Článek
Po dvaceti letech života v Praze mi Braník připadal jako gastronomická černá skříňka. Zůstávalo zde poslední nedotčené území: síť malých, lokálních Branických uzenářství.
Mise zněla vznešeně: „Čtrnáctidenní Degustační Turné Klobás a Párků.“ Realita zněla: „Jeden kousek masa denně, po kterém se buď posereš durch, nebo jenom řídce.“
I. Metodika Chaosu (Dny 1–6)
První týden byl absolutní chaos. Bylo to, jako bych se stal živým bioreaktorem pro experimenty z 80. let. Moje tělo nereagovalo, ale explodovalo. Začal jsem u té nejobyčejnější bílé klobásy, která vypadala nevinně, ale uvnitř skrývala vulkán.
Den 3 (Uzenářství "U Přesného Řezníka"): Zde jsem ochutnal Valašský špekáček, který měl prý „tradiční chuť“. Po hodině jsem zjistil, že tradiční chuť znamená migrační krizi ve střevním traktu. Zaznamenal jsem: Katastrofa, stav Durch-I. Bylo to tak rychlé a totální, že jsem se musel přikrčit na lavičce, dokud horká vlna nepřešla.
Den 6 (Samoobsluha "Branický Válec"): Zde jsem zakoupil masovou sekanou v celofánu, která vypadala jako zbytek z minulého úterý. Výsledek byl nečekaný: sice to bolelo, ale nebylo to totální. Bylo to spíš výhružné a řídké.
V té chvíli nastal vědecký průlom. Uvědomil jsem si, že jsem schopen rozlišit dva zásadní stavy:
- Kategorie D (Durch): Kde je evakuace rychlá, totální a bez varování.
- Kategorie Ř (Řídká): Kde je evakuace pomalá, bolestivá, ale není katastrofální. Kde si mohu dovolit konzumovat.
II. Vědecká Disciplína a Sebezapření (Dny 7–14)
S touto klasifikací se mise stala existenciálním bojem. Zjistil jsem, že devadesát procent Branické nabídky spadá do Kategorie D.
A zde nastalo to sebezapření. V chvílích, kdy jsem po sedmi dnech na vývaru s nudlemi a rohlících začal mít halucinace o čerstvém mase, jsem musel hledat a konzumovat ty klobásy z Kategorie Ř.
Byla to ta nejhorší forma volby:
- Jíst klobásu z Kategorie D: Zaručený konec experimentu a mého fyzického těla.
- Jíst klobásu z Kategorie Ř: Vědomě si přivodit mírnou, dlouhotrvající, ale snesitelnou žaludeční agonii a řídkou stolici.
Tu Řídkou klobásu jsem konzumoval s tichou, chladnou nenávistí. Každé sousto chutnalo jako porážka a triumf zároveň. Byla hnusná, věděl jsem, že mě potrestá, ale věděl jsem, že přežiju.
Den 12 (Uzenářství "U Tlusté Karmy"): Objevil jsem párky, které byly jen lehce toxické. Zaznamenal jsem: Pomalý rozklad, stav Řídká-I. Po konzumaci jsem hodinu meditoval v poloze plodu a děkoval svému tělu, že to zvládlo bez nutnosti okamžitého sprintu.
Konec Turné (Den 14): Na závěr jsem byl hubený, bledý, ale zkušený. Učeně jsem dokázal na pouhý pohled na obal Moravského uzeného určit s 80% jistotou, do jaké kategorie spadne.
A v tom spočívá pointa: V hlubokém zoufalství se naučíte vážit si i toho nejmenšího kompromisu. Naučil jsem se, že řídká stolice je ve srovnání s totálním durch průserem forma vítězství.
A Braník? Ten pro mě zůstal památníkem mého nejodvážnějšího a nejhnusnějšího vědeckého pokusu. A doteď, když cítím maso, podvědomě odhaduji čas a vzdálenost k nejbližšímu azylu.
