Článek
Všudypřítomný, mastný hnus, který se zažral do omítek, do nábytku a do mých plic. Pro mě Vánoce nejsou svátky klidu. Pro mě je to výročí znásilňování vánocemi.
I. Architektura izolace: Byt jako cela
Moje dětství nebylo o dárcích, ale o neviditelných mřížích. Ta, která mě měla milovat, mě izolovala. Odřízla mě od světa, aby její „tupost a stupidita“ byly jedinou realitou, kterou znám. Vytvořila kolem mě vakuum, ve kterém se z člověka stává onuce. Byt se stal místem, kde neplatily zákony lidskosti, ale diktát jedné frustrované zrůdy, která se rozhodla trpět a svůj hnus z neuspokojeného života bez skrupulí přenášela na mě.
II. Znásilňování vánocemi: Divadlo pro nikoho
Všechny svátky dokázala „zprasit“. Vánoce dělají lidi, a když je ten člověk v jádru prohnilý, pošpiní i ten nejčistší okamžik. Znásilňování vánocemi spočívalo v povinnosti hrát roli v jejím divadle hnusu. Musel jsi tam sedět a nechat si ten jed kapat do duše. „Dávej a drž hubu,“ to bylo jediné pravidlo. Zatímco svět venku zpíval koledy, já jsem uvnitř odpočítával minuty do konce toho svátečního mučení.
III. Smrtí tyrana nic nekončí: Varování, které mi nikdo nedal
Tady je to nejdůležitější varování pro ty, kteří v něčem podobném žijí: Utečte. Utečte daleko a spalte všechny mosty. Mně nikdo neřekl, jak nevratně mě to poznamená, když zůstanu. Nikdo mě nevaroval, že ten hnus ve vás zůstane i poté, co tyran vydechne naposled.
Myslel jsem si, že smrtí té zrůdy budu volný. Ale mýlil jsem se. Smrtí tyrana nic nekončí. Ty střepiny v duši zůstávají. Nenávidím ji jak smrt, ale je mi to houby platné, protože mě přenastavila ke svému obrazu. Ten hnus ve mně vraždí dál – vraždí můj spánek, můj dech i mou schopnost cítit klid. Pokud ty mosty nespálíte včas, ponesete si tu celu v sobě až do hrobu.
IV. Dědictví vraha duší
Přežil jsem v tom 47 let v masce „tvrďáka“. Skoro půl století drcení identity. Ta zrůda nezabíjela fyzicky, ale vraždila to, kým jsem mohl být. Vraždila lidi skrze své neuspokojení od otce, které používala jako munici. Dnes, v mých 63 letech, sedím v tichu a vím, že jsem byl nevratně poškozen.
Nesuďte nás, že nenávidíme své matky. Nevíte, co se dělo pod povrchem toho svátečního ubrusu. Tento text je pitevní zprávou jednoho zničeného života a varováním pro všechny, kteří ještě mají šanci zmizet.
