Rudolf II.: Skutečný příběh císaře a jeho tragédie

Pro redaktora: tento skutečně velice obsáhlý článek vychází z několikaletté studie Rudolfa II. kterou jsem osobně prováděl při přípravě scénáře dokumentární rekonstrukce: Mrtví králové: 3. Rudolf II. Knihy i online zdroje uvádím v závěru. Na článku podle mých poznámek též pracovali dva moji kolegové (se souhlasem s uveřejněním zde), plus já. Myslím, že to i na některých kapitolách poznáte, ač jsem se je snažil sjednotit. Umělá inteligence mi zde pomohla opravit hoooodně překlepů a několik gramatických chyb u jmen, plus možnou rekonstrukci vzhledu podle portrétu Hanse von Aachena pro titulní obrázek. Všechny obrázky co sdílím v článku jsou použity v rámci k tomu platných licencí. Tento odstavec prosím po přečtení smazat.

Dne 21. září 1572 se v katedrále svatého Martina v Prešpurku (dnešní Bratislavě) odehrál obřad, který se tehdejším Evropanům mohl zdát jako pouhá další korunovace habsburského prince. Šestnáctiletý Rudolf, nejstarší syn římského císaře Maxmiliána II., přijal svatoštěpánskou korunu a stal se uherským králem. O den později se pozornost celé monarchie obrátila k Českému království, kde jej čekala další korunovace – tentokrát korunou svatého Václava. Během necelých čtyřiadvaceti hodin se z tichého a zdrženlivého mladíka stal dědic dvou historických korun a budoucí vládce říše, nad níž slunce často nezapadalo.

V očích přítomných šlechticů představoval naději. Habsburská monarchie čelila rostoucímu tlaku Osmanské říše, sílícím náboženským sporům mezi katolíky a protestanty i složitému hledání rovnováhy mezi mocí panovníka a právy jednotlivých zemí. Korunovaný princ měl být zárukou stability, pokračovatelem dynastie a symbolem budoucnosti. Nikdo z přítomných nemohl tušit, že právě tento mladík bude jednou označován za jednoho z nejvzdělanějších vládců své doby, mecenáše umění a vědy, ale zároveň za panovníka, jehož vlastní mysl se stane největším bojištěm jeho života.

Historie si Rudolfa II. pamatuje především jako císaře Prahy. Jeho jméno je neoddělitelně spjato s alchymisty, astrology, astronomií, sbírkami kuriozit, záhadnými laboratořemi i legendou o Golemovi. Česká kultura jeho obraz dále obohatila o postavu dobrosrdečného, trochu roztržitého vladaře, kterého s nezaměnitelným šarmem ztvárnil Jan Werich ve filmu Císařův pekař – Pekařův císař. Tento Rudolf je laskavý, lidský, zvídavý a téměř pohádkový. Je to panovník, kterého si český národ oblíbil.

Jenže skutečný Rudolf II. byl člověkem mnohem složitějším.

Byl mimořádně vzdělaný. Ovládal několik jazyků, rozuměl výtvarnému umění, podporoval astronomii, přírodní vědy i technické inovace. Na jeho dvoře působili nejvýznamnější učenci své doby a Praha se na přelomu 16. a 17. století stala jedním z intelektuálních center Evropy. Zároveň však šlo o člověka hluboce uzavřeného, který stále obtížněji navazoval vztahy s okolím, vyhýbal se veřejnosti, propadal dlouhým obdobím sklíčenosti a postupně ztrácel schopnost rozhodovat o záležitostech říše. Jeho soukromý svět se rok od roku vzdaloval světu, který měl jako panovník řídit.

Právě v tomto rozporu spočívá Rudolfova výjimečnost. Jen málokterý evropský vládce dokázal povznést umění a vědu do takové míry, a zároveň jen málokterý panovník se stal tak zřetelným příkladem toho, jak křehká může být lidská psychika tváří v tvář obrovské odpovědnosti. Jeho život není pouze příběhem habsburského císaře. Je především příběhem člověka, který se pokoušel pochopit řád světa, zatímco řád jeho vlastního nitra se pozvolna rozpadal.

Historikové se dodnes přou o povahu jeho onemocnění. Někteří hovoří o těžké melancholii, jiní uvažují o bipolární poruše, psychotických epizodách nebo jiných duševních chorobách. Přesnou diagnózu už nikdy nepoznáme a bylo by nepoctivé ji zpětně stanovovat s jistotou, kterou současné prameny neumožňují. O to důležitější je oddělit doložené skutečnosti od pozdějších domněnek a legend. Rudolf II. si totiž nezaslouží být redukován ani na „šíleného císaře“, ani na pohádkového milovníka alchymie. Oba obrazy jsou jen zjednodušením člověka, jehož osobnost byla mnohem vrstevnatější.

Tento článek proto nebude pouze životopisem jednoho panovníka. Pokusí se nahlédnout do světa, v němž se střetávaly renesanční ideály s lidskou zranitelností, moc s osaměním, věda s mystikou a politická odpovědnost s osobním utrpením. Budeme sledovat Rudolfa II. jako syna, dědice, císaře, sběratele, mecenáše, milovníka umění i člověka zápasícího s vlastní myslí. Vedle známých legend se opřeme o současnou historiografii, dobovou korespondenci a svědectví jeho současníků, abychom se co nejvíce přiblížili skutečnému Rudolfovi.

Protože možná největší záhadou Rudolfovy Prahy nebyli alchymisté ani hledání kamene mudrců.

Tou největší záhadou byl sám císař.

Když se 18. července 1552 ve Vídni narodil Rudolf Habsburský, nikdo nepochyboval, že jeho život nebude patřit jemu samotnému. Jako prvorozený syn arcivévody Maxmiliána, pozdějšího císaře Maxmiliána II., a španělské infantky Marie se stal od prvního dne především nástrojem dynastické politiky. Jeho budoucnost určovala krev, kterou zdědil, nikoli jeho vlastní přání.

Rod Habsburků byl v polovině 16. století nejmocnější panovnickou dynastií Evropy. Jeho členové vládli rozsáhlým državám od Pyrenejského poloostrova přes Nizozemí až po střední Evropu a jejich moc se opírala nejen o vojenskou sílu, ale především o promyšlenou sňatkovou politiku. Staré habsburské heslo Bella gerant alii, tu felix Austria nube – „Ať jiní vedou války, ty, šťastné Rakousko, se žeň“ – nebylo pouhou básnickou metaforou. Po několik generací se dynastie snažila upevňovat své postavení především sňatky uvnitř evropských panovnických rodů, často však i mezi vlastními příbuznými. To sice krátkodobě posilovalo mocenské vazby, zároveň ale přinášelo stále větší genetickou zátěž, jejíž důsledky dnes sledují nejen historici, ale i lékaři a genetici.

Rudolf vyrůstal právě na průsečíku dvou větví habsburského rodu. Jeho otec Maxmilián II. představoval renesančního panovníka otevřeného novým myšlenkám. Přestože zůstal formálně katolíkem, udržoval přátelské vztahy s protestantskou šlechtou a usiloval o náboženský smír v říši. Humanistické vzdělání, zájem o vědu i umírněnost patřily k jeho nejvýraznějším vlastnostem. Mnozí současníci jej popisovali jako vladaře, který raději hledal kompromis než konflikt.

Jeho matka Marie Španělská představovala téměř pravý opak. Byla dcerou císaře Karla V. a portugalské infantky Isabely a na vídeňský dvůr přinesla přísnou španělskou dvorskou etiketu i hluboce zakořeněnou katolickou zbožnost. V době, kdy Evropu rozdělovala reformace, považovala obranu katolické víry za nejvyšší životní poslání. Zatímco Maxmilián hledal cestu ke smíření, Marie viděla svět mnohem černobíleji – jako zápas pravé víry s herezí.

Právě mezi těmito dvěma odlišnými světy vyrůstal budoucí císař.

Na jedné straně humanistická otevřenost, zájem o vzdělanost a snaha porozumět světu. Na straně druhé přísná disciplína, dvorský ceremoniál a náboženská neústupnost. Rudolf nebyl vychováván pouze dvěma rodiči, ale dvěma odlišnými představami o tom, jak má vypadat ideální panovník.

Dětství na habsburském dvoře navíc zdaleka nepřipomínalo bezstarostná léta, která si dnes spojujeme s prvními roky života. Každý den měl pevně stanovený řád. Od útlého věku se princ učil latinsky, německy, španělsky i italsky, později přibyla francouzština a základy dalších jazyků. Výuka zahrnovala historii, teologii, matematiku, astronomii, rétoriku, jízdu na koni, šerm i dvorskou etiketu. Každé gesto mělo svůj význam a každé slovo mohlo mít politické důsledky. Syn budoucího císaře si nemohl dovolit spontánnost.

Přesto se již tehdy začínaly objevovat vlastnosti, které Rudolfa provázely po celý život. Dobové zprávy jej popisují jako chlapce klidného, zdrženlivého a přemýšlivého. Nebyl bouřlivákem ani přirozeným vůdcem dětských her. Místo hlučné společnosti dával často přednost četbě, kreslení nebo pozorování přírody. To ovšem samo o sobě nebylo ničím výjimečným. Renesanční princ měl být vzdělancem stejně jako válečníkem a podobné sklony byly na panovnických dvorech spíše ceněny než kritizovány.

Historik Robert J. W. Evans upozorňuje, že Rudolf už v mládí působil jako člověk s mimořádnou intelektuální zvídavostí. Nešlo pouze o školní vzdělání. Zajímal se o obrazy, přírodní zvláštnosti, technické novinky i astronomické jevy. Touha poznávat svět jej provázela po celý život a stala se jedním z hlavních důvodů, proč se jeho dvůr později proměnil v jedno z nejvýznamnějších kulturních center Evropy.¹

Současně však existují náznaky, že Rudolf nebyl dítětem, které snadno navazovalo vztahy. Dobové prameny jsou v tomto směru opatrné a nelze z nich vyvozovat jednoznačné závěry. Přesto se v nich opakovaně objevuje obraz prince spíše uzavřeného než společenského, zdrženlivého než sebevědomého. Moderní historici proto varují před jednoduchými soudy. Introverze sama o sobě není známkou budoucí psychické nemoci a většina vlastností připisovaných Rudolfovi mohla být zcela přirozenou reakcí na prostředí, v němž vyrůstal.

A právě prostředí habsburského dvora bylo vším, jen ne obyčejným domovem.

Děti zde nebyly vychovávány jako synové a dcery, ale jako budoucí vládci. Citové projevy ustupovaly reprezentaci, osobní svoboda povinnostem a dětství politice. Každý krok mohl mít význam pro budoucnost dynastie.

Rudolf se tak již od narození učil nést tíhu koruny, kterou ještě ani neměl na hlavě.

Roku 1563 bylo Rudolfovi pouhých jedenáct let, když padlo rozhodnutí, které zásadně změnilo celý jeho život. Společně se svým mladším bratrem Arnoštem opustil Vídeň a vydal se na dlouhou cestu do Španělska. Nešlo o studijní pobyt ani o krátkou návštěvu příbuzných. Jejich otec Maxmilián II. i španělský král Filip II. byli přesvědčeni, že budoucí vládci habsburského rodu musí vyrůstat v centru nejmocnější větve dynastie. Rudolf se tak ocitl na dvoře svého strýce, kde měl během následujících sedmi let získat vzdělání hodné budoucího císaře.

Jen málokteré evropské prostředí se však tolik lišilo od poměrně otevřené atmosféry vídeňského dvora.

Zatímco Maxmilián II. dával prostor humanistům, učeným debatám i určité náboženské toleranci, dvůr Filipa II. představoval téměř dokonalý obraz absolutní monarchie. Španělský král vládl rozsáhlé říši, nad níž podle dobového rčení „slunce nikdy nezapadalo“, a stejnou neochvějnou autoritu vyžadoval i uvnitř svého paláce. Každý pohyb, každé oslovení i každé místo u stolu měly přesně stanovená pravidla. Život se řídil etikou, která nepřipouštěla spontánnost ani projevy slabosti.

Symbolem této doby se stal klášterní palác El Escorial, jehož výstavbu Filip II. zahájil jen několik let před Rudolfovým příjezdem. Obrovský komplex z šedé žuly nepůsobil jako renesanční rezidence plná radosti a okázalosti, ale spíše jako kamenné ztělesnění disciplíny. Strohé chodby, přísná geometrie, ticho přerušované jen modlitbami a neustálý dohled vytvářely prostředí, které více připomínalo klášter než královský palác.

Právě zde dospíval budoucí císař.

Filip II. byl hluboce věřícím panovníkem a obranu katolické víry považoval za své životní poslání. Španělsko stálo v první linii protireformace a atmosféru dvora prostupovalo vědomí, že svět je rozdělen na pravověrné a nepřátele církve. Modlitby, náboženské obřady i přísná morální kázeň určovaly rytmus každého dne. V pozadí navíc stála autorita španělské inkvizice, jejíž existence připomínala, že odlišné názory mohou mít velmi vážné následky.

Pro dospívajícího Rudolfa to znamenalo radikální změnu života. Byl vytržen z prostředí, které znal, oddělen od rodičů i sourozenců a ponořen do světa, kde citové projevy ustupovaly povinnostem. Dopisy mezi Vídní a Madridem putovaly týdny, někdy i měsíce. Pocit odloučení tak nebyl pouze psychologický, ale velmi konkrétní. V době, kdy dnešní dítě během několika vteřin zavolá rodičům, musel mladý princ čekat na jedinou zprávu celé týdny.

Rudolf se sice stal součástí nejvýznamnějšího evropského dvora, zároveň se však ocitl v prostředí, které od něj vyžadovalo především poslušnost. Moderní historici upozorňují, že právě zde se naplno projevil rozdíl mezi Rudolfem a jeho mladším bratrem Arnoštem. Zatímco Arnošt se dvorským pravidlům přizpůsoboval snáze, Rudolf působil stále uzavřeněji. Dobové zprávy jej popisují jako mladíka vážného, zdrženlivého a málo sdílného. Nešlo o vzdor ani o lenost. Spíše se zdá, že přísné prostředí přijímal mlčky a postupně se učil své emoce skrývat.

Bylo by však chybou tvrdit, že Rudolf ve Španělsku pouze trpěl. Pobyt na dvoře Filipa II. mu poskytl mimořádné vzdělání. Setkával se s nejlepšími učenci své doby, poznával mistrovská díla renesančního umění, zdokonalil se v jazycích a osvojil si vytříbený estetický vkus. Právě zde se pravděpodobně zrodila jeho celoživotní vášeň pro sběratelství, obrazy, přírodniny i umělecké předměty. Španělský dvůr jej naučil, že moc nemusí být vyjadřována pouze vojenskými vítězstvími, ale také kulturou, vzdělaností a reprezentací.

Jenže každé vzdělání má svou cenu.

Současný britský historik Robert J. W. Evans upozorňuje, že Rudolf si ze Španělska neodvezl pouze hluboký vztah k umění a dvorské kultuře, ale také určitou uzavřenost, nedůvěru vůči okolí a sklon řešit obtížné situace ústupem do soukromí. Nelze samozřejmě tvrdit, že právě zde vznikla jeho pozdější duševní nemoc. Takový závěr by byl spekulací, kterou historické prameny nepodporují. Přesto lze říci, že prostředí španělského dvora pravděpodobně posílilo některé rysy jeho osobnosti – introverzi, opatrnost i potřebu hledat bezpečí ve vlastním vnitřním světě.

