Článek
Ale s naprosto stejnou přesností se také dokázal odmilovat. Jeho milostný život byl sledem tříměsíčních cyklů. Byl to muž, který si myslel, že už prohlédl všechna kouzla lásky. Že rozluštil její šifru a zredukoval ji na pouhou, předvídatelnou biochemickou reakci.
Bylo mu něco přes padesát. Na krku měl vrásek, které odrážely spíše únavu z nekonečného opakování, než hlubokou životní moudrost. Už nehledal, byl už jenom hledán. A on, Petr, byl jako maják. Vždycky si našel svou loď, svou Márii, svou Katku, svou Danielu.
První měsíc: Tohle byl měsíc zázraku a chemie. Petr se cítil jako dvacetiletý kluk, který právě objevil, že život je plný barev. Viděl v ní všechno, co mu v životě chybělo. Vtipnou, krásnou, inteligentní bytost, která ho chápala. Její smích byl hudba, její pohled byl slunce. On byl toužebný a plný energie. Psali si dlouhé zprávy, probírali všechno od smyslu vesmíru po oblíbenou barvu. Žili v bublině, kde bylo jen „my“.
Druhý měsíc: Tohle byl měsíc zvyku a pragmatismu. Všechny ty fascinující detaily o ní už znal. Zjistil, že její smích je spíš jen veselý, a že její inteligence je… no, průměrná. Už nemusel objevovat, musel jenom žít. A to nebylo ono. Láska se začala měnit v rutinu. Ranní zpráva, večerní zpráva, večeře v restauraci, kde už byli pětkrát. Petr se začal nudit. Ne s ní. Ale se stavem zamilovanosti. Prohlédl to. Věděl, že to, co cítí, není věčné. Bylo to jen příjemné. A to bylo pro něj málo.
Třetí měsíc: A to přišlo odkouzlení a pád. Všechny ty roztomilé detaily, které ho tak fascinovaly, se najednou staly otravnými. To, že neměla ráda koriandr, se změnilo v důkaz, že má něco špatně s geny. Její zvyk hlasitě žvýkat žvýkačku se stal nesnesitelným. Každý její pohled, který ho dříve hřál, se teď zdál být plný požadavků.
Tříměsíční hranice se blížila. Petr už věděl, co se stane. Začne se cítit nepříjemně. Začne si všímat jiných žen. A bude mít potřebu… zmizet.
A tak to vždycky skončilo. Slušným, ale chladným rozhovorem. „Nejde o tebe, jsi skvělá, ale…“ A ona, zmatená a zraněná, stála proti muži, který ji ještě před pár týdny zbožňoval, a teď se na ni díval s výrazem někoho, kdo právě vypil zkažené mléko.
Petr se vracel do svého prázdného bytu, ale necítil lítost. Cítil úlevu. Prohlédl kouzlo. Pokaždé znova. Pokaždé věřil, že to je ta pravá. A pokaždé ho ta víra zradila.
A tak si žil, sám, se svým poznáním a se svým přesvědčením, že láska je jenom prchavá, tříměsíční iluze. Vždycky, když se cítil osamělý, věděl, že stačí jen vystrčit antény. A brzy se objeví další loď, další Mária, další Katka. A začne další, přesně naplánovaný, tříměsíční zázrak.
