Článek
Romana si bude každý fanoušek této sociální hry jistě pamatovat. A možná nejen odtud. Dostal se také do finále soutěže Muž roku, stejně tak na čas své místo našel v armádě. Má rád pozornost, hodně mluví a neskrývá svou důvěřivost a empatii k lidem. Díky tomu se také stal životním koučem, ale i rozhovoristou ve svém podcastu Raw Talks.
„Věděl jsem, že jak přijedu domů ze Survivoru, začnu cestu plánovat,“ svěřil se v ranním vysílání TV Nova přímo z hor Albánie. Ještě před tím, než se na svou životní cestu po zavátých stopách svého otce vypravil, vzal si od mámy starou fotku svého táty, obejmul jí a řekl, že ji má rád a vždycky bude. Ať už se na cestě stane cokoli. Ta fotka byla tím jediným, co měl v ruce. Tou jedinou indicií, která mu měla pomoci najít otce, který už samozřejmě vypadá úplně jinak. A nebo také už vůbec nežije. Neznal odpověď na žádnou ze svých otázek, a právě to bylo jeho nejsilnějším hnacím motorem. Ze své výpravy s přáteli, kteří se ho rozhodli podpořit, přivezl spoustu videomateriálu a rozhodl se z něj sestříhat film. Takový, který by mohl pomoci i dalším klukům, nebo dnes už dospělým mužům, najít když ne otce, tak sami sebe. Téma mužů, co vyrůstali bez otců, stojí stranou pozornosti veřejnost a také to se rozhodl změnit. Vedle filmu plánuje také besedy, výpravy a osvětu, která má toto tabu prolomit. A to nejen v Česku, ale i Albánii, kam vedly jeho kroky tátovi na stopě.
Roman Kunčar
Sebepoznání a dospění v muže tkví v rozklíčování vlastní minulosti a kořenů. Toto uvědomění bylo hlavním impulsem k cestě
„Určitá míra touhy po poznání mého otce tam byla vždy. Už ve 20 letech, když jsem žil v Anglii, jsem zkoušel kontaktovat červený kříž a spojit se s ním. Tenkrát to ale bylo velmi komplikované a já byl nucen to odložit. Nicméně představa, že ho jednou poznám, mě neustále doprovázela. Ne proto, že bych mu chtěl něco vyčíst. Ne proto, že bych potřeboval tátu. Byla to přirozená potřeba a intuice - něco ve mě ještě čeká na objevení a leží to mimo mě. Pravděpodobně v Albánii,“ vzpomíná Roman na začátky své touhy vydat se jednou hledat svého otce.
Postupně v životě poznával a nacházel dary i stíny, které sebou vyrůstání v prostředí bez otce neslo. Obzvlášť ve spojení nestability, alkoholu a násilí. Když se blížily jeho 30. narozeniny, byl to prý jasný impuls. Najednou bylo naprosto jasné, jaký způsob pátrání chce použít. „Když jsem to řekl kamarádům, jejich reakce byla: ´Tohle bys měl natočit. Tohle bude lidi zajímat. Obzvlášť ty s podobným příběhem.´ No a bylo jasno.
Jediná fotka táty, kterou Roman měl a se kterou se ho vydal do Albánie hledat.
Jednou mi terapeutka během sezení řekla, že jsem byl takový „hromosvod emocí“ pro mou mámu. Proto mám občas problém opravdu plně se spojit s emocí. Ale stále vnímám, že mám tu schopnost slušnou, protože jsem byl přece jen vychován ženami. Takže ano, do určité míry mi byla odebrána důležitá část dospívání, ve které jsem si nemohl tolik dovolit být dítě, ale musel jsem si stoupnout do role stabilního prvku pro zbytek rodiny. Já o tom miluju mluvit jako o DARU, protože to ze mě dělá člověka, kterým jsem dnes. Obklopen skvělými lidmi, kteří tu pro mě jsou a já pro ně taktéž. Často dostávám feedback, že ze mě jde klid a stabilita,“ ohlíží se.
Mámě ani tátovi nic nevyčítám!
„Mámě jsem to nikdy nevyčítal. Naopak jsem ji obdivoval, protože navzdory zhoršeným podmínkám jsem nikdy nebyl příliš pozadu oproti ostatním dětem. Vždy udělala vše proto, abych měl, co jsem chtěl a potřeboval a teprve tehdy přišel čas na její potřeby. To je něco, co bych rád, aby se teď v dospělosti přeučila. A ta síla, kterou tohle vyžadovalo byla obrovská. Vždycky jsem to byl já a až potom všechno a všichni ostatní. Možná to je ten důvod, proč se ze mě nestal alkoholik a povaleč, jako bohužel většina zbytku rodiny tenkrát. Tátovi jsem také nikdy v duchu nevyčítal. Neměl jsem pocit, že mám dostatečné množství kontextu, abych mohl soudit jejich rozhodnutí. Máma mi sice řekla, že jí už nikdy neodepsal na dopis s mou fotkou, ale co já vím. Mohlo ho srazit auto. Mohl si procházet věcmi, o kterých nikdo nevěděl. Určitě v tom sehrála velkou roli i máma, která mi jeho stranu nikdy nevyložila negativně. Jinými slovy mě nevedla k jeho nenávisti, ale naopak. Vždy o něm mluvila krásně a říkala, že se milovali.“
Vždycky jsem záviděl kamarádům velkou rodinu u štědrovečerní večeře, ale nebyl jsem v tom sám. Jen jsem to tenkrát nevěděl! A proto mi přijde důležité tohle téma otevírat veřejně. Vědět, že v tom nejsme sami a že naše zdánlivé handicapy mohou být i dary je zásadní.
Roman s maminkou.
Chyběl mi táta, který by obejmu mámu a dal jí pocit bezpečí
„Přijal jsem to prvně nevědomky, ale časem vědomě, jako hotovou věc. Vždycky jsem ale tiše záviděl úplnost rodiny kamarádů. Že u nich doma na Vánoce bylo živo. Že se tam scházela rodina a slavilo se. Měl jsem z toho pocit bezpečí, který nám doma chyběl. Já jsem vlastně moc nevnímal, že mi chybí fyzicky. Logicky, protože jsem ho nikdy neměl. Ale chyběl tam stabilní prvek. Někdo, kdo třeba vlastní auto a odveze nás, když potřebujeme. Někdo, kdo obejme mámu a dá jí pocit bezpečí. Několikrát jsem jako dítě přihlížel násilí, kterým si máma musela procházet, protože si do života přivedla muže, který se neuměl ovládat. Ten chybějící prvek síly a ochrany tam chyběl a já v sobě měl pocit, že ho musím zastoupit. I proto mám v sobě dneska tak silný radar na nespravedlnost. Nemůžu vystát, když se někdo nad někoho povyšuje, nebo je nefér. Musím jednat a často mě to trápí.“
Fotek z cest po Albánii má Roman stovky. Na tu hlavní si musíme počkat.
Tátovi na stopě
„Vzpomínám si na poslední objetí, které jsem dal mámě, když jsme ji navštívili obytným vozem po cestě z Prahy. Byl to takový pocit ve stylu: „Mami, jedu za nás za oba zjistit, co se tenkrát stalo a dopřát mě i tobě možnost vidět Envera. Pro tebe znovu, pro mě poprvé. Zároveň jsem cítil, že nic nemůže změnit můj vztah k ní. A už vůbec ne nahradit její důležitost.“ V tu chvíli jsem nevěděl, jak moc velkou zkoušku mi právě v tomhle tvrzení život pošle. Ale o tom až ve filmu,“ uzavírá Roman, který se před pár měsíci vrátil z Albánie. S jakým výsledkem nevíme, nechceme to vědět. Chceme se těšit na film stejně, jako ostatní. Naše úloha je teď jasná - pomoci Romanovi získat peníze potřebné na dokončení filmu.
Dlouhá cesta s přáteli za člověkem, kterého znal Roman jen z fotky. Pokud vůbec ještě žije.
Osvěta tématu nezůstane „jen“ v Česku
„Během výpravy jsme přišli do kontaktu se spoustou místních. Ať už na krátkou chvíli, nebo na několik dní. Velké množství interakcí proběhlo také online, společně s několika pozvánkami do místní televize. Všichni dokázali velmi ocenit samotný cíl mise, ale také otvírání tématu, které je podle nich velmi palčivé, ale lidé už začínají být připraveni o tom slyšet. Nasbírali jsme nějaké kontakty a nevylučujeme, že proběhne i premiéra v Tiraně,“ plánuje Roman.
