Článek
Ne snad radost, to by bylo příliš jednoduché. Byl to ten tichý, hluboký pocit, když po letech držíte dech a konečně můžete vydechnout. Jako by někdo odstranil závaží, které mě celá desetiletí dusilo. A poprvé v životě jsem pocítil, že dýchám pro sebe.
Ona nebyla matka. Byla to zrůda, která mě neviděla jako dítě, ale jako prodloužení sebe samé. Předmět, který slouží k naplnění jejích nenaplněných ambicí, k potvrzení její vlastní hodnoty a k vypouštění frustrace. Věc, která má sedět a čekat, mluvit, když je to po ní žádáno, a cítit to, co jí vyhovuje. Moje pocity, moje touhy, moje sny – to vše bylo irelevantní. Existoval jen její svět a já v něm byl jen nástroj.
Pamatuji si, jak jsem se snažil uspokojit její neustálé požadavky. Známkoval jsem se, oblékal jsem se podle jejího vkusu, mluvil jsem tak, aby se na veřejnosti usmívala. I v mých vlastních přátelích hledala chyby, protože si myslela, že mě budou odvádět od jejího vlivu. Neustále mě s někým porovnávala, vždycky s někým „lepším“, jen aby mě udržela ve stavu nejistoty. Její láska byla podmíněná, neustále se posouvající cíl, kterého se nikdy nedalo dosáhnout. A já to věděl, ale stejně jsem se snažil. Touha po mateřské lásce je hluboce zakořeněná, a i když vás krmí jedem, stále doufáte, že jednoho dne se ten jed promění v nektar.
Když zemřela, lidé mi vyjadřovali soustrast. Nikdo nevěděl, že truchlím za život, který jsem nikdy neměl, a ne za osobu, která mi ho vzala. Trpěl jsem v tichosti, protože vyjádřit úlevu by bylo společensky nepřijatelné. Kdo se může radovat ze smrti matky? Jenom ten, kdo zažil její psychologické terorizování a zničující kontrolu. Ten, kdo byl celá léta na bitevním poli a konečně nastal mír.
S její smrtí se konečně objevila šance na nový začátek. Už se nemusím bát zazvonění telefonu nebo nenadálé návštěvy. Můžu se učit, jak milovat sám sebe, aniž bych čekal na její povolení. Je to pomalý a bolestivý proces. Musím se naučit věřit lidem, učit se, jak mít zdravé vztahy, a v neposlední řadě se musím zbavit pocitu, že jsem jen prázdná nádoba. Jsem zlomený, ale ne zničený. Poprvé v životě vím, že mám šanci na šťastný život.
Je ironické, že jedinou svobodu, kterou jsem od ní kdy dostal, mi darovala svou smrtí. Nebojím se přiznat, že jsem šťastný. Moje štěstí není kruté ani bezcitné. Je to štěstí přeživšího. Štěstí, které se narodilo ze stínů a má v sobě naději na slunce.
