Článek
Je to jen 14 měsíců, co jsem vám vyprávěla příběh 14 leté Valerie, kterou zákeřná bakterie připravila o nohy a ruce. Nevzala jí ale odhodlání a lásku k tanci. Ten příběh byl velmi silný a vzal za srdce mnohé z vás. Dokonce tak, že jste jí pomohli na dárcovské platformě Znesnáze sehnat peníze na zotavení. A protože byla štědrost osmkrát větší, než rodina čekala, podařilo se Vali koupit také speciální protézy. Dostala tak nejen podporu, ale i naději.
„Máme toho hodně, řeknu vám to v rychlosti. Vaše dcera nejspíš do pár hodin zemře, na tuto nemoc umírá většina dětí i dospělých,“ byla slova lékařky pro přijetí do nemocnice, která přinesla rodině Kmentových místo útěchy absolutní bezmoc. „Bylo pár dní před Vánoci a Valinka měla se svou taneční skupinou vystoupení, kde už měla teplotu,“ vzpomínala maminka Hana, která tehdy doma Valinku uložila s přesvědčením, že jde o virózu. Druhý den jí bylo špatně, měla teplotu 38 stupňů a špatně se jí dýchalo, a tak jeli do Pardubické nemocnice, před kterou jim Valinka řekla, že špatně cítí nohy a je jí velká zima, a tak jí tatínek odnesl v náručí na dětskou pohotovost. Celý průběh si můžete přečíst ve zmiňovaném článku, který jsme tehdy sepsaly s maminkou Valerie. Je dlouhý a upozorňuju, že vás asi velmi znepokojí, ale pro pochopení situace určitě dobře poslouží. A snad i připomene, že existuje cesta, jak se právě v nejrizikovějším období puberty před podobnou bakterií částečně chránit. Mimochodem, i moje stejně stará dcera jde tento týden na druhé očkování. Na prvním byla právě poté, co jsem tento příběh na dálku s rodinou prožila.
Lékaři se snažili Valince zachránit nohy co nejvíce, udělali jí velké zářezy přes celá lýtka. Ale jelikož po magnetické rezonanci bylo zjištěno, že Valinka má odumřelé svalové tkáně a špatné kosti, bylo nutné přistoupit k amputacím. Kdyby Valince zachovali nohy, tak by se na ně už nikdy nepostavila. Sama se rozhodla, že chce zase chodit a hlavně tančit. Neodradily jí ani obrovské bolesti.
Od amputací uplynul rok. Na vozík si sedá prach a Vali tančí.
Ale teď k tomu veselejšímu. K tomu, díky čemu mi před pár dny spadla brada. Uviděla jsem totiž po těch 14 měsících tohle video:
To byl okamžik, kdy mi naskočila husí kůže a vlily se slzy do očí. Ona to ta holka fakt dokázala, to je superhrdinka! Proletělo mi okamžitě hlavou. A tak jsem hned Vali napsala a dočkala se odpovědi a vzpomínek na nejnáročnější období jejího života: „Nejtěžší období bylo po amputaci, kdy nebylo cesty zpět. Všechno mě hodně bolelo a bála jsem se názorů ostatních. Naštěstí toto období trvalo asi týden. Vrátit k tanci jsem se chtěla celou dobu, co jsem byla v nemocnici a pak i doma. Doktoři dělali všechno pro to, abych se k tomu vrátila a já jsem za to vděčná. Vůbec netuším, jak rychle jsem se na protézách naučila. Chtěla jsem se zkrátka co nejrychleji naučit chodit, abych už na vozík nemusela sednout, a fakt jsem dřela. Byla jsem na sebe možná tvrdá, ale já výzvy mám ráda,“ vzpomíná dnes Valerie, která už za pár dní nastupuje na střední školu, kde jí čekají nové výzvy. Jak je ale zřejmé, ona se jich nebojí. Má oporu v sobě, ale i rodině a kamarádech, kteří jsou zejména v tomto věku více než důležití: „Kámoši mě ve všem podporovali a byli při mně, když jsem potřebovala. Jen ve skupině už bohužel netancuju. Vystupovala jsem na amputářském plese, kde mě všichni poprvé uviděli tancovat. Ale jinak žádné větší vystoupení už jsem neměla. V budoucnu se ale určitě budu chtít vrátit do taneční skupiny. Těším se moc!“
Největší bojovnice, kterou znám.
Jak dostala první protézy, už jsme jí na vozíku neviděli, vzpomíná maminka
„Změnila se za tu krátkou dobu spousta věcí. Například Valinka se naučila žít nový život, je hodně šikovná a statečná. Od té doby co Valinka dostala první protézy na nohy už nesedla do vozíku, měla za tu dobu dvě vystoupení s taneční skupinou , to byl takový Valinky první cíl vrátit se na taneční parket. Zvládla přijímací zkoušky na střední školu, tak se těší až v září nastoupí do školy. Díky sbírce na Znesnáze jsme mohli Valince pořídit taneční protézy, estetickou protézu na ruku a teď doplatek na hybné protézy na prsty a spousta dalšího, co Valince zjednoduší život. Dnes už se máme krásně a jsme rádi, že jsme zdraví. Valinka chce pomáhat dětem a lidem s nějakým hendikepem, teď chce darovat svůj elektrický vozík, který už nepoužívá. Ten, co si mohla pořídit díky sbírce na Znesnaze,“ raduje se z pokroků a radostí své dcery maminka Hanka.
V rodině měla Valerie vždycky velkou oporu.
Moc dekuju lidem, co mi přispěli na protézy a můžu díky nim tančit. A lidem, co se bojí nebo ostýchají říct o pomoc, chci vzkázat, ať se nebojí. Hodní lidé pořád existují.
„Nikdy na vás nezapomeneme, protože nebýt tolika dobrých lidí se srdcem na správném místě, nemá teď Valinka jednodušší život. Děkujeme za pomoc a za velkou podporu. Ale vzkaz mám i pro ty, kteří potřebují pomoc. Ty, kteří se právě cítí mizerně. Také jsme měli strach si o pomoc říct. Ale nebojte se, nemáte se čeho bát, není to žádná ostuda požádat o pomoc,“ uzavírá Hana Kmentová s vděčností k těm, kteří její dceři pomohli v nejtěžší době. Jen tím potvrzuje, co si nepřipouštíme, když jsme v háji a potřebujeme pomoc - že je kolem spousta lidí, kterým dělá radost pomáhat. Jistě, kdo nechce nebo nemůže, nepomůže a je to v pořádku. Ale kdo chce, kdo ke svému životu potřebuje pomáhat jiným, tomu vlastně jen uděláme službu a radost. Nesmíme se o pomoc bát požádat. Je to sice těžký krok, ale často ten jediný, který může otevřít novou a lepší cestu životem.
Tak pravou, Vali! ❤️