Co to ve mě zanechalo je silná a jasná představa o tom, jaký muž chci být já. Jakou rodinu chci budovat já. Jaké vztahy chci rozvíjet a jakým způsobem o ně pečovat. Dělám to ve svém každodenním životě a budu to tak dělat i se svou rodinou.
Filmem to nekončí. V plánu je také podpora na cestě mladých kluků s podobným příběhem
Roman už je z cest dávno zpátky. Dovezl si hodiny materiálu, na jejichž konečnou podobou se už všichni těší. Aby mohl film vzniknout, potřebuje ale ještě nemálo peněz na jeho dokončení, střih, postprodukci, dramaturgii i projektový management. Tím, ale Romanovy plány nekončí: „Mým cílem není jen natočit film a nechat ho v šuplíku. Chci otevřít veřejnou debatu o dopadech absence rodiče na život dítěte. Proto budou součástí projektu také projekce a besedy pro veřejnost, školy, dětské domovy a další organizace pracující s rodinami. Chci bourat stereotypy a nabídnout bezpečný prostor pro sdílení zkušeností lidem, kteří si nesou podobný příběh. Pokud vybereme na Znesnáze21 víc, moc rád bych ve spolupráci s odborníky a zkušenými mentory vytvořil konkrétní aktivity a workshopy pro děti a mladé lidi vyrůstající bez jednoho z rodičů. Místo, kde najdou podporu a průvodce, které sami v životě postrádají.“
Jaký byl konec cesty se dozvíme až z připravovaného filmu.
Na pomoc přicházejí i lidé z Romanova okolí a české scény s podobným příběhem
„Když jsem se rozhodl svou cestu uskutečnit a začal o ní mluvit ve svých kruzích, ukázalo se, kolika lidí se tohle téma týká. I to byl jeden z motorů, který mě ujišťoval v důležitosti tohoto tématu a dokončení mojí mise. Spousta z těchto lidí byli muži (ale i ženy), kteří jsou skvělými lídry a otci, či matkami, navzdory podmínkám, ve kterých vyrostli. Svým způsobem také našli své dary, v tomto zdánlivém handicapu chybějícího rodiče. Spousta z nich projevila zájem podpořit tuto vizi. Samozřejmě jak při výběru mentorů, tak i na místě musí a budou přítomni profesionálové, kteří celou situaci ošetří svým odborným vstupem i samotnou přítomností v rámci prevence vzniku složitých situací.
Jose Kadlec - spoluzakladatel firmy GoodCall
Rudolf Mihle - spoluzakladatel firmy KnowLimits
Šimon Bellovič - zakladatel projektu PraMen, vedoucí mužských kruhů, přechodových rituálů a kouč osobní kapacity a vztahů.
Zdeněk Weber - zakladatel projektu muzskekruhy.cz, mentor osobního rozvoje a neformálního vzdělávání. Průvodce přechodovými rituály.
Jiří Fusek - ředitel společnosti Cirk La Putyka.
Vít Koudelka - spoluzakladatel firmy Synaptik, poručík v záloze…
To jsou jen první z jmen, za kterými se postupně objevují další a další. Příběhů mužů, kteří dospívali bez táty, je mezi českými osobnostmi mnohem více. Vzpomenout můžeme například i Tomáše Kluse nebo Bena Cristovao, kteří se téma také nebojí otevírat a pomáhají tak dalším mladým mužům věřit v sebe a cestu, kterou se vydali. “
Úsilí Romana a jeho přátel dotáhnout film o hledání otce do zdárného konce může veřejnost podpořit na dárcovské platformě Znesnáze prostřednictvím sbírky. Její výtěžek poputuje na dokončení dokumentu, osvětu a destigmatizaci tématu, ale i osobní podporu dětí vyrůstajících bez otce. Roman s nimi plánuje podniknout i speciální „chlapskou výpravu“ za dobrodružstvím spolu s dalšími -dnes už dospělými- muži, kterým jako malým klukům podobný zážitek scházel.
