Článek
Seděl v křesle, v ruce držel starou plechovou krabici od sušenek a díval se na ni s úctou, s jakou by se díval na relikvii.
Uvnitř ležela zažloutlá krabička s Igráčkem. Montér v modré kombinéze, se žlutou přilbou a malým nářadím. Dárek. Dárek od Hany k jeho sedmnáctým narozeninám, před čtyřiceti šesti lety.
Tenkrát, ještě plný té chlapecké, patetické vážnosti, si předsevzal: „Tohoto Igráčka nesložím. Složím ho, až mi bude v životě nejhůř. Až budu na úplném dně. Až budu potřebovat to poslední, co mě vrátí zpět do hry.“
A teď, v tichosti svého jednopokojového bytu, si uvědomil tu absurditu. Bylo mu 63, měl za sebou rozvod, finanční karamboly, zdravotní trable, pohřbil své rodiče, zažil ten hrozný pocit, kdy vás předběhne mladší a vitálnější kolega… Všechny ty události, které by kdokoli jiný bez zaváhání označil za „dno“.
A Igráček? Stále nesložený.
Pavel si povzdechl a položil krabici na stůl. Nikdy ho nesložil. Proč? Znamenalo to, že mu nikdy nebylo dost hrozně?
Ne. Znamenalo to, že ten Igráček se stal jeho poslední, nejvyšší emocionální pojistkou. Stal se symbolem. Dokud byl nesložený, dokud ta malá figurka nezačala plnit svůj úkol, v Pavlovi dřímala skrytá, tichá síla. Říkal si: „Ještě nejsem na dně. To nejhorší teprve přijde. A tehdy, tehdy to složím.“
To předsevzetí ho nevědomky provázelo celým životem jako ochranný štít. Nedovolilo mu psychicky se položit při rozvodu, protože „to ještě není to nejhorší“. Nezlomilo ho to, když ho vyhodili z práce, protože „stále mám Igráčka“. Byl to jeho odklad zoufalství, jeho rezerva naděje.
Ale dnes, když seděl sám a venku padalo ticho podzimního večera, si uvědomil, jaká tíha na něm leží. Igráček, který měl být jeho záchranou, se stal jeho věčným odkladem života. Byl to odkaz na neprožitou krizi.
Pavel vzal krabičku, konečně roztrhl ten zatracený, zažloutlý celofán.
Vytáhl figurku. Hlavičku. Tělo. Nářadí. Sedl si a během třiceti vteřin – což je čas, za který lze zničit desítky let odhodlání – složil Igráčka. Montér stál na stole, pevný, plastový, s optimistickým výrazem.
A nic. Žádné osvícení. Žádné hluboké dno. Jen drobná úleva, že splnil slib daný dávné lásce a dávnému, naivnímu já.
Pavel vzal figurku, otočil ji v ruce. Je mu 63. Nejhorší už možná přišlo a zase odešlo, aniž by si toho všiml. Možná, že ten Igráček nesloužil k tomu, aby ho vytáhl ze dna, ale k tomu, aby mu nedovolil se na to dno vůbec propadnout. Byl to aktivní symbol odolnosti.
Vstal, přešel k oknu a podíval se do tmy. Držel složeného Igráčka v dlani.
A pak se usmál. Ne proto, že je konec trápení, ale proto, že konečně, po tolika letech, se ta poslední rezerva vyčerpala. A on zjistil, že ji vlastně vůbec nepotřeboval. Ta síla nebyla ve figurce. Byla v tom, že se rozhodl ji nevyužít.
Pavel šel do kuchyně. Postavil si vodu na čaj, a když se vrátil, postavil Igráčka na okenní parapet.
„Děkuji, Hano,“ zašeptal. „A teď už žádné zálohy. Jen ty a já, tady a teď.“
Zítra bude další den. A poprvé po šestačtyřiceti letech už nemá žádnou poslední naději. Má jen tu jedinou – tu dnešní.
