15 nejničivějších válek historie: Žebříček zkázy, ze kterého mrazí

V tomto měsíci si česká veřejnost připomíná sedmadvacáté výročí jedné z nejdůležitějších událostí v moderních dějinách našeho státu – vstupu České republiky do Severoatlantické aliance. Dne 12. března 1999 se naše země definitivně vymanila z geopolitické šedé zóny a stala se součástí nejúspěšnějšího obranného paktu v historii, což znamenalo zásadní zlom v národní bezpečnosti po sametové revoluci. Toto výročí není jen připomínkou diplomatického úspěchu, ale především oslavou míru a stability, které jsou v historickém kontextu nesmírně křehké. V kontextu roku 2026, kdy globální bezpečnostní prostředí čelí novým výzvám, od hybridních hrozeb až po technologicky vyspělé konflikty, se ukazuje, že naše členství v NATO je dnes životně důležitější než kdy dříve.

Závazek kolektivní obrany podle článku 5 Washingtonské smlouvy pro Českou republiku znamená, že se již nikdy nesmí opakovat tragédie typu Mnichova 1938. Bezpečnostní záruky nám umožnily transformovat armádu z těžkopádného reliktu Varšavské smlouvy na moderní, akceschopný sbor, který dnes disponuje špičkovou technikou, jako jsou vrtulníky H-1, a aktivně se podílí na ochraně vzdušného prostoru spojenců. Přesto je nutné si uvědomit, že historie lidstva je historií konfliktů. Abychom plně docenili hodnotu současného míru, musíme se ohlédnout do minulosti a analyzovat události, které formovaly svět skrze krev, destrukci a utrpení.

Následující analýza předkládá žebříček patnácti nejničivějších válek, které lidstvo kdy zažilo. Kritéria pro stanovení jejich pořadí nejsou založena pouze na absolutních číslech obětí, ale zohledňují délku trvání, intenzitu materiálních škod, dopad na civilizační pokrok a především poměr lidských ztrát k tehdejší celkové světové populaci. Mnohé z těchto konfliktů, ač se odehrály před staletími, vykazují vyšší relativní ničivost než konflikty moderní éry, protože vedly k totálnímu kolapsu státních struktur a demografickému propadu, ze kterého se zasažené regiony vzpamatovávaly po generace. Studium těchto tragédií odhaluje zásadní pravdu: chaos a rozpad institucí jsou často smrtonosnější než samotná tyranie, a největší podíl na ztrátách na životech mívají doprovodné faktory jako hladomory a epidemie vyvolané válkou.

Španělská konkvista Mexika představuje jeden z nejdramatičtějších a nejničivějších střetů v historii lidstva, nikoliv však pro rozsah vojenských manévrů, ale pro svůj katastrofální demografický dopad. Příčinou konfliktu byla imperiální expanze Španělského impéria pod vedením Hernána Cortése, motivovaná touhou po drahých kovech, novém území a šíření křesťanské víry. Aztécká říše byla v té době vyspělým, ale silně centralizovaným státem, což španělským útočníkům umožnilo po počátečních porážkách využít vnitřní nestability a nespokojenosti podmaněných národů.

Bilance lidských ztrát je v tomto případě extrémně vysoká, odhady se pohybují kolem 10,5 milionu mrtvých, což v poměru k tehdejší světové populaci představovalo zhruba 2,33 %. Nicméně je nutné rozlišovat mezi přímými oběťmi boje a oběťmi biologického šoku. Nejdrtivějším nástrojem zkázy se staly evropské nemoci, především neštovice, proti nimž domorodé obyvatelstvo nemělo žádnou imunitu. Materiální škody byly totální. Hlavní město Tenochtitlán, jedno z největších měst tehdejšího světa, bylo po několikaměsíčním obléhání srovnáno se zemí a jeho architektonické i kulturní dědictví bylo systematicky ničeno, aby uvolnilo místo koloniální správě.

Válka dosáhla úplného zániku suverénní aztécké civilizace a její transformace v místokrálovství Nové Španělsko. Podařilo se napravit důvody jejího vypuknutí? Z pohledu Španělů ano, neboť dosáhli naprosté dominance a získali přístup k obrovským zdrojům stříbra a zlata. Z pohledu historie se však jednalo o nevyřešenou tragédii. Původní obyvatelstvo bylo zotročeno v systému encomienda a kulturní identita celého regionu byla násilně přetvořena. Tento konflikt neřešil spory, ale nahradil jednu mocenskou strukturu jinou, založenou na rasové a náboženské hierarchii, jejíž následky latinskoamerická společnost pociťuje dodnes.