Když se Rudolf roku 1571 po sedmi letech vracel do střední Evropy, nepřivážel si jen vzdělání budoucího císaře.

Vracíval se jiný člověk.

Když se Rudolf Habsburský na podzim roku 1572 vracel ze Španělska, nebyl už jen synem císaře Maxmiliána II. Sedm let strávených na dvoře Filipa II. z něj učinilo vzdělaného mladého prince, ale také dědice, od něhož se očekávalo jediné: že jednou převezme vládu nad rozsáhlou habsburskou monarchií.

Ještě téhož roku začala série korunovací, které měly potvrdit jeho postavení následníka trůnu. 21. září 1572 byl v Prešpurku korunován uherským králem a o tři roky později, 22. září 1575, přijal v katedrále svatého Víta svatováclavskou korunu jako český král. Jen několik dní nato byl ve Frankfurtu zvolen a korunován římským králem, tedy oficiálním nástupcem císaře Svaté říše římské. Když roku 1576 Maxmilián II. zemřel, Rudolf bez větších otřesů převzal císařskou korunu. Ve čtyřiadvaceti letech se stal jedním z nejmocnějších mužů tehdejší Evropy.

Z dnešního pohledu může tato posloupnost titulů působit jako samozřejmost. Ve skutečnosti však žádná z korun automaticky nezaručovala moc nad celou monarchií. Habsburské soustátí nebylo jednotným státem v moderním slova smyslu. Šlo o složitý celek zemí, z nichž každá měla vlastní zákony, zemské sněmy, privilegia i historické tradice. České království, Uhry, rakouské dědičné země i Svatá říše římská tvořily mozaiku, kterou nešlo řídit jediným rozkazem.

Panovník proto musel být nejen vládcem, ale především diplomatickým vyjednavačem.

Každé rozhodnutí bylo výsledkem nekonečných jednání se šlechtou, městy i církevními představiteli. V době, kdy francouzští či španělští králové postupně posilovali absolutní moc, musel habsburský císař neustále hledat kompromisy. Koruna zde nepředstavovala neomezenou vládu, ale povinnost přesvědčovat ostatní, že právě jeho rozhodnutí jsou v zájmu celé monarchie.

Rudolf navíc přebíral říši v okamžiku, kdy se Evropa nacházela na rozcestí.

Na jihovýchodní hranici představovala trvalou hrozbu Osmanská říše. Války s Turky pohlcovaly obrovské finanční prostředky a vyžadovaly neustálé udržování pohraničních pevností v Uhrách i Chorvatsku. Každý rok přinášel nové zprávy o nájezdech, střetech a diplomatických jednáních. Přestože po neúspěšném obléhání Vídně roku 1529 nehrozil bezprostřední vpád do habsburských zemí, osmanská moc zůstávala jedním z nejvážnějších problémů celé střední Evropy.

Neméně nebezpečný byl však nepřítel, který neměl vlastní armádu.

Reformace rozdělila Evropu na katolíky a protestanty a náboženské napětí prostupovalo téměř každou zemi monarchie. České království patřilo mezi nábožensky nejrozmanitější oblasti Evropy. Vedle katolíků zde působili utrakvisté, luteráni, Jednota bratrská, i další evangelické proudy. Rudolf zdědil po svém otci poměrně klidné poměry, zároveň však věděl, že každé zvýhodnění jedné skupiny může vyvolat odpor ostatních. Úkolem panovníka nebylo pouze vládnout, ale také zabránit tomu, aby se náboženské spory proměnily v občanskou válku.

Nad tím vším se navíc vznášel problém, který provázel téměř všechny evropské panovníky. Peníze.

Nákladný dvůr, obrana hranic, diplomacie i reprezentace vyžadovaly stále nové příjmy. Habsburkové byli sice jedním z nejbohatších rodů Evropy, jejich finance však zdaleka neodpovídaly velikosti. Panovník byl závislý na schvalování daní zemskými sněmy a často musel ustupovat šlechtě výměnou za finanční podporu. Koruna tak nebyla symbolem neomezeného bohatství, ale neustálého hledání prostředků, které by umožnily udržet fungování celé monarchie.

Rudolf vstupoval do vlády vybaven mimořádným vzděláním, vytříbeným vkusem i hlubokým zájmem o umění a vědu. To vše z něj činilo ideálního renesančního velmože. Zároveň však přebíral stát, jehož problémy neměly jednoduchá řešení. Čím více poznával složitost řízení, tím zřetelněji se ukazovalo, že žádné množství vědomostí člověka nepřipraví na tíhu skutečné odpovědnosti.

Koruna totiž není odměnou.

Je závazkem.

A někdy také břemenem, které člověk nese mnohem déle, než na jaké bylo jeho nitro připraveno.

Když se Rudolf II. roku 1583 rozhodl k trvalému přesunu císařského dvora z Vídně do Prahy, nešlo jen o změnu panovnického sídla. Jediným rozhodnutím změnil postavení českých zemí na několik desetiletí dopředu. Praha se z regionální metropole stala skutečným hlavním městem habsburské monarchie a jedním z nejvýznamnějších center evropské renesance.

Dodnes se historici přou, proč se císař k tomuto kroku odhodlal. Praktických důvodů bylo hned několik. Vídeň ležela nebezpečně blízko osmanské hranice a stále nesla stopy dramatického obléhání z roku 1529. Praha byla bezpečnější, hospodářsky prosperující a zároveň nabízela reprezentativní královskou rezidenci s hlubokou historickou tradicí českých panovníků.

Jenže samotná bezpečnost přesun dvora nevysvětluje.

Mnozí badatelé se domnívají, že Rudolf nalezl v Praze něco, co mu Vídeň ani Madrid nikdy nabídnout nemohly – prostor k vlastnímu životu. Na rozdíl od španělského dvora zde nebyl svazován všudypřítomným dohledem Filipa II. ani srovnáváním se svým otcem Maxmiliánem II. Praha mu umožnila vytvořit si vlastní svět podle osobních představ. Svět, v němž nebyl pouze císařem, ale také sběratelem, mecenášem a člověkem fascinovaným krásou.

Pražský hrad se během několika let proměnil k nepoznání. Rudolf nechal rozšířit obytné prostory, budoval nové reprezentační sály, galerie i rozsáhlé sbírkové místnosti. Vznikaly zahrady, pavilony a dílny, které měly sloužit nejen dvorskému životu, ale také umělcům, řemeslníkům a vědcům. Hrad už nebyl pouze pevností či sídlem panovníka. Stával se živým organismem, kde se politika prolínala s kulturou a kde se vedle diplomatických jednání rodila některá z nejvýznamnějších uměleckých děl své doby.

Proměnou prošla i Malá Strana, Hradčany a celé okolí Hradu. Příchod stovek dvořanů, úředníků, vojáků, diplomatů a jejich rodin vytvořil obrovskou poptávku po řemeslnících, obchodnících i služebnictvu. Stavěly se nové domy, přestavovaly šlechtické paláce, rozvíjelo se zlatnictví, hodinářství, knihtisk, výroba luxusních látek i obchod s exotickým zbožím. Praha bohatla nejen díky přítomnosti císaře, ale také díky lidem, kteří za ním přicházeli z celé Evropy.

S dvorem totiž nepřicházeli pouze úředníci.

Přijížděli malíři, sochaři, rytci, hudebníci, lékaři, astronomové, matematici i stavitelé. Rudolf nehledal pouze schopné státníky. Chtěl kolem sebe soustředit nejlepší mozky své doby. Jeho dvůr se postupně stal místem, kde se setkávali Italové, Němci, Vlámové, Španělé, Angličané i učenci z českých zemí. Málokterý evropský panovník dokázal vytvořit tak kosmopolitní prostředí.

Do Prahy proto nesměřovaly jen diplomatické mise.

Přicházely sem nové myšlenky.

Renesanční Evropa začínala chápat poznání jako cestu k pochopení Božího stvoření. Vedle sebe zde existovalo umění, přírodní vědy, matematika, astronomie, filozofie i disciplíny, které dnes označujeme za okultní. Tehdejší vzdělanec mezi nimi ještě neviděl ostré hranice. Hledání řádu světa mělo mnoho podob a Rudolf jim byl otevřený téměř všem.

Právě proto bývá jeho dvůr často označován za poslední velké centrum evropské renesance. Zatímco v západní Evropě stále sílily náboženské konflikty a politické napětí, Praha nabízela prostor, kde se mohli setkávat lidé různých národností, jazyků i vyznání. Nebyla to idylická společnost bez sporů, ale ve srovnání s mnoha jinými městy představovala výjimečně tolerantní prostředí pro rozvoj vědy a umění.

Rozkvět císařského sídla se přirozeně promítl i do českých zemí. Přítomnost panovníka zvýšila jejich politickou prestiž uvnitř habsburské monarchie a přinesla nebývalý kulturní rozvoj. České šlechtické rody začaly budovat vlastní umělecké sbírky, podporovaly stavbu renesančních sídel a snažily se držet krok s císařským dvorem. Do země proudily knihy, umělecká díla i nové vědecké poznatky. Praha se stala místem, odkud se renesanční kultura šířila dál do střední Evropy.

Paradoxem však zůstává, že muž, který kolem sebe vytvořil jedno z nejživějších kulturních center své doby, stále častěji hledal klid v samotě vlastních komnat.

Zatímco město pod Pražským hradem pulzovalo životem, obchodem a učenými debatami, jeho císař si čím dál více budoval vlastní tiché útočiště. Miloval společnost výjimečných lidí, nikoli však společnost jako takovou. Obklopoval se obrazy, vzácnými předměty, knihami a učenými rozhovory, ale stále méně vyhledával dvorské slavnosti a okázalé reprezentace.

Praha se stala zrcadlem svého panovníka.

Navenek zářila bohatstvím, kulturou a neobyčejnou tvůrčí energií.

Uvnitř však už pomalu vznikal svět, který byl stále více uzavřený – stejně jako mysl muže, jenž jej stvořil.

Kdyby některý z evropských vyslanců vstoupil do soukromých komnat Rudolfa II. s představou, že nalezne okázalé sály plné zlata a korunovačních klenotů, čekalo by jej překvapení. Císařova největší pýcha totiž neležela v pokladnici, ale v místnostech zaplněných tisíci předměty, které dohromady vytvářely jednu z nejpozoruhodnějších sbírek své doby.

Pro Rudolfa II. nebyla sbírka pouhou ukázkou bohatství.

Byla obrazem vesmíru.

Na Pražském hradě postupně vznikla proslulá Kunstkomora, označovaná také jako kunstkamera či kabinet kuriozit. Šlo o prostor, který dnešnímu návštěvníkovi může připomínat směs muzea, galerie, přírodovědné sbírky, laboratoře i technického kabinetu. Ve skutečnosti však představoval něco mnohem hlubšího – pokus zachytit veškerou rozmanitost stvořeného světa.

Renesanční člověk totiž svět nevnímal stejně jako my dnes. Moderní věda rozděluje poznání do jednotlivých oborů. Umění stojí vedle fyziky, biologie vedle historie a filozofie vedle chemie. Rudolfova doba však podobné hranice téměř neznala. Obraz, vzácný minerál, mechanický stroj i exotické zvíře byly různými projevy téhož řádu přírody. Sbírat je znamenalo přibližovat se pochopení Božího díla.

Právě proto vedle sebe v Rudolfových sálech visely obrazy nejlepších evropských malířů, antické sochy i soudobé bronzy. Nedaleko nich ležely drahé kameny, horské krystaly, zkameněliny, mušle přivezené z dalekých oceánů nebo podivně tvarované minerály, které tehdejší učenci považovali za důkaz nekonečné tvořivosti přírody.

Neméně fascinující byly technické novinky.

Císaře uchvacovaly složité hodinové mechanismy, automatické stroje, hudební automaty i jemná práce hodinářů a zlatníků. Mechanické figuríny dokázaly po natažení klíčem chodit, pohybovat rukama nebo hrát na hudební nástroje. V době, kdy většina Evropy stále žila převážně zemědělským způsobem života, představovaly tyto přístroje téměř zázrak. Nebyly jen hračkami pro bohaté. Ukazovaly, čeho je lidský rozum schopen.

Významné místo zaujímaly také přírodniny.

Vycpaná exotická zvířata, vzácní ptáci, krokodýli, hadi nebo lebky neznámých tvorů měly návštěvníkům připomínat, jak rozmanitý je svět za hranicemi Evropy. Objevné plavby Kryštofa Kolumba, Ferdinanda Magalhãese či dalších mořeplavců přinesly do evropských sbírek předměty, které ještě o století dříve nikdo neznal. Každý nový exemplář rozšiřoval představu o podobě světa.

Nechyběly ani předměty, které dnes řadíme spíše do oblasti legend.

Velkou cenu měly například takzvané jednorožčí rohy. Ve skutečnosti šlo většinou o dlouhé kly narvalů dovezené ze severních moří. Renesanční Evropa však často věřila, že pocházejí z bájného jednorožce a že mají schopnost neutralizovat jedy nebo léčit různé nemoci. Z dnešního pohledu se může zdát podobná víra úsměvná, tehdejší učenci ji však nepovažovali za pouhou pověru. Poznání přírody bylo teprve na počátku své cesty (poté, co antická znalost upadla do tmářství středověku) a hranice mezi ověřenou zkušeností, antickou autoritou a legendou zůstávala nejasná.

Právě zde se ukazuje, jak snadno dnešní člověk může Rudolfa nepochopit.

Jeho sbírky nebyly přehlídkou bizarností ani důkazem císařovy výstřednosti. Byly pokusem vytvořit zmenšený obraz vesmíru – mikrokosmos, v němž by bylo možné spatřit všechny podoby Božího stvoření. V jediné místnosti se tak setkávalo umění vytvořené lidskou rukou s přírodou, která podle renesanční filozofie vznikla zásahem Boha. Obě sféry byly stejně důležité.

Historik umění Thomas DaCosta Kaufmann proto upozorňuje, že Rudolfova Kunstkomora představovala jednu z nejambicióznějších sbírek své epochy. Nešlo jen o shromažďování vzácností, ale o vědomou snahu vytvořit encyklopedii světa v trojrozměrné podobě. Každý nový obraz, kámen, mechanický přístroj nebo přírodní exemplář měl své místo v celku, který měl návštěvníkovi odhalovat harmonii stvoření.

Rudolfova sběratelská vášeň měla ovšem ještě jeden rozměr.

Ve světě, který byl stále více rozdělován náboženskými válkami, politickými konflikty a nejistotou, představovala jeho sbírka prostor, kde vládl řád. Každý předmět měl své místo. Každá věc zapadala do promyšleného systému. Tam, kde skutečný svět působil chaoticky, mohl císař alespoň na okamžik uvěřit, že vesmír je možné pochopit.

Možná právě proto se mezi svými sbírkami cítil klidněji než mezi lidmi.

Obrazy nelhaly.

Minerály neosnovaly spiknutí.

Mechanické hodiny nikdy nezpochybňovaly císařovu autoritu.

Ve světě předmětů panoval řád, který v lidské společnosti stále obtížněji nacházel.

