Článek
Dělnická cihlová bytovka, kde se nic podstatného nestalo od revoluce. Přesně tohle bylo království Inženýra Petra Hromádky, předsedy Společenství vlastníků jednotek (SVJ). Hromádka, muž s pleší, která se leskla jako dobře vyleštěné linoleum, vládl pevnou, i když zcela nečinnou rukou.
Za jeho tříleté působení proběhlo mnoho schůzí, ale neprošla jediná oprava fasády, střechy, ani prasklého vodovodního potrubí v suterénu. Peníze na účtu ležely ladem, jako mumifikovaná mumie v sarkofágu. Ale Hromádka věděl, že pravý vůdce se pozná podle priority.
A jeho priorita byla: Optimalizace Finančního Toku.
I. Monumentální Převod
Po desetiletí spalo SVJ u Čisté banky, a.s., která účtovala poplatek za vedení účtu 120 Kč měsíčně. Byla to stabilní, ale dle Hromádky, „predátorská“ instituce.
Hromádka strávil šest měsíců a dvanáct večerů nad porovnáváním nabídek. Každý bod byl rozpitván s vážností, s jakou by americký prezident studoval jadernou dohodu. Analyzoval úročení 0,001 %, porovnával poplatky za odchozí a příchozí platby a hrozil tiskem, že odhalí finanční podrazy bankovního sektoru.
Nakonec dosáhl historického triumfu: Převedl SVJ k Bance Klidu, a.s., která účtovala poplatek za vedení účtu 110 Kč měsíčně.
Deset korun. Měsíčně.
Byla to Sisyfovská Migrace Účtu. Bylo to vítězství vůle nad pohodlností, vítězství detailu nad leností. Inženýr Hromádka se cítil jako finanční génius, který zachránil společenství před neviditelnou chobotnicí kapitálu.
II. Schůze Jako Korunovační Slavnost
Vyvrcholením celého snažení bylo povinné roční shromáždění SVJ, které se konalo v temné, vytopené sušárně.
Hromádka stál před dvanácti unavenými spolumajiteli, z nichž většina se snažila skrývat únavu a pít kávu z termosek. V rukou svíral šanon tlustý jako bible a zahájil svou korunovační řeč.
„Vážení spoluvlastníci! Vím, že to byla dlouhá a náročná cesta. Vidím na vás únavu, ale ta úleva, kterou vám dnes přináším, za to stojí! Musel jsem bojovat. Opakuji, musel jsem bojovat! Stará banka nám účtovala poplatek za vedení účtu 120 korun. Sto Dvacet! Je to skandální a predátorské!“ Hromádka teatrálně odložil šanon.
Paní Nováková (byt 2A, důchodkyně), která čekala, že se bude jednat o střechu, se opatrně zeptala: „Pane inženýre, kolik máme teď?“
Hromádka se usmál úsměvem vítěze, který právě osvobodil Paříž. „Díky mým bezprecedentním vyjednávacím schopnostem a měsícům práce srovnatelné s diplomacií G7 jsme získali nabídku, která je stabilní, transparentní a – a teď poslouchejte – pouze 110 korun!“
V místnosti zavládlo ticho. Ticho, které nebylo tichem úcty, ale tichem totální deziluze. Pan Dvořák (byt 3C, IT specialista) si spočítal: „To je ročně 120 korun úspora. Asi deset korun na každého spolumajitele. Pane Hromádko, kotelna nám už měsíc plave, nešlo by to teď projednat?“
Hromádka ho přejel pohledem absolutního pohrdání. „Kotelna je lokální disfunkce, pane Dvořáku. Ale Finanční Tok je Systémové Riziko! Ušetřili jsme ty peníze! Díky tomuto Monumentálnímu Převodu jsme stabilní! Nyní si můžeme dovolit tu střechu. Tedy… teoreticky, až se na to naspoří za sedm tisíc let.“
Závěr: Hrdina Převedených Poplatků
Schůze skončila. Kotelna stále plavala, střecha dál propouštěla. Ale Inženýr Hromádka odcházel s pocitem, že dosáhl více než všichni jeho předchůdci dohromady. Stal se Hrdinou Převedených Poplatků.
Jeho tvář se objevila v lokálním zpravodaji, kde hovořil o „nutnosti finanční obezřetnosti i v malých společenstvích“. Jeho život, který byl dříve definován hnilobou průměrnosti, se teď definoval deseti ušetřenými korunami.
A v tom spočívala ta nejhořčejší pointa: V malém, stagnujícím městě, kde je strach z 10 korun vyšší než strach z padající střechy, se z triviality stává největší, nejušlechtilejší, a zároveň nejabsurdnější cíl lidského života.