Křížové výpravy byly sérií nábožensky motivovaných vojenských kampaní vyhlášených papežstvím s cílem obnovit křesťanskou kontrolu nad Svatou zemí. Původním podnětem byla žádost Byzantské říše o pomoc proti expanzi Seldžuckých Turků, ale hnutí se rychle rozrostlo v širší ideologický boj mezi křesťanským Západem a islámským Orientem. Válčení trvalo téměř dvě stě let a zahrnovalo osm hlavních výprav a bezpočet menších střetnutí.

Odhadovaný počet obětí se pohybuje v širokém rozmezí mezi 1 a 9 miliony lidí. Ačkoliv se toto číslo může zdát nižší než u moderních válek, ve své době představovalo až 2,8 % globální populace. Materiální škody byly nesmírné, zejména v Levantě, kde docházelo k opakovanému plenění měst jako Jeruzalém, Antiochie nebo Konstantinopol – paradoxně křesťanského města, které bylo zdevastováno čtvrtou křížovou výpravou, což fatálně oslabilo Byzanc a uvolnilo cestu pozdější osmanské expanzi.

Bilance křížových výprav je rozporuplná. Z vojenského hlediska šlo o selhání. Po dočasných úspěších první výpravy byly křižácké státy postupně zlikvidovány a v roce 1291 padla poslední pevnost Akko do rukou Mamlúků. Na druhé straně však výpravy stimulovaly obchod mezi Východem a Západem, přinesly do Evropy nové technologie, plodiny a poznatky v oblasti medicíny a architektury. Důvody vypuknutí – náboženská exkluzivita a územní nároky – však nebyly vyřešeny. Naopak došlo k hluboké polarizaci mezi křesťanským a muslimským světem a k nárůstu antisemitismu v Evropě, což jsou stíny, které mezinárodní vztahy provázejí až do 21. století.

Druhá konžská válka, často nazývaná „africká světová válka“, je nejsmrtonosnějším konfliktem v moderních dějinách Afriky. Příčiny byly komplexní: od dozvuků rwandské genocidy a přelévání etnického napětí přes hranice až po naprostý kolaps státní moci v Demokratické republice Kongo (DRC). Klíčovým faktorem byl však boj o kontrolu nad nesmírným nerostným bohatstvím země, zejména koltanem, diamanty a zlatem.

Válka si vyžádala mezi 3,8 a 5,4 milionu životů. Šokujícím faktem je, že naprostá většina obětí (přes 90 %) nezemřela v přímém boji, ale v důsledku hladomoru a nemocí, které se rozšířily po zničení infrastruktury a zdravotního systému. Materiální škody jsou nevyčíslitelné. Válka zdecimovala průmysl, vedla k masovému znásilňování jako válečné zbrani a k rekrutování tisíců dětských vojáků. Ekonomika země se propadla do kleptokracie, kde ozbrojené skupiny financovaly své operace nelegální těžbou.

Přestože byla v roce 2002 podepsána mírová dohoda a ustavena přechodná vláda, konflikt nebyl nikdy skutečně vyřešen. Východní části Konga zůstávají v roce 2026 i nadále zónou chronické nestability, kde skupiny jako M23 pokračují v boji o suroviny. Válka dosáhla svržení starých režimů, ale nepodařilo se jí napravit strukturální chudobu ani zajistit spravedlivé rozdělení bohatství, což z ní činí jeden z největších neúspěchů mezinárodního společenství při řešení moderních krizí.

Série konfliktů, které následovaly po francouzské revoluci a vyvrcholily snahou Napoleona Bonaparta o nadvládu nad Evropou, zásadně změnila charakter válečnictví. Příčinou byla snaha Francie exportovat revoluční ideály a následně budovat hegemonní impérium, což narazilo na odpor konzervativních monarchií v čele s Británií, Rakouskem a Ruskem. Napoleon zavedl koncept „masové armády“, což vedlo k enormnímu nárůstu počtu vojáků i obětí na bojišti.

Lidské ztráty se odhadují na 3,5 až 7 milionů lidí. Válka měla drtivý dopad na mezinárodní obchod v důsledku britských blokád a Napoleonova kontinentálního systému, což způsobilo hluboké ekonomické škody v celé Evropě i v zámoří. Rozsáhlé materiální ztráty byly zaznamenány zejména během Napoleonova tažení do Ruska v roce 1812, kde taktika spálené země a brutální zima zdecimovaly největší armádu té doby.

