Hlavní obsah

Pavel nevidí a neslyší. Kvůli útokům v MHD už tam nechce ani jeho dcera

Foto: Pixabay

Představa světa bez světla, barev a zvuků je sama o sobě dost drásavá. A teď si představte, že k tomu všemu žijete ve společnosti, která se vám posmívá s vyčleňuje vás. Člověk dokáže překonat spoustu nástrah, ale lidskou hloupost jen těžko.

Článek

Postižení nedefinuje člověka. Postižení vyzývá společnost, aby se stala empatičtější, inovativnější a inkluzivnější. Člověk žijící v 21. století by řekl, že to je snad jasné! Bohužel, není. Každý den se miliony lidí s postižením pohybují ve světě, který byl navržen pro zdravé. Od pohybu ve veřejném prostranství až po každodenní sociální stigma, se kterým se musí potýkat. Umožnit lidem s handicapem žít bez příkoří není charita a laskavost, je to základní lidská slušnost a důstojnost. Dokud nebudeme mentálně na téhle straně barikády, budou muset inteligentní a nadaní lidé dál denně se životem bojovat namísto toho, aby ho mohli plně prožívat a přinášet radost i společnosti.

Skutečným problémem není naše slepota; je to svět, který nás odmítá vidět.
Sabriye Tenberken , spoluzakladatelka organizace Braille Without Borders.

Základem problémů není slepota nebo hluchota, ale způsob, jakým společnost ignoruje potřeby handicapovaných lidí

Se správným prostředím, podporou a nástroji jsou možnosti člověka s handicapem obrovské. Bývají skvělí inovátoři, umělci, pedagogové i šéfové. Rozhodně nejsou svým postižením navždy předurčení k tomu sedět v koutě a „být vděční“. Ve skutečnosti je historie i současnost plná lidí, kteří nenechali nedostatek zraku omezit svůj pohled na věc:

Isaac Lidsky přišel o zrak ve věku 25 let, se stal úředníkem Nejvyššího soudu, vybudoval stavební firmu s obratem 250 milionů dolarů a napsal bestseller. Stevie Wonder  a Ray Charles  se nejen přizpůsobili své slepotě – způsobili hudební revoluci napříč generacemi. Dr. Mona Minkara , nevidomá bioinženýrka, vede laboratoř zabývající se výzkumem plicních onemocnění a celosvětově se zasazuje o přístupnost v STEM oborech. Mnoho nevidomých nachází sílu ve vyprávění příběhů a veřejném zapojení, sdílení zkušeností, které inspirují k širší společenské změně. O sportu snad není třeba ani mluvit, stačí si počkat na blížící se paralympiádu. Nejde ale jen o výjimečné přínosy, i v každodenním životě nevidomí lidé vaří, vychovávají děti, spravují domácnost, cestují sami a věnují se koníčkům, jako je fotografování, zahradničení nebo hraní videoher – někdy jen s několika úpravami ve způsobu, jakým se věci dělají.

Foto: Pixabay

Nevidomý člověk nerovná se hloupý člověk. Může dosáhnout stejného vzdělání jako kdokoli jiný, když má ty správné nástroje.

Bez auta je Pavel ztracený. Ne kvůli problémům s pohybem, ale kvůli bezohlednosti lidí

„Mému manželovi Pavlovi je 52 let a je hluchoslepý. Má ztrátu sluchu přibližně 80 % a zároveň trpí těžkým zrakovým postižením – makulární degenerací sítnice. Na pravé oko nevidí vůbec a na levém oku mu zůstalo pouze asi 20 % zraku. Je tak zcela odkázaný na mou nepřetržitou péči,“ začíná své vyprávění manželka Pavla.

Cestování městskou hromadnou dopravou je pro něj velmi komplikované a psychicky extrémně náročné. Kvůli hluchoslepotě se špatně orientuje, neslyší hlášení zastávek, nevidí informační tabule ani přijíždějící vozidla. V přeplněném prostoru je velmi nervózní a dezorientovaný. A rozhodně mu v tom všem nepomáhá nepochopení a zloba, se kterou se setkává: „Cizí lidé na něj křičí, vulgárně mu nadávají nebo do něj strkají. Tyto situace jsou pro něj extrémně stresující a těžce je nese i dvanáctiletá dcera, která je těmto útokům často přítomna. Lidé nám v autobuse nadávali, že máme chodit pěšky, že by ´takoví´ neměli jezdit busem, a dokonce že bychom si neměli pořizovat děti. Jednou, když jsme jeli do Prahy do Centra zrakových vad na vyšetření, někdo do manžela strčil tak silně, že jsem ho neudržela a spadl na zem. Naše dvanáctiletá dcera byla u toho, velmi plakala a nesla to opravdu těžce. Tyto situace jsou pro ni psychicky velmi náročné,“ líčí manželova opora své zkušenosti.

I přesto, že má pan Pavel invaliditu 3. stupně a vysoký stupeň závislosti na péči, Úřad práce mu zamítl příspěvek na pořízení motorového vozidla. Přesně to je důvod, proč se rodina rozhodla obrátit s prosbou o pomoc na veřejnost na dárcovské platformě Znesnáze21. I přes špatné zkušenosti se rozhodli nepřestávat věřit v lidskou laskavost.

Foto: poskytnuto Znesnází

Na přání rodiny vkládám do článku fotku, podle které nebude pan Pavel hned identifikovatelný a předejde se tak dalším narážkám a hloupému výsměchu.

Auto pro nás v této situaci není luxus, ale jediný způsob, jak se může Pavel pohybovat mimo domov bez strachu a ponižování

„Vybrané prostředky nám umožní pořídit vůz, díky kterému se manžel bezpečně dostane k lékařům, do přírody nebo za rodinou. Jen tak může žít alespoň částečně důstojný život. Protože o něj pečuji 24 hodin denně, naše finanční situace nám nedovoluje auto zafinancovat bez pomoci druhých,“ vysvětluje důvody založení sbírky manželka. „Děkujeme ze srdce všem, kteří nám pomohou, sdílejí naši prosbu nebo na nás myslí,“ vkazují.

Hluchoslepých lidí je v Česku kolem dvou tisíc

V České republice se počet hluchoslepých osob (lidí s kombinovaným postižením zraku a sluchu) odhaduje na dva tisíce. Mezi organizace, které jim pomáhají, patří LORM, která eviduje řádově stovky klientů. Reálný počet je podle ní vyšší kvůli obtížné diagnostice a faktu, že mnoho hluchoslepých žije v zařízeních pro osoby s jiným typem postižení. Hluchoslepota neznamená nutně úplnou slepotu a hluchotu, ale spíše takové poškození obou smyslů, které zásadně omezuje komunikaci, samostatný pohyb a přístup k informacím. Většina hluchoslepých lidí v ČR získala toto postižení až v průběhu života, často se sluch zhoršil v souvislosti s věkem u již zrakově postižených osob. Pan Pavel se s handicapem potýká už od dětství. Už jako malý cítil, že je jiný než ostatní děti a zažíval posměch od spolužáků. Přesto školu zvládal a dokonce hrál rugby. Po jednom úrazu byl převezen do Prahy na operaci, kde se prokázala degenerace makulární sítnice a následně byl potvrzen Usherův syndrom – genetické onemocnění, které postupně vede k hluchoslepotě.

Foto: Pixabay

Ilustrační obrázek

Jsou to drobnosti i velké věci, které nás zdravé míjí

Nedostatečná hmatová dlažba nebo zvukové signály na přechodech. Nedostatek označení v Braillově písmu nebo ve velkém písmu ve veřejných prostorách. Neintuitivní rozvržení, které ztěžuje navigaci. Webové stránky a aplikace, které nejsou kompatibilní s čtečkami obrazovky. Zaměstnavatelé, kteří předpokládají nižší produktivitu. Kanceláře bez přístupného vybavení. Nedostatečné zastoupení v profesních sektorech. Lidé nabízející nevyžádanou pomoc nebo domnívající se, že jsou handicapovaní neschopní. Nepředvídatelná veřejná doprava se špatnými slovními hlášeními. Nedostatek vhodných pomůcek pro chůzi nebo navigačních vodítek… To je jen malý výčet překážek, se kterými se jen nevidomí setkávají. Když ale obtíže s navazováním kontaktů v neznámém sociálním prostředí navíc komplikuje lidská hloupost a hrubost, jde o podmínky neslučitelné s důstojným životem, který si zaslouží každý z nás, bez ohledu na zdravotní stav.

Jaké děláme nejčastější chyby

Mnoho „špatných“ situací nepramení jen z hulvátství a hrubosti, ale i z toho, že vidící lidé nevědí, jak správně pomoci a mají strach z neznámého. Často proto mluví s vidícím doprovodem, namísto toho, aby oslovili přímo nevidomého, což je ponižující. Mají tendenci nevidomého doslova popadnout za ruku nebo za bílou hůl a manipulovat s ním bez předchozí domluvy či dotazu. To může být nejen neslušné, ale i nebezpečné. Nevidomí se navíc setkávají s názorem, že se o sebe nedokážou postarat, nebo jsou zbytečně omezováni v pohybu z obavy okolí, což brání jejich integraci. A pořád často převládá mýtus, že nevidomý člověk musí být vděčný za jakoukoli pomoc, nebo že zrakovým postižením trpí i jejich inteligence. Nemluvě o komentářích k jejich vzhledu nebo způsobu pohybu, které jsou zraňující.

Jak se chovat tak, abychom pomohli a neublížili

Vždy se musíme nejprve zeptat, zda nevidomý/hluchoslepý pomoc potřebuje. A jak je nejlepší ji poskytnout. Pokud je to možné, komunikovat bychom měli přímo s nevidomým, nikoliv s jeho průvodcem. Nemusíme se bát používat výrazy jako „podívejte se“ nebo „uvidíme se“, nevidomí je běžně používají také, nejsou vztahovační a často mají více smyslu pro humor, než bychom mohli zjistit, kdybychom se je nesnažili poznat. Důležitá ještě rada závěrem - nemanipulujte s věcmi nevidomého bez jeho vědomí. Co je ale vůbec nejdůležitější je ohleduplnost a respekt. Takový, jaký si zaslouží každý z nás.

Zdroje:

https://okamzik.cz/nmn/Texty/Hluchoslepota/Dokumenty_k_zivotu_s_hluchoslepotou/Hluchoslepota_osobni_zkusenost_pojmy_a_informace.pdf

https://www.znesnaze21.cz/sbirka/pavel-nevidi-neslysi-a-v-mhd-celi-utokum-auto-mu-da-bezpeci#o-sbirce

https://www.besensable.com/post/challenges-faced-by-blind-people

http://ruce.cz/clanky/614-jak-kontaktovat-neslysici

https://svetluska.rozhlas.cz/

https://www.wikiskripta.eu/w/Usher%C5%AFv_syndrom

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz