Nevinná „čarodějnice“: Zákulisí procesu s Johankou z Arku

Je čtvrtek, 7. července roku 1456. V hlavním sále arcibiskupského paláce v normandském městě Rouen odbíjí devátá hodina ranní. Vzduch je prosycen napětím a vůní staletého vosku. Na vyvýšených křeslech zasedá mimořádný církevní tribunál pod vedením francouzského inkvizitora Jeana Bréhala, remešského arcibiskupa, pařížského biskupa a biskupa z Coutances. Před nimi se tísní zástup lidí – francouzští měšťané, kteří ještě nedávno trpěli pod anglickou nadvládou, i zbytky anglických úředníků, kteří bezmocně přihlížejí konci své éry.

Arcibiskup z Remeše povstává a zvučným hlasem předčítá rozsudek, který se stane jedním z nejvýznamnějších rehabilitačních rozsudků středověku. Prohlašuje, že původní proces z roku 1431, který poslal asi devatenáctiletou Janu z Arku na hranici, byl skrz naskrz poskvrněn lstí, falešnými obviněními, bezprávím, nepravdami a zjevným právním omylem. Původní rozsudek biskupa Pierra Cauchona se slavnostně prohlašuje za neplatný a anulovaný. Dav v sále i v ulicích propuká v jásot. Francouzi pláčou dojetím, neboť jejich národní hrdinka je očištěna. Pro anglickou stranu představoval rozsudek výraznou politickou a symbolickou porážku, která pečetí jejich odchod z francouzské půdy. Pro místní společnost jde o slávu – král Karel VII. již není panovníkem, kterého na trůn dosadila odsouzená kacířka, a čest celé Francie je zachráněna.

Cílem tohoto článku je detailně zmapovat životní pouť prosté venkovské dívky, která zásadně ovlivnila průběh stoleté války, analyzovat vojenské a politické okolnosti jejího vzestupu i tragického pádu a odhalit právní a společenské zákulisí jejího posmrtného triumfu.

Stoletá válka mezi anglickým rodem Plantagenetů a francouzským rodem Valois trvá již od roku 1337 a proměnila Francii ve zpustošené bojiště. Po vítězství anglického krále Jindřicha V. v bitvě u Azincourtu roku 1415 se francouzská strana ocitla na pokraji úplného kolapsu. Společnost byla rozdělena na stoupence dauphina Karla (Armagnaky) a přívržence Burgundského vévodství, kteří se spojili s Angličany. Smlouva v Troyes z roku 1420 navíc dauphina prohlásila za nelegitimního levobočka a připravila ho o nárok na trůn.

V širším světě se schyluje k zániku středověku. V roce 1453 padá Konstantinopol do rukou osmanských Turků, což otřásá křesťanskou Evropou. Přibližně ve stejné době Johannes Gutenberg zdokonaluje mechanický knihtisk s pohyblivými literami, který zahajuje informační revoluci. Lidé v této době žijí v neustálém strachu z válečných nájezdů, loupeživých band a epidemií moru. Katolická církev se potýká s krizí identity a po překonání velkého západního schizmatu, čelí husitské revoluci v Čechách a hrozbám z východu.

Veřejnost je fascinována apokalyptickými vizemi a proroctvími. Mezi lidmi koluje, že Francii, kterou zničila zlá žena (královna Isabela Bavorská uzavřením potupné smlouvy v Troyes), zachrání čistá panna. Tohoto mysticismu obratně využívá jak šlechta k mobilizaci demoralizovaných vojáků, tak církev k posílení své otřesené autority.

Jana se narodila kolem 6. ledna 1412 v lotrinské vesnici Domrémy. Její otec Jacques d'Arc byl úspěšný sedlák a vážený rychtář. Její matka, Isabelle Romée, byla hluboce zbožná žena, jejíž přízvisko „Romée“ pravděpodobně odkazovalo na její pouť do Říma. Jana vyrůstala v početné rodině s bratry Jacqueminem, Jeanem a Pierrem a sestrou Catherine.

Jana byla nejspíše negramotná venkovanka, která se teprve v armádě naučila svůj podpis. Matka ji naučila předení vlny, péči o domácnost a základy křesťanské věrouky. Kdyby se nestala Pannou orleánskou, její osud by byl zcela předvídatelný. Čekal by ji sjednaný sňatek, který pro ni otec naplánoval v jejích 16 letech. Jana se však vzepřela, otcův plán u soudu v Toulu zmařila a uhájila svůj slib panenství. Poslání, které jí vytyčil Bůh, mělo pro ni přednost. Bez něho by jinak prožila tichý, anonymní život rolnické ženy, svázaný s cykly setby a sklizně.

Vše začalo ve třinácti letech, kdy Jana uslyšela hlasy zprostředkované nebeským světlem v zahradě svého otce. Hlasy archanděla Michaela, svaté Kateřiny a svaté Markéty ji vyzvaly k záchraně Francie a osvobození obleženého Orléansu.

Její pobožnost byla klíčem k jejímu odhodlání. V lednu 1429 vyhledala s pomocí svého strýce Duranda Laxarta kapitána Roberta de Baudricourta ve Vaucouleurs. Ten jí nakonec poskytl ozbrojený doprovod. Stáli při ní rytíři Jean de Metz a Bertrand de Poulegny.

Přestrojena do mužského šatstva urazila nebezpečnou jedenáctidenní cestu na hrad Chinon za dauphinem Karlem. Podle pozdější tradice se ji Karel pokusil oklamat převlekem za dvořana, ale Jana ho okamžitě poznala. Po úspěšném teologickém přezkoumání v Poitiers, které potvrdilo její čistotu a pravověrnost, jí král svěřil vojenskou družinu.

Armáda, zvyklá na drsné žoldácké mravy, ji zpočátku přijímala s nedůvěrou. Jana však zavedla přísnou morálku – vyhnala nevěstky, zakázala klení a nařídila pravidelné zpovědi. Vojáci v ní brzy spatřili posla Božího a jejich bojová morálka výrazně vzrostla.

Když Jana na konci dubna 1429 dorazila k Orléansu, situace byla kritická. Město, klíč k jižní Francii, bylo obléháno Angličany od října 1428. Pokud by padlo, dauphinova panství by byla zcela otevřena invazi. Angličané pod vedením hraběte ze Salisbury vybudovali kolem města síť opevněných bašt (bulvarků). Orléans bránil Jean de Dunois (Bastard orleánský), ale obránci byli demoralizovaní a vyhladovělí.

Osvobození města proběhlo bleskovým a neobyčejně krvavým způsobem. Dne 4. května 1429 Jana osobně vedla útok na anglickou baštu Saint Loup. Když viděla, že Francouzi začínají ustupovat, osobně je znovu povzbudila do útoku, vtrhla do boje a bašta padla – 140 Angličanů bylo zabito a 40 zajato. Dne 6. května při útoku na baštu Les Augustins utrpěla Jana bolestivé zranění, když šlápla na železný hrot. Přesto odmítla odpočívat.

Rozhodující bitva vzplála 7. května 1429 u pevnosti Les Tourelles, která kontrolovala most přes řeku Loiru. Hned ráno byla Jana při vztyčování žebříku v příkopu zasažena šípem z dlouhého luku hluboko mezi krk a levé rameno. Když ji s pláčem odnášeli z bojiště, angličtí obránci jásali a šířili zprávy o smrti „čarodějnice“. Francouzská morálka se hroutila a velitelé chtěli útok odvolat. Jana si však šíp sama vytrhla z rány, nechala si ji ošetřit olivovým olejem, pomodlila se a v podvečer se nečekaně vrátila na bojiště. Její zjevení se standartou v ruce vyvolalo u Angličanů panický strach. Věřili, že vstala z mrtvých. Francouzi s novou silou přelezli hradby Tourelles. Velitel anglické posádky William Glasdale padl do řeky a utopil se v těžké zbroji.

Pro Francii znamenalo toto vítězství neuvěřitelnou psychologickou vzpruhu a novou naději. Pro Janu osobně to byl triumf, který potvrdil její božské poslání. Z prosté vesničanky se stala legendární „Panna orleánská“, uctívaná lidem a obávaná nepřáteli.

Dne 18. června 1429 se francouzské a anglické šiky střetly u vesnice Patay. Angličané, vedení Johnem Talbotem a Johnem Fastolfem, se pokusili použít svou klasickou obrannou taktiku, která jim dříve přinesla vítězství u Azincourtu: rozmístit lukostřelce za hradbu zašpičatělých kůlů zaražených do země. Ty také ihned začali zatloukat.

Karta se však obrátila díky náhodě a bleskovému útoku. Angličtí lučištníci se ukryli v lese u silnice a čekali na francouzský předvoj. Do cesty jim však vběhl divoký jelen. Angličtí vojáci neudrželi disciplínu, propukli v lovecký ryk a tím prozradili svou přítomnost francouzským průzkumníkům. Francouzský předvoj (180 elitních těžkých jezdců pod vedením La Hira a Jeana Potona de Xaintrailles) na nic nečekal. Zaútočil na Angličany z křídel dříve, než stačili kůly vůbec zatlouct.

Bitva se během necelé hodiny změnila v jednostranný masakr prchající anglické pěchoty. Angličané ztratili přes 2 000 (podle některých odhadů až 4 000) elitních vojáků, převážně nenahraditelných dlouholukostřelců, a jejich velitelé Talbot a Scales byli zajati. Francouzi přitom měli ztráty minimální (podle některých informací 3 mrtvé muže a 100 raněných). Jana dorazila na bojiště s hlavním vojskem až ke konci střetu. Scéna masakru ji hluboce šokovala. Podle některých očitých svědků neslavila, ale seskočila z koně, chovala v náručí umírající anglické vojáky, utěšovala je, plakala nad nimi a zajišťovala jim kněze ke zpovědi.

Vítězství u Patay otevřelo přímou cestu na sever. Jana začala naléhat na dauphina, aby okamžitě vyrazil do Remeše k formální korunovaci. Remeš ležela hluboko v nepřátelském území, ale Janina pověst byla tak silná, že anglo-burgundská města podél trasy (Troyes, Châlons) raději otevírala své brány bez odporu.

Dne 17. července 1429 byl Karel VII. v remešské katedrále slavnostně pomazán a korunován králem Francie. Jana stála po celou dobu obřadu v těsné blízkosti oltáře a v rukou třímala svou bílou standartu. Když obřad skončil, poklekla před králem, objala jeho kolena a prohlásila: „Ušlechtilý králi, nyní je splněna vůle Boží.“

Tento moment však znamenal také vrchol jejich vztahu. Karel VII. dosáhl svého – stal se legitimním králem a začal dávat přednost diplomatickému vyjednávání s Burgundy a mírovým dohodám. Naopak Jana, poháněná svým absolutním náboženským cítěním, požadovala pokračování agresivního vojenského tažení až do úplného vyhnání Angličanů. Pro královské rádce se brzy stala politicky obtížně předvídatelnou osobností.

Rozdílné pohledy krále a Jany se tragicky projevily při pokusu o dobytí Paříže. Jana, podporovaná vévodou z Alençonu, zahájila útok na brány hlavního města 8. září 1429. Stála proti silné posádce složené z Angličanů a pařížských měšťanů věrných Burgundsku.

Útok byl od počátku odsouzen k nezdaru. Král Karel VII., ovlivněný svým favoritem Georgesem de La Trémoille, útok nepodporoval, tajně vyjednával o příměří a záměrně zdržoval dodávky zásob, zbraní i posil. Během zuřivých bojů u brány Saint-Honoré byla Jana těžce zraněna šipkou z kuše, která jí prorazila stehno. Přesto z příkopu křičela na vojáky, aby pokračovali v boji. Druhého dne ráno však král vydal přímý rozkaz k ústupu a rozpustil armádu na Loiře.

Tato porážka zlomila sérii Janiných vítězství. Pro její odpůrce u dvora to byl jasný důkaz, že její božské vedení vyhaslo, a král ji postupně odsunul na vedlejší kolej.

Dne 23. května 1430 byla Jana během drobné šarvátky u Compiègne stažena burgundským lukostřelcem z koně a zajata. Burgundy byla držena na hradě Beaulieu, odkud se poprvé pokusila uprchnout, když se pokusila zamknout své strážné ve věži.

Následně byla převezena na bezpečnější hrad Beaurevoir. Zde se odehrál její nejznámější a nejvíce šokující pokus o útěk. Když se dozvěděla, že obyvatelé Compiègne mají být po pádu města vyvražděni a že ji Burgundové hodlají prodat Angličanům, propadla zoufalství. Navzdory varování svých nebeských hlasů vyskočila z okna věže hradu Beaurevoir z výšky přes 18 metrů přímo do hradního příkopu.

Pád z takové výšky byl téměř jistou smrtí. Jana však jako zázrakem přežila bez jediné zlomené kosti, byla pouze omráčena a těžce potlučena. Když ji stráže našly v suchém příkopu bez vědomí, odnesly ji zpět do cely. Po dobu tří dnů nebyla schopna přijímat potravu ani vodu. Angličtí žalobci později tento skok zneužili u soudu a obvinili ji z hříšného pokusu o sebevraždu.

V listopadu 1430 byla nakonec prodána Angličanům za astronomickou sumu 10 000 tehdejších liber a převezena do Rouenu.

Když byla Jana v prosinci 1430 uvržena do rouenského vězení, ocitla se v nelidských podmínkách. Na rozdíl od běžných církevních vězňů, kteří měli být drženi v mírném režimu pod dohledem řádových sester, byla Jana umístěna do světské věznice v hradní věži Rouenu. Byla nepřetržitě spoutána řetězy na rukou i nohou a přikována k těžkému dřevěnému trámu. V cele s ní dnem i nocí pobývalo pět hrubých anglických vojáků, kteří ji fyzicky týrali, odpírali jí spánek a opakovaně se ji pokoušeli znásilnit. Aby se chránila před sexuálním násilím, odmítala odložit mužský oděv – kalhoty a kazajku měla pevně stažené a svázané desítkami tkanic.

Samotný soud začal 9. ledna 1431 a trval téměř pět měsíců. Tribunálu předsedal Pierre Cauchon, proanglický biskup z Beauvais, společně s viceinkvizitorem Jeanem Le Maistre. Celý proces byl financován anglickou korunou a skládal se z téměř 70 proanglických soudců, teologů z Pařížské univerzity a církevních prelátů. Nešlo o spravedlnost, ale o zmanipulované politické divadlo s jasným cílem: prokázat, že Jana je čarodějka a kacířka, čímž by byla zpochybněna legitimita korunovace Karla VII.

Soudci vedli výslechy s neobyčejnou krutostí a kladli rafinované, teologicky složité otázky, které měly negramotnou dívku zdiskreditovat. Jana se však hájila s genialitou, která opakovaně zaskakovala zkušené teology a soudce.

Jedna z nejznámějších pastí sklapla, když se jí zeptali: „Víš jistě, že jsi v milosti Boží?“ Podle tehdejší teologie byla správná odpověď nemožná: pokud by řekla ano, dopustila by se hříchu pýchy (nikdo si nemůže být jist Boží milostí). Pokud by řekla ne, přiznala by svou vinu a kacířství. Jana však odpověděla:

„Pokud nejsem, kéž mě tam Bůh uvede. A pokud jsem, kéž mě v ní zachová. Byla bych nejsmutnějším stvořením na světě, kdybych věděla, že nejsem v milosti Boží.“

Soudci byli touto odpovědí natolik ohromeni, že museli výslech na několik minut přerušit.

Když na ni biskup Cauchon naléhal, aby se zcela podřídila pozemské církvi, která ji soudí, Jana pevně odpověděla:

„Říkáte, že jste můj soudce. Nevím, zda jím jste! Ale říkám vám, abyste si dal dobrý pozor a nesoudil mě nespravedlivě, protože se vystavujete velkému nebezpečí. Varuji vás, aby v případě, že vás Bůh potrestá, nebylo řečeno, že jsem nesplnila svou povinnost a nevarovala vás!“

A když jí vyhrožovali mučením na skřipci, pokud neprozradí svá tajemství, prohlásila:

„I kdybyste mě měli roztrhat na kusy a oddělit mou duši od těla, neřeknu vám nic víc. A pokud bych snad pod tlakem něco řekla, vždycky pak prohlásím, že jste mě k tomu přinutili násilím.“

Dne 24. května 1431 byla vyčerpaná Jana vyvedena na hřbitov opatství Saint-Ouen, kde pro ni byla připravena hranice. Kazatel na ni křičel obvinění a biskup Cauchon začal číst rozsudek smrti. Vystavená okamžité hrozbě uhoření, psychicky i fyzicky zlomená po měsících týrání, Jana nakonec podlehla panice a podepsala dokument o abjuraci (odvolání svých bludů). Slíbila podřídit se církvi a nikdy více nenosit mužský oděv. Její trest smrti byl zmírněn na doživotní vězení o chlebu a vodě.

Soudci však potřebovali její smrt, nikoli její pokání. Proto na ni nastražili právní past. Když byla vrácena do anglického vězení, stráže jí po několika dnech odebraly ženské šaty a nechaly jí v cele pouze mužský oděv. Aby se chránila před znásilněním, bez jiné možnosti, Jana si mužské kalhoty opět oblékla. Když do cely vstoupil Cauchon se svědky a spatřil ji v mužském oděvu, s triumfem prohlásil, že Jana je „relapsovanou kacířkou“ (osobou, která se po formálním odvolání vrátila zpět ke svému kacířství). Podle tehdejšího práva to znamenalo automatický trest smrti upálením bez možnosti dalšího obhajování či odvolání.

Dne 30. května 1431 ráno byla devatenáctiletá Jana vyvedena na náměstí Vieux Marché (Starý trh) v Rouenu. Chronologie jejího konce je plná bolesti a brutality:

O její záchranu se v květnu 1431 pokoušel její věrný spolubojovník La Hire. Jeho vojenský oddíl se snažil proniknout k Rouenu, ale La Hire byl v kritické době zajat a uvězněn v Dourdanu. Král Karel VII. neučinil žádný oficiální diplomatický ani finanční pokus o její vykoupení.

Rehabilitační proces (1455–1456) byl iniciován až poté, co Francouzi v roce 1449 definitivně dobyli Rouen a získali přístup k soudním spisům. Proces slavnostně začal 7. listopadu 1455 v katedrále Notre-Dame v Paříži. Janina tehdy již sedmdesátiletá matka Isabelle Romée předstoupila před papežskou komisi se slzami v očích a pronesla emotivní řeč:

„Měla jsem dceru narozenou v řádném manželství, která vyrostla uprostřed polí a pastvin… Nikdy si nepomyslela, nepromluvila ani neudělala nic proti víře. Přesto ji nepřátelé v nespravedlivém, násilném a hříšném procesu bez jakékoli pomoci obhajoby odsoudili k té nejkrutější smrti v plamenech… Žádám, aby její jméno bylo očištěno.“

Po výslechu více než 115 svědků (včetně jejích spolubojovníků, občanů Orléansu i samotných členů původního tribunálu) byla Jana 7. července 1456 plně rehabilitována.

Osudy těch, kteří byli s jejím životem spojeni, byly různorodé:

Příběh Johanky z Arku překračuje hranice staletí. V roce 1920 byla papežem Benediktem XV. prohlášena za svatou a dnes je patronkou Francie i všech vojáků. Její život však nabízí hluboké poselství pro dnešní dobu, které funguje ve dvou rovinách.

Jako inspirace je Jana symbolem neuvěřitelné síly lidského ducha, odhodlání a věrnosti vlastnímu svědomí. Dokázala, že i ten nejprostší člověk bez vzdělání a společenského postavení může změnit chod dějin, pokud má jasnou vizi a odvahu se nevzdat ani tváří v tvář jisté smrti. Její odvaha postavit se církevním autoritám a trvat na své vnitřní pravdě předznamenala moderní zápas o svobodu svědomí a lidskou důstojnost.

Jako varování je její osud mrazivou připomínkou toho, jak snadno se může justice, náboženství a politická moc spojit k likvidaci nepohodlného jedince. Též ukazuje, jak se zmanipulovaný proces může stát nástrojem propagandy a státního zájmu. Je to varování před fanatismem a neschopností mocných tolerovat výjimečnost, která se nevejde do jejich šablon. Smrt Jany z Arku zůstává věčným mementem, že nejtemnější zločiny se často páchají s odkazem na zákon, víru a pořádek.