Hlavní obsah

Jsou Češi ještě jeden národ?

Foto: RobbieIanMorrison, Wikimedia Commons, licence CC BY 4.0 (creativecommons.org/licenses/by/4.0)

Geograficky asi ano. Moraváci a Slezané mi prominou, počítám s tím, že se ozvou, a mají na to právo. Jenže národ netvoří jen hranice, jazyk a společná historie. Tvoří ho to, jak se k sobě lidé chovají. A v tomhle jedním národem už dlouho nejsme.

Článek

Stačí otevřít jakoukoli diskuzi pod článkem o politice. Nečtete výměnu názorů, čtete výměnu nálepek. Hlupák, ovce, zaprodanec, trotl, vrozená hloupost. Nikdo se neptá, proč druhý myslí jinak. Rovnou se ví, co je zač. A kdo nesouhlasí, není oponent, ale nepřítel.

Ten, kdo nálepku napíše, má pocit vítězství. Jenže nevyhrál nic. Člověk, kterého označil za hlupáka, nezmění názor. Jen se utvrdí, že na druhé straně stojí lidé, kteří jím pohrdají. A příště už ani nebude číst, co se mu kdo snaží říct. Debata skončila dřív, než začala.

Rád bych řekl, že je to novinka posledních let. Že za to může jedna vláda, jedna kampaň nebo jedna sociální síť. Nebylo by to ale poctivé.

Příkopy nekopeme od včerejška

Kdo pamatuje listopad 1989, ví, jaká to byla atmosféra. Lidé, kteří se do té doby neznali, si na náměstích padali do náruče. Klíče cinkaly za všechny, dělníci stáli vedle studentů a herci vedle lékařů. Na chvíli jsme opravdu byli jeden národ, který chtěl totéž: svobodu a normální život.

Jenže nadšení opadlo rychleji, než jsme čekali. A ve chvíli, kdy opadlo, začali jsme kopat. Nejdřív kvůli privatizaci, pak kvůli rozdělení státu, kvůli Evropě, kvůli migraci, kvůli covidu, kvůli válce, kvůli čemukoli. Témata se měnila, lopaty zůstávaly stejné. Každé volební období příkopy jen prohloubilo a nikdo je pak nezasypal.

Nemyslím si, že je to čistě česká vlastnost. Polarizace dnes trápí celý svět. Jen jsme v ní bohužel docela zběhlí. Umíme se rozdělit na dva tábory kvůli čemukoli a pak spolu roky nemluvit. A sociální sítě nám v tom ochotně pomáhají. Jejich algoritmy odměňují to, co vyvolá emoci, a nic nevyvolá emoci spolehlivěji než vztek. Slušný, vyvážený komentář zapadne. Urážka se šíří. Každý z nás pak žije ve své bublině, kde všichni souhlasí, a z té druhé bubliny vidí jen to nejhorší.

Co jsme ztratili

Když se zamyslím, co se nám po cestě vytratilo, nenapadá mě lepší slovo než úcta k člověku. K člověčenství. K tomu, že na druhé straně debaty sedí taky člověk se svými starostmi, zkušenostmi a důvody, proč volí, jak volí.

Masaryk podle Hovorů s Karlem Čapkem nechápal demokracii jen jako formu vlády. Byla pro něj názorem na život a na svět, diskuzí lidí svobodných a sobě navzájem rovných. Rovných. Ne rozdělených na chytré a hloupé, na ty, kdo smějí mluvit, a ty, kdo mají mlčet.

A když už jsme u velikánů, kteří uměli mluvit k celému národu, nedá mi nevzpomenout na Jana Wericha. Prošel válkou, emigrací i normalizací, a přesto si uchoval laskavost a humor, kterým uměl usvědčit hloupost, aniž by ponižoval člověka. Ani on nebyl bez chyb. V roce 1977 podepsal Antichartu. I to k člověku patří, velikost i slabost. A právě proto bychom nikoho neměli soudit podle jediného činu, jediného podpisu nebo jediného hlasu ve volbách. Možná právě to nám dnes chybí nejvíc.

Změnit názor není zrada

Kolem dokola koluje výrok, který se připisuje Winstonu Churchillovi: kdo není v mládí levicový, nemá srdce, a kdo není v dospělosti pravicový, nemá rozum. I já jsem roky žil v tom, že je jeho. Není. Churchill nic takového nikdy neřekl, ostatně sám v mládí patřil ke konzervativcům a liberálem se stal až později. Myšlenka má kořeny ve Francii 19. století a bývá spojována s Françoisem Guizotem.

Píšu to záměrně. Ukazuje to, jak snadno přebíráme věci, které se nám hodí, aniž bychom si je ověřili. A to platí pro citáty stejně jako pro názory na druhé.

Na samotné myšlence, ať ji vyslovil kdokoli, je ale něco pravdivého: člověk se během života mění. Mění se jeho zkušenosti, priority i názory. A já nikomu nezazlívám, že názor změnil. Zazlívám jen to, když kvůli názoru přestaneme vidět člověka. Pokud dnes každého, kdo volí jinak, prohlásíme za hlupáka, zavíráme mu cestu zpátky. Kdo by chtěl přejít na stranu, která mu léta tvrdila, že je hloupý? Kdo si pamatuje, jak sám kdysi myslel jinak, by měl být k ostatním shovívavější. A přesně tahle shovívavost se nám ztrácí.

Za co stojí bojovat

Neříkám, že na názorech nezáleží. Naopak. Jan Drda napsal po válce povídku Vyšší princip. Starý profesor latiny se v ní po atentátu na Heydricha postaví za své studenty, které udal spolužák a nacisté je popravili. A řekne nahlas, že odstranit tyrana není z vyššího mravního principu zločin. Povídka vychází ze skutečné události na příbramském gymnáziu. Drda sám později sloužil režimu, který jiné umlčoval. Jeho povídka ale platí dál.

Jan Patočka v roce 1977 napsal, že existují věci, pro které stojí za to také trpět. Krátce nato zemřel po výslechu Státní bezpečností.

Takových lidí měl náš národ v boji proti nacismu i komunismu dost. Lidí, kteří za své přesvědčení riskovali svobodu, zdraví i život. A tady je ten rozdíl, který mě nenechá spát. Oni bojovali proti režimům, které lidem brali svobodu. My dnes bojujeme proti sousedovi, protože volil jinak. Oni riskovali život. My riskujeme maximálně to, že nám někdo pod komentář napíše, že jsme ovce.

I dnes jsou věci, které stojí za to bránit. Svoboda slova. Právo každého volit podle svého. Právo nesouhlasit s vládou, ať je jakákoli, a říct to nahlas. Jenže tyhle hodnoty nebráníme tím, že druhým upíráme rozum. Bráníme je tím, že je přiznáme i těm, s nimiž nesouhlasíme. Svoboda, která platí jen pro moje lidi, není svoboda. Je to jen další příkop.

Co dál

Jedním národem se znovu nestaneme tím, že jeden tábor porazí druhý. To se v demokracii děje každé čtyři roky a příkopy to jen prohlubuje. Volby jsou jen okamžik, kdy si každý z nás svobodně vybere, co je pro něj v tu chvíli nejlepší. Mezi nimi jsou čtyři roky, kdy se dá vysvětlovat, přesvědčovat a nabízet lepší odpovědi. Nebo kdy se dá nadávat. Tu volbu má v rukou každý z nás.

Jedním národem se staneme, až se naučíme nesouhlasit, aniž bychom druhého ponižovali. Až kritizovat budeme názor, ne člověka. Až nás bude zajímat, proč druhý myslí jinak, a ne jen to, jak ho umlčet.

Nemusíme se mít všichni rádi. Nemusíme spolu souhlasit. Stačilo by, kdybychom si pamatovali, že na druhé straně obrazovky sedí soused, kolega, rodič nebo kamarád. Člověk, se kterým jsme kdysi stáli na stejném náměstí.

Nevím, jestli to dokážeme. Ale vím, že bez toho budeme dál žít vedle sebe, ne spolu.

A tak se ptám i vás:
- Kdy jste naposledy změnili názor, protože vás někdo slušně přesvědčil?
- Dokážete napsat oponentovi, aniž byste ho urazili?
- A kam by podle vás měla naše společnost směřovat, abychom zase byli jeden národ?

Anketa

Jsme podle vás ještě jeden národ?
Ano, rozdíly přeháníme
0 %
Spíš ano, ale příkopy se prohlubují
100 %
Spíš ne, žijeme vedle sebe, ne spolu
0 %
Ne, už dávno ne
0 %
Celkem hlasoval 1 čtenář.

Zdroje:
Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem
Jan Drda: Němá barikáda (1946), povídka Vyšší princip
Jan Patočka: texty k Chartě 77 (1977)
International Churchill Society: Quotes Falsely Attributed to Winston Churchill (winstonchurchill.org)
Právo / Novinky.cz: Werich by v neděli oslavil sté narozeniny

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám