Článek
Rozhodnutí sloužit zlu v jejím případě nezačíná nenávistí, ale absolutním vyhasnutím soucitu. Je to vědomá volba postavit samu sebe do středu vesmíru a vše ostatní – včetně vlastních dětí či partnera – proměnit v pouhé rekvizity, které mají sloužit jejímu pohodlí nebo jejímu obrazu o sobě samé.
Svatozář jako maska
Žena, která slouží zlu, se často halí do pláště nejvyšší ctnosti. Mluví o rodině, o tradici, o oběti. Je to mistryně divadla, která dokáže plakat nad svou „těžkou rolí“, zatímco pod jejíma rukama chřadnou duše těch nejbližších. Její zlo je paralyzující právě proto, že se tváří jako láska. „Dělám to pro tvé dobro,“ říká, zatímco utahuje smyčku izolace.
Moc skrze parazitování
Její strategií není tvořit, ale ovládat to, co vytvořili jiní. Sloužit zlu pro ni znamená vysávat životní energii z každého, kdo má v sobě ještě kousek světla. Je to tichý proces „vyloupávání“ – den po dni, rok po roku bere své oběti její sny, její hlas, její sebeúctu. Dělá to s trpělivostí pavouka, který ví, že oběť nemá kam utéct, protože je svázaná nitěmi viny a povinnosti.
Absence svědomí jako svoboda
Pro tuto ženu je svědomí překážkou, slabostí, kterou u ostatních využívá, ale sama ji odvrhla. Rozhodla se, že už nikdy nebude cítit bolest druhých. Toto odpojení jí dává děsivou výhodu: může lhát bez mrknutí oka, může ničit s úsměvem a může spát v naprostém klidu, zatímco o metr dál někdo umírá žalem. Její klid není mírem, je to hřbitovní ticho.
Zlo jako dědictví
Nejděsivější na ženě sloužící zlu je její schopnost otrávit prameny. Ona netrestá jen přítomnost, ona krade budoucnost. Vytváří systém, ve kterém je pravda trestána a lež odměňována. Nutí své okolí, aby se stalo buď jejími komplici, nebo jejími oběťmi. Nic mezi tím neexistuje. Její domov není přístavem, ale laboratoří, kde se lidské bytosti mění v „onuce“.
Konec v prázdnotě
Na konci její cesty nezůstává nic než ona sama. Královna na trůnu z trosek. Žena, která se rozhodla sloužit zlu, nakonec zjišťuje, že zlo je nenasytný pán. Pohltilo její schopnost milovat, vnímat krásu i skutečně žít. Zbyla jen maska, prázdná schránka a mrazivé ticho, které se snaží přehlušit jakýmkoliv hlukem, aby nemusela slyšet ozvěnu vlastní nicoty.