Konflikt skončil definitivní porážkou Napoleona u Waterloo a následným Vídeňským kongresem v roce 1815. Podařilo se napravit důvody vypuknutí? Kongres nastolil systém „koncertu velmocí“, který zajistil Evropě relativní mír na několik desetiletí a vytvořil rovnováhu sil. Nicméně snaha o aktualizaci starých pořádků ignorovala rostoucí nacionalismus a touhu po demokracii, což vedlo k revolucím v letech 1830 a 1848. Válka tedy vyřešila otázku francouzské hegemonie, ale zasela semena budoucích národních konfliktů, které vyvrcholily v 20. století.

Tato válka byla jedním z nejničivějších konfliktů v evropské historii, který proměnil střední Evropu v pustinu. A šlo skutečně o první celosvětový konflikt, neboť se nebojovalo jen v Evropě, ale i na pobřežích amerického kontinentu. Příčinou byl náboženský spor uvnitř Svaté říše římské mezi katolíky a protestanty, který se však rychle změnil v mocenský zápas mezi habsburskou dynastií a jejími rivaly, především Francií a Švédskem. Pro české země měla tato válka fatální následky, neboť zde po bitvě na Bílé hoře začala násilná rekatolizace a úpadek stavovských svobod.

Počet obětí se odhaduje na 4,5 až 8 milionů. Relativní dopad byl však mnohem hrozivější: v některých částech dnešního Německa a Česka klesla populace o více než 50 % a celkově v říši zahynulo zhruba 20 % veškerého obyvatelstva. Materiální škody byly nepředstavitelné. Žoldnéřské armády se živily drancováním venkova, což vedlo k totálnímu zániku stovek vesnic a městskému úpadku. Hladomory a epidemie moru doprovázely každý pohyb vojsk.

Válka skončila Vestfálským mírem v roce 1648, který je považován za milník v mezinárodních vztazích. Lze hovořit o dosaženém výsledku? Ano, byl uznán princip suverenity států a náboženská tolerance byla do určité míry kodifikována (cuius regio, eius religio). Podařilo se napravit důvody vypuknutí? Částečně ano, protože náboženské války v takovém rozsahu v Evropě skončily. Nicméně cena za tento posun byla demografická a kulturní katastrofa, z níž se střední Evropa vzpamatovávala déle než století.

Konflikt, který následoval po rozpadu ruského impéria a bolševické revoluci, byl brutálním bojem o charakter státu. Příčinou bylo mocenské vakuum a ideologický střet mezi Rudou armádou (bolševici) a Bílou armádou (monarchisté, liberálové a další odpůrci), do kterého zasáhly i zahraniční mocnosti a národně-osvobozenecká hnutí.

Celkový počet obětí se pohybuje mezi 7 a 12 miliony. Nejděsivější bilancí nebyl počet padlých v boji, ale následky totálního ekonomického kolapsu. Ruský hladomor v letech 1921–1922, vyvolaný válečnými rekvizicemi a suchem, zabil přes 5 milionů lidí. Průmyslová výroba klesla na pouhou pětinu předválečné úrovně, hyperinflace zlikvidovala úspory a v zemi se potulovalo na 7 milionů osiřelých dětí. Materiální infrastruktura, zejména železnice a doly, byla téměř úplně zničena.

Válka skončila vítězstvím bolševiků a založením Sovětského svazu. Podařilo se něco vyřešit? Z pohledu vítězů ano – upevnili svou moc. Z civilizačního hlediska však válka nevyřešila nic. Sociální napětí a národnostní spory byly pouze potlačeny brutálním terorem a represí, což vytvořilo základy pro další desetiletí totalitního útlaku. Ruská občanská válka tak představuje varovný příklad toho, jak hluboko může společnost klesnout, když se zhroutí právní řád a zvítězí fanatismus.

Dunganské povstání v severozápadní Číně je jedním z nejméně známých, ale nejkrvavějších konfliktů 19. století. Příčinou byla kombinace etnického antagonismu a náboženského napětí mezi muslimskými Chueji (Dungany) a čínskou většinou pod nadvládou mandžuské dynastie Čching. Konflikt začal jako místní spor o ceny bambusu, ale rychle přerostl v nekontrolované etnické čistky z obou stran.

Ztráty na životech jsou odhadovány na 8 až 21 milionů. Provincie Kan-su přišla o neuvěřitelných 74,5 % své populace a provincie Šen-si o 44,6 %. Většina lidí zemřela při masakrech, hladomoru nebo na epidemie moru, šířící se z nepohřbených těl. Materiální škody byly totální. Celé regiony byly vylidněny a zemědělská půda zůstala po desetiletí ležet ladem. Mnoho přeživších muslimů uprchlo do ruského impéria, kde založili komunity v dnešním Kyrgyzstánu a Kazachstánu.

Válka skončila vítězstvím dynastie Čching pod vedením generála Cuo Cung-tanga, který proti povstalcům nasadil modernizovanou armádu. Podařilo se napravit důvody vypuknutí? Rozhodně ne. Válka skončila „hřbitovním mírem“ – etnické napětí bylo vyřešeno fyzickou likvidací nebo deportací milionů lidí. Tento konflikt neřešil integraci menšin, ale pouze demonstroval brutální sílu centrální vlády, což zanechalo hluboké jizvy v demografické mapě severozápadní Číny.

Tamerlán (Timur Lenk), muslimský vládce turkického původu, se snažil obnovit slávu mongolské říše sérií krvavých tažení napříč celou Eurasií. Příčinou byla jeho osobní ambice a snaha ovládnout klíčové obchodní trasy Hedvábné stezky. Tamerlán byl známý svou extrémní krutostí. Po dobytí měst nechával budovat pyramidy z uťatých hlav jejich obyvatel jako varování.

Během jeho kampaní zahynulo odhadem 8 až 17 milionů lidí, což v té době představovalo až 5,5 % celého lidstva. Materiální škody byly cílené a devastující. Tamerlán nechal systematicky ničit zavlažovací systémy v Mezopotámii a Persii, což způsobilo trvalý úpadek tamního zemědělství, ze kterého se některé oblasti nikdy plně nevzpamatovaly. V Indii srovnal se zemí Dillí takovým způsobem, že městu trvalo přes sto let, než se z katastrofy vzpamatovalo.

Tamerlán vytvořil obrovskou říši se středem v Samarkandu, ale jeho výboje byly založeny čistě na osobní moci bez stabilní správy. Podařilo se něco vyřešit? Z krátkodobého hlediska Tamerlán stabilizoval obchod v Transoxianě, ale jeho říše se okamžitě po jeho smrti v roce 1405 rozpadla v bratrovražedných bojích. Příčiny jeho válek nebyly politické ani sociální, byly to války pro války samotné, které lidstvu nepřinesly nic jiného než utrpení a kulturní destrukci kolosálních rozměrů.

První světová válka, známá jako „Velká válka“, byla prvním konfliktem, v němž se naplno projevila ničivá síla průmyslové revoluce. Příčinou byl propletenec imperialistických zájmů, nacionalismu a selhání diplomatického systému aliancí v Evropě, spuštěný atentátem v Sarajevu. Válka se vyznačovala patovou situací v zákopech a použitím nových zbraní, jako byly tanky, letadla a jedovaté plyny.

Lidské ztráty se odhadují na 15 až 22 milionů. Materiální škody byly soustředěny zejména v severní Francii a Belgii, kde byla krajina proměněna v neobyvatelnou zónu kráterů a trosek. Válka vedla k finančnímu vyčerpání evropských mocností a k pádu čtyř velkých impérií: rakousko-uherského, německého, osmanského a ruského.

Bilance války byla tragická. Přestože Versaillská smlouva v roce 1919 vytvořila Společnost národů a dala vzniknout novým státům (včetně Československa), nepodařilo se jí napravit hlubší příčiny napětí. Ponižující podmínky pro Německo a nevyřešené národnostní otázky ve střední a východní Evropě přímo připravily půdu pro ještě strašlivější druhou světovou válku. První světová válka tak vyřešila existenci starých monarchií, ale vytvořila nestabilní světový řád, který nedokázal zabránit budoucí katastrofě.

Tato občanská válka v Číně během dynastie Tchang je jedním z nejděsivějších příkladů toho, jak rychle se může rozvinutá civilizace zhroutit. Příčinou byla vzpoura generála An Lu-šana proti císařské moci, motivovaná osobní ambicí a nespokojeností s korupcí u dvora. Konflikt zasáhl samotné srdce říše a vedl k dobytí a vyplenění obou hlavních měst, Čchang-anu a Luo-jangu.

Oficiální sčítání lidu před a po povstání naznačovala pokles populace o 36 milionů lidí, což vedlo starší historiky k závěru, že zahynuly až dvě třetiny obyvatelstva. Moderní odhady jsou střízlivější a mluví o 13 milionech mrtvých, což však stále představovalo přes 6 % tehdejší světové populace. Materiální škody byly nesmírné. Kvetoucí obchod na Hedvábné stezce byl přerušen, zavlažovací systémy zničeny a intelektuální elita země byla zdecimována.

Ačkoliv dynastie Tchang s pomocí zahraničních spojenců (Ujgurů) povstání nakonec potlačila, říše se z této rány nikdy plně nevzpamatovala. Podařilo se něco vyřešit? Centrální moc byla trvale oslabena ve prospěch lokálních vojenských guvernérů, což vedlo k postupné decentralizaci a konečnému pádu dynastie v roce 907. Válka tedy vyřešila otázku An Lu-šanovy uzurpace, ale za cenu trvalé destabilizace nejvyspělejšího státu tehdejšího světa.

Změna vlády mezi dynastií Ming a Čching byla obdobím totálního rozvratu, které trvalo přes šedesát let. Příčinou byla vnitřní slabost dynastie Ming, rolnická povstání vyvolaná hladomorem a následná invaze mandžuských kmenů ze severu. Mandžuové využili zmatku k postupnému podmanění celé Číny, což naráželo na tvrdý odpor mingských loajalistů.

Konflikt si vyžádal přibližně 25 milionů životů. Materiální škody byly umocněny politikou „spálené země“ a nucenými přesuny obyvatelstva. Mandžuská správa nařídila tzv. „velké vyklizení“ pobřežních oblastí, aby odřízla odboj od zásob, což vedlo k zániku stovek měst a přístavů. K nejhorším masakrům došlo v městech jako Yangzhou nebo Jiangyin, kde bylo vyvražděno statisíce civilistů za odmítnutí přijmout mandžuský účes.

Výsledkem bylo nastolení dynastie Čching, která vládla Číně až do roku 1911. Podařilo se napravit důvody vypuknutí? Mandžuové dokázali stabilizovat zemi, obnovit ekonomiku a rozšířit území Číny na historické maximum. Nicméně cena za tuto stabilitu byla krvavá a etnické napětí mezi Mandžuy a Chany zůstalo hluboko pod povrchem až do počátku 20. století. Válka dosáhla sjednocení říše, ale za cenu demografického propadu, který zastavil čínský civilizační rozvoj na několik generací.

Období po pádu dynastie Chan je v čínské kultuře romantizováno v literatuře, ale historicky šlo o jedno z nejděsivějších období lidské existence. Příčinou byl kolaps centrální autority následovaný občanskou válkou mezi třemi státy: Wej, Šu a Wu. Konflikt byl doprovázen masivními epidemiemi neštovic a moru, které se šířily po Hedvábné stezce.

Demografická bilance je ohromující. Podle historických záznamů klesla populace Číny z 54 milionů na pouhých 16 milionů lidí. I když část tohoto poklesu lze přičíst administrativnímu chaosu a neschopnosti sčítat lidi, odhaduje se, že v poměru k tehdejší světové populaci zahynulo 13,3 % až 17,9 % veškerého lidstva. Materiální škody zahrnovaly totální kolaps zemědělství a opuštění rozsáhlých území, která se změnila v divočinu.

Válka skončila sjednocením pod dynastií Ťin v roce 280, ale tato jednota trvala jen několik desetiletí. Podařilo se něco vyřešit? Krátkodobě ano, ale války tří říší zničily institucionální základy Číny natolik, že země brzy upadla do dalšího období fragmentace trvajícího 350 let. Tento konflikt demonstruje, že bez silné centrální správy a bezpečnosti se i ta nejvyspělejší společnost může velmi rychle vrátit do stavu barbarství a totální zkázy.

Povstání Tchaj-pchingů v 19. století bylo nejkrvavější občanskou válkou v dějinách lidstva. Příčinou byla kombinace sociální nespokojenosti s dynastií Čching a náboženského fanatismu Chung Siou-čchüana, který se považoval za bratra Ježíše Krista a chtěl v Číně nastolit „Nebeskou říši velkého míru“. Konflikt byl totální válkou, která zasáhla nejhustěji osídlené oblasti země.

Odhady obětí se pohybují v neuvěřitelném rozsahu 20 až 70 milionů lidí. Válka zničila přes 600 měst a způsobila naprostý rozvrat ekonomiky v údolí řeky Jang-c’-ťiang. Civilisté umírali při masových popravách, hladomoru vyvolaném zničením úrody a na epidemie cholery. Materiální škody byly tak rozsáhlé, že Čína nebyla schopna financovat svou modernizaci, což vedlo k jejímu pozdějšímu ponížení ze strany západních mocností a Japonska.

Povstání bylo nakonec potlačeno císařskými vojsky s pomocí zahraničních sil. Podařilo se něco vyřešit? Válka ukázala neschopnost dynastie Čching chránit svůj lid a vedla k decentralizaci moci do rukou lokálních vojenských velitelů. Tato fragmentace nakonec přispěla k pádu císařství v roce 1911. Povstání Tchaj-pchingů tedy nevedlo k „velkému míru“, ale k půlstoletí chaosu, který ukončilo až vítězství komunistů v roce 1949.

Mongolské výboje pod vedením Čingischána a jeho nástupců vytvořily největší souvislou pevninskou říši v historii, ale za cenu, která nemá v předmoderní éře obdoby. Příčinou byla imperiální expanze kočovných kmenů s vysoce efektivní vojenskou organizací. Mongolové zavedli strategii totálního ničení měst, která se odmítla vzdát, což sloužilo jako nástroj psychologického teroru.

Ztráty na životech se odhadují na 20 až 60 milionů. V poměru ke světové populaci šlo o apokalyptickou událost – zmizelo 5,5 % až 13,5 % veškerého lidstva. Některé regiony, jako střední Asie a Persie, byly demograficky zdecimovány. Odhaduje se, že v Chórezmské říši zahynuly tři čtvrtiny populace. Materiální škody zahrnovaly zničení Bagdádu, tehdejšího centra vědy a kultury, a devastaci tisíců kilometrů zavlažovacích kanálů, což změnilo klima a úrodnost rozsáhlých oblastí.

Bilance mongolských výbojů je paradoxní. Na jedné straně stála nepředstavitelná zkáza, na druhé straně vznikla tzv. Pax Mongolica, která poprvé v historii propojila Evropu s Asií bezpečným obchodem. Podařilo se napravit důvody vypuknutí? Mongolové vytvořili nový světový řád založený na meritokracii a náboženské toleranci, ale tento systém byl vykoupen krví milionů. Jejich říše nakonec padla v důsledku vnitřních sporů a černé smrti, ale jejich odkaz v podobě propojení kultur a technologií (včetně střelného prachu) navždy změnil směřování lidské civilizace.

Druhá světová válka je bezesporu nejničivějším konfliktem v lidské historii, a to jak v absolutních číslech, tak v globálním rozsahu. Příčinou byl vzestup fašismu a nacismu, agresivní expanzionismus Německa, Itálie a Japonska a selhání mezinárodního systému kolektivní bezpečnosti po první světové válce. Válka poprvé v historii smazala rozdíl mezi frontou a zázemím a učinila z civilistů přímé cíle strategického ničení.

Lidské ztráty dosáhly děsivých 70 až 85 milionů. Válka přinesla průmyslově organizovanou genocidu (holokaust), kobercové bombardování měst a na svém konci i použití jaderných zbraní. Materiální škody byly globální. Celá evropská a asijská města byla srovnána se zemí, průmyslová kapacita kontinentů byla v troskách a miliony lidí zůstaly bez domova.

Válka skončila bezpodmínečnou kapitulací mocností Osy a vytvořením OSN. Podařilo se napravit důvody vypuknutí? Na rozdíl od první světové války byla tentokrát agresivní ideologie zcela vykořeněna a Německo s Japonskem byly úspěšně integrovány do demokratického společenství. Nicméně válka vedla k rozdělení světa na dva nepřátelské bloky a k hrozbě jaderného vyhlazení. Právě jako reakce na tuto hrozbu a s cílem zabránit dalšímu globálnímu konfliktu vzniklo v roce 1949 NATO. Druhá světová válka tak vyřešila hrozbu fašismu, ale za cenu, kterou lidstvo stále splácí skrze úsilí o udržení míru v nukleárním věku.

Stoletá válka (1337–1453), Husitské války (1419–1434), Francouzské náboženské války (1562–1598), Sedmiletá válka (1756–1763), Vietnamská válka (1955–1975), Korejská válka (1950–1953), Čínská občanská válka (1927–1949) a další…