Článek
Jsem cestovatel. Rád si kladu otázky. Jsem fascinován náboženstvími a s jedním se též vnitřně ztotožňuji. Prakticky celá ta dlouhá léta, kdy cestuji po širém světě a se zaujetím navštěvuji zajímavé odlišné kultury, fascinující odlehlá etnika a mnohá náboženství či religiózní kulty, zabývám se ve svém nitru nesnadnou otázkou, zda pro mě platí misijní poslání, jež je zakódováno v samém srdci dobré zvěsti a jež je jedním z nejdůležitějších momentů Společenství, a zda případnou realizací tohoto poslání konám dobro, potažmo co je dobro, když různé myšlenkové směry chápou dobré jednání velmi odlišně, a mám-li mandát tvrdit druhým něco, co nevím, ale co a v co věřím, vždyť sám zažívám temné noci, a přestože vím, kde kotvím, stále vyplouvám na širý oceán a hledám. Nejsem neochvějný vlastník plnosti pravdy, nejsem exkluzivní nositel jediné pochodně, která svítí, zatímco ostatní čekají na zážeh z Olivové hory nebo vůbec nejsou z hořlavého materiálu.
Svou cestu jsem si vytesal z beztvaré materie času do širého prostoru a nechal jsem si záležet. Nespěchal jsem. Imperativy šuměly kolem mých uší – slovy Lékařovými – jako bzučení much; zajímalo mě srdce, nikoli skořápka, byť sebekrásněji prezentovaná. Ne, netesal jsem jako pelagián, jen jsem odpovídal na volání a nestál potenci v aktu, jak by řekl Scholastik. Na cestách do světů vzhůru nohama obrácených – nebo spíše vzhůru nohama mnou vnímaných – mě lidé zajímali, fascinovali a přitahovali stejně silně jako jejich víra, jako jejich Bůh. Byl jsem hledající, klidný hledající, spokojený hledající. Jednoduché recepty mi nechutnaly. Chtěl jsem si najít Pokrm. Hledal jsem tu, která servíruje hostinu. Přísloví střídalo přísloví, až jsem se ze starého vnořil do nového a na další cesty vyrážel jiný, a přitom tak stejný. Paradox.
Otázka po platnosti misijního poslání však zazněla v mé mysli s novou intenzitou. Jděte do celého světa. Šel jsem. Získávejte mi učedníky. Konečně zajímavý bod. Platil? Platil. Platí? Pro koho? Pro ty, kteří jdou tam? Pro ty, kteří přichází odtamtud? Pro ty, kteří nejdou nikam? Pro všechny, nebo pro nikoho? Nikdy jsem nechodil do světa učit, ale učit se. Nikdy jsem nechodil do světa hulákat, ale poslouchat. Mouchy bzučely a z jejich zdánlivě zbytečných krátkých a otravných životů zazněl Hlas. Ne, nebyli to obraceči, nebyli to svatí hříšníci, byl to On, kdo se prolomil odnikud, tam, kde sloni dávají dobrou noc. Paradox.
Vždy jsem respektoval i ty nejpodivnější figury, vždy mě zajímaly i ty nejabsurdnější – nebo spíše nejabsurdněji se mi jevící – zvyky, vždy jsem se snažil chápat, měnit své oči za jejich, měnit svou kůži, měnit svůj kořen, obracet se naruby, myslet naruby a ještě bokem. Tam, kde se dělají čáry, zaznělo mi Slovo. A najednou říkali – běž a obracej. A hned zas – musíš, nesmíš. Bzučení mouchy v mých uších. Cosi Slovu vnější. Ale co osmadvacátý Celník? Běžte a získávejte… Studoval jsem, našel jsem se, blažil jsem se. Potkal jsem se s dobrými přáteli: Idealista, Filozof, Poslední Říman, Scholastik… a hlavně – Měnič. Teologické pojetí lidské osoby mě zasáhlo na střed, moje krev. Další studium – mravní nárok. Princip personality. Další zásah do černého. Respekt k osobě se sebe překračující transcendentálně zakotvenou důstojností, to je klíč. Tak jsem se totiž na cestách choval vždy, i ve staré době, a chovám se tak doposud v době nové. Logicky.
Misijní příkaz a náboženský paternalismus, nebo personalita a náboženské partnerství? Respekt k alteritě a dialog nebo vlastnění pravdy a monolog? Nemohu odpovědět za Společenství, nemám autoritu, kompetenci. Mohu říci sám za sebe, že pokud misijní příkaz, tak nejen tam, ale také tady, vzhledem k těm odtamtud a koneckonců také k těm odsud. Slučitelné s respektem? Nezdá se prvním pohledem. A co staří Bratři v kraji vína – respekt nebo misijní příkaz? Misijní příkaz. Respekt ke kultu: nula. A my? Žijeme v jiné době? Myslím, že ano. Po mém osobním soudu je misijní poslání stále aktuální a platné, ale jinak než v době věrozvěstů. Společnost prošla etickým vývojem (se svými vzestupy a velmi hlubokými pády) a člověk se snaží vystavět strukturu společnosti na respektu k odlišnosti se vším, co k tomu patří. Chyběl respekt v dějinách? Oceán krve odpovídá. Dialog se změnil, musel. Misionář jako vlastník plnosti pravdy mezi usměvavými ubožáčky se zcela mylnou minulostí je skanzen. Přesto jsme rádi, že bratři z východu – ale také bratři ze západu – nás přišli zpravit o dobré zvěsti. Navzdory tomu tak nějak stále nechceme připustit, že minulost našich kořenů byla úplně zbytečná a mylná. Logicky?
Myslím, že misijní poslání a přístup teologicko-etického principu personality lze skloubit. Patrně bych opustil skotačení na náměstích, neboť toho se ujali chlapci a dívky ve vyladěném oranžovém designu. Nic proti. Ponižování z pod kazatelny a sugerování viny s máslem na hlavě opravdu ne. Všechno proti. Lampa, která nesvítí, ale huláká, že svítí, nejenže nesvítí, ale šíří temnotu. Dnes musíme svědčit hlavně sami sebou, což na nás klade mnohem větší nároky, než když přešlapy lidí zahladilo paradigma ex opere operato. Ne, to už nestačí, adresát přemýšlí, je vzdělaný, je Božím obrazem. Každý jsme misionářem sami sebou. Není nutno řvát, není nutno ani mluvit. Stačí šeptat, někdy mlčet. Misijní příkaz platí dál. Změnil se adresát, protekl čas. Je-li adresát jiný, musí se přizpůsobit i způsob předávání radostné zvěsti. Dnes se musí skloubit s výzvou principu personality, neboť ona individuální substance rozumové přirozenosti realizující se ve vztazích je v posledku člověk a nikoli nádoba, do které máme nalít nektar zvěsti. Logicky.
V souladu s pátým Celníkem svědčíme sami sebou, svědčíme svými problémy, které tu a tam nebo také dnes a denně vyplouvají na povrch. To je naše hlavní současná misie, kterou chrlíme prostřednictvím médií na jinověrce i sami na své. Ale to není vše – my totiž svědčíme také tím, jak se ke svým problémům stavíme, a možná právě to je to nejdůležitější, co se přetaví v nejhlasitější výpověď. Jak se Tesař staví k reklamacím? Profesor říká, že špinavé prádlo se má prát v šatně, uvnitř Společenství, a nikoli veřejně. Ano, říká to dobře, ale v šatně často nikdo těm, kdo chtějí prádlo prát, nedopřeje sluchu a při tom se hromadí nové špinavé prádlo a nic se neděje. V šatně se někdy žel mluví do zdi. Naše srdce si zaslouží čisté prádlo, stejně tak misijní poslání. Misionář s pravdou v ruce ve špinavém prádle je muzeum. Hoď do košíčku a můžeš k vitríně. Neškodná památka, která nejenže nesvědčí, je navíc bezzubě komická, ztratila srdce, které ji činilo zajímavou, a zůstal exponát s hodnotou fotografie kdysi silného momentu. Logický paradox. A kde je srdce?
Zdroj:
HAVELKA, Ondřej. Běžte do celého světa a získávejte… Christnet.eu, 16. 12. 2020.
