie je přeci pluralita názorů. A kdo se bojí jiných názorů je vlastně tomu Hitlerovi a totalitě blíže, než ten, koho z toho osočuje. Mám pocit, že Vaculík by měl u těchto typů nálepku dezoláta. Přitom je i v dnešní době podobných Vaculíků více než potřeba.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_Vacul%C3%ADk
https://cs.wikipedia.org/wiki/Dva_tis%C3%ADce_slov https://www.facebook.com/hrabaz/posts/pfbid04pxXXZy5zTTdmp4×Zz6vTQ2bs2VY8hxbCiwUDYNC6XWy6WztdXcKWqykKopL9bRsl
https://www.echo24.cz/a/HZCVD/komentar-jiri-penas-revolucni-staromilec-stolety-ludvik-vaculik
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ludv%C3%ADk_Vacul%C3%ADk,_2010,_cut.jpg