A právě v tom možná spočívá nejhlubší tajemství Rudolfovy Kunstkomory. Nebyla jen sbírkou vzácností. Byla pokusem dát smysl světu, který se kolem jejího tvůrce začínal pomalu rozpadat.

Pokud měla Rudolfova Kunstkomora představovat obraz světa v malém, pak vědci shromáždění kolem císaře měli pomoci tento svět pochopit.

A Praha k tomu nabízela mimořádné podmínky.

Na Rudolfově dvoře se v posledních desetiletích 16. století setkali muži, jejichž jména dnes patří k základům moderní vědy. Mezi nimi především dánský astronom Tycho Brahe a německý matematik a astronom Johannes Kepler. Ani jeden z nich by však přesně nezapadal do dnešní představy vědce. A právě v tom spočívá jedno z největších kouzel Rudolfovy doby.

Dnes považujeme astronomii a astrologii za dvě zcela odlišné disciplíny. Jedna se snaží na základě pozorování a matematických modelů vysvětlovat pohyb nebeských těles, druhá připisuje postavení hvězd a planet vliv na lidský život. Pro člověka 16. století však toto rozdělení nebylo zdaleka tak samozřejmé.

Astronomie poskytovala data.

Astrologie se je pokoušela interpretovat.

A mezi nimi existoval rozsáhlý prostor matematické a přírodní filozofie.

Astrologie byla součástí vzdělanosti evropských dvorů a Rudolf nebyl v tomto směru výjimkou. Horoskopy nebyly pouze zábavou pro pověrčivé aristokraty. Panovníci je využívali při rozhodování o vhodném okamžiku pro vojenské tažení, politická jednání nebo jiné významné události. Zároveň však právě pozorování hvězd a planet vyžadovalo stále přesnější měření.

A tady začíná příběh Tycha de Brahe.

Brahe nebyl moderním astronomem v dnešním slova smyslu. Neměl dalekohled, který by mu ukazoval planety tak, jak je později uvidí Galileo. Jeho největší zbraní byly pozorování, matematika a mimořádná přesnost. Po desetiletí shromažďoval údaje o pohybu planet a hvězd a vytvořil soubor pozorování, který neměl v tehdejší Evropě obdoby.

Rudolf pochopil hodnotu jeho práce.

Roku 1599 získal Brahe místo u císařského dvora v Praze a Rudolf mu poskytl prostředky pro další pozorování. Brahe se usadil nejprve v Benátkách nad Jizerou a později působil v Praze. Jeho příchod byl pro císařský dvůr mimořádnou událostí. Rudolf totiž nezískal jen slavného učence. Získal člověka, který mohl svými pozorováními pomoci odhalit skutečný řád nebes.

Po Braheho smrti roku 1601 převzal část jeho práce Johannes Kepler.

Ten byl ještě radikálnější.

Zatímco Brahe byl především pozorovatelem, Kepler hledal matematický klíč, který by vysvětlil, proč se planety pohybují právě tak, jak se pohybují. Práce s Braheho pozorováními jej nakonec dovedla k formulaci zákonů pohybu planet, které se staly jedním ze základních kamenů moderní astronomie.

A právě zde se Rudolfova Praha dotýká samotného zrodu moderní vědy.

Císař samozřejmě Keplerovy budoucí objevy předem neznal. Podporoval ho především jako matematika a císařského astronoma a očekával od něj mimo jiné také astrologické výpočty. Kepler ostatně sám astrologii zcela neopustil. Byl přesvědčen, že mezi uspořádáním vesmíru a světem člověka existují hlubší souvislosti.

Z dnešního pohledu může působit zvláštně, že muž, který položil základy moderní astronomie, zároveň sestavoval horoskopy.

Pro Keplera to však nebyl rozpor. A pro jeho dobu také ne.

Renesanční přírodní filozofie vycházela z přesvědčení, že vesmír tvoří určitý celek. Člověk, příroda, planety, geometrie i hudební harmonie spolu souvisejí. Úkolem vzdělance nebylo rozdělit svět do izolovaných oborů, ale hledat skryté vazby mezi jeho jednotlivými částmi.

Proto na Rudolfově dvoře neměla věda podobu, jakou známe z moderních univerzit.

Vedle astronoma mohl působit astrolog. Vedle matematika alchymista. Vedle lékaře přírodovědec. A vedle každého z nich i umělec.

Rudolf nebyl vědcem. A nebyl ani géniem, který by sám od sebe předpověděl příchod moderní vědecké revoluce.

Byl však možná ještě důležitějším: mecenášem, který vytvořil podmínky, v nichž mohli jiní myslet svobodněji a pracovat déle, než by jim umožnily běžné poměry.

Jeho zásluha nespočívá v tom, že by objevil nový zákon přírody. Spočívá v tom, že pochopil hodnotu lidí, kteří se snažili tyto zákony objevit.

Kdybychom dnes otevřeli dveře Rudolfovy laboratoře, možná bychom měli pocit, že jsme se ocitli v dílně šíleného vědce. Pece, nádoby, baňky, destilační aparatury, kovové nádoby, minerály a nejrůznější tajemné látky. Nad tím vším vůně síry, kouře a kovu.

Jenže člověk 16. století by takový prostor nevnímal jako místo pověr.

Viděl by zde laboratoř budoucnosti.

Alchymie nebyla primitivní podobou chemie, jak se někdy zjednodušeně tvrdí. Byla komplexním způsobem poznávání přírody, který spojoval praktické experimentování s filozofií, medicínou, náboženstvím a představou skrytých sil působících ve vesmíru. Alchymista mohl zkoumat vlastnosti kovů, hledat nové léčivé látky, experimentovat s destilací a zároveň věřit, že příroda má duchovní řád, který lze prostřednictvím pokusů odhalit.

A právě tato kombinace praktického experimentu a filozofické spekulace je důležitá pro pochopení Rudolfa II.

Jeho zájem o alchymii nevznikl ve vzduchoprázdnu. Evropská renesance znovuobjevovala staré texty připisované Hermovi Trismegistovi, legendární postavě, která se v evropské tradici stala symbolem prastarého vědění. Z textů hermetismu vycházela představa, že mezi člověkem, přírodou a vesmírem existují skryté souvislosti.

K této tradici se připojovalo učení Paracelsa, švýcarského lékaře a filozofa 16. století. Paracelsus odmítal některé tradiční autority tehdejší medicíny a zdůrazňoval zkušenost, pozorování a působení chemických látek na lidské tělo. Jeho myšlenky měly obrovský vliv na evropskou medicínu i alchymii a jejich ozvěna dorazila také na Rudolfův dvůr.

A potom přišli muži, kteří se později stali součástí pražské legendy.

Jedním z nich byl John Dee, anglický matematik, astronom, astrolog, filozof a učenec, který se pohyboval na hranici mezi přírodní filozofií a hermetismem. Do střední Evropy přicestoval se svým společníkem Edwardem Kelleym. Kelley byl muž mnohem problematičtější pověsti a právě jeho jméno se později stalo synonymem pro alchymistické podvody.

Jejich pobyt ve střední Evropě a kontakty s Rudolfovým dvorem jsou historicky doložené. To však neznamená, že právě oni vytvořili celou Rudolfovu alchymistickou Prahu. Císařův zájem o hermetické nauky a alchymii byl širší a na jeho dvoře působila celá řada dalších osobností.

Rudolf navíc nebyl jediným evropským panovníkem, který alchymii podporoval. Podobné zájmy měli i další mocní představitelé evropských dvorů. Alchymisté byli vyhledáváni nejen proto, že slibovali výrobu zlata, ale také proto, že mohli nabídnout nové znalosti o kovech, minerálech, barvivech, léčivech nebo technologických postupech.

Ale proč v takovémto profesionálním prostředí měly existovat věci jako kámen mudrců?

Podle alchymistické tradice měla tajemná substance umožnit transmutaci obyčejných kovů ve zlato a v některých pojetích také vytvoření elixíru prodlužujícího život. Pro moderního člověka jde o zjevnou fantazii. Pro renesančního učence však představa transmutace nebyla absurdní. Pokud se příroda neustále proměňuje, proč by nebylo možné tyto proměny napodobit v laboratoři?

Právě tady se ale musíme zastavit.

Neexistuje spolehlivý důkaz, že by Rudolf II. někdy získal kámen mudrců nebo že by jeho alchymisté skutečně dokázali vyrábět zlato. Neexistuje ani důvod věřit pozdějším historkám o tajných laboratořích, v nichž se císař pravidelně pokoušel vyrobit z obyčejných kovů drahé kovy.

Skutečnost byla mnohem zajímavější.

Na Rudolfově dvoře skutečně probíhaly experimenty. Skutečně zde pracovali alchymisté. Skutečně se používaly pece, destilační aparatury a různé chemické postupy. A skutečně císař alchymii podporoval.

Ale mezi tím a představou pohádkového „císaře alchymistů“ je obrovský rozdíl.

Ještě komplikovanější je případ Golema.

Pražská tradice spojuje vznik legendárního umělého člověka s rabínem Jehudou Löwem ben Becalel, známým jako Maharal. Příběh se později stal jedním z nejslavnějších symbolů rudolfovské Prahy. Jenže historická souvislost mezi Rudolfem II., Maharalem a Golemem je mnohem slabší, než naznačuje populární kultura. Moderní výzkum ukazuje, že nejstarší podoby golemovské tradice nevytvářejí tak jednoznačný příběh, jaký známe dnes, a slavná verze o Golemovi vytvořeném Maharalem vznikala a rozvíjela se až později.

Stejně tak není doloženo, že by Rudolf osobně pořádal tajná setkání s rabínem Löwem a alchymisty při hledání nadpřirozeného tajemství.

Možná největším paradoxem Rudolfovy Prahy proto je, že věda a magie zde nestály proti sobě.

Stály vedle sebe.

A obě se dívaly stejným směrem – do neznáma.

O Rudolfovi II. se toho ví překvapivě mnoho. Víme, co sbíral, koho zaměstnával, které umělce podporoval, s jakými učenci se stýkal i jaká rozhodnutí činil jako panovník. Mnohem obtížnější je však odpovědět na zdánlivě jednoduchou otázku:

Jak vypadal Rudolfův obyčