Článek
Je to přítomnost, kterou cítíte skrze betonovou zeď jako studený průvan. Je to sousedka, která nežije svůj život, ale parazituje na tom vašem.
Anatomie šmírování
Šmírování není jen zvědavost. Je to projev totální prázdnoty. Člověk, který se v tichu tiskne uchem na zeď, aby zachytil zvuk vašeho kroku nebo cinknutí lžičky, se snaží ukrást kus vaší existence. Ve své vlastní nicotě se potřebuje napojit na někoho, kdo má v sobě život. Je to jako neviditelné vlákno, které se snaží omotat kolem vašeho hrdla a kontrolovat každý váš pohyb.
Vězení ve vlastním bytě
Nejděsivější na tomto „nalepeném zlu“ je to, co dělá s obětí. Nutí vás být neslyšnými. Nutí vás přemýšlet nad tím, jestli se smíte v noci napít vody, aniž byste „vyprovokovali“ reakci. Tímto způsobem se zrůda stává neviditelným spolubydlícím. Váš byt, vaše poslední pevnost svobody, je infiltrován jejím slídivým uchem. Je to tiché znásilňování soukromí.
Moc ticha a číhání
Tato zrůda využívá ticho jako past. Číhá, až uděláte chybu – až budete příliš hluční, až se projevíte jako živá bytost. Je to psychologický teror, který sází na vaši slušnost a vaši citlivost. Ona ví, že vy o ní víte. A v tom vědomí, že vás dokáže zneklidnit pouhou svou tichou přítomností, čerpá svou jedinou a ubohou moc.
Jak setřást parazita?
Prvním krokem k obraně je přestat být kořistí. Kořist se snaží být neslyšná, aby nebyla spatřena. Svobodný člověk se pohybuje tak, jak potřebuje. Šmírák za zdí je jen trapná, ubohá figurka, která ztrácí čas vlastního života čekáním na vaše zvuky. To ona je ta, která prohrává. To ona je ta, která nemá nic jiného než ucho na zdi.
Světlo jako dezinfekce
Zlo tohoto typu nesnáší, když se o něm mluví nahlas. Dokud o jejím šmírování mlčíte, je to vaše soukromé peklo. Jakmile to pojmenujete, jakmile to sdílíte se stovkami lidí, její slizká přítomnost začne vysychat. Už to není „děsivý stín“, je to jen politováníhodná patologie jedné zahořklé bytosti.
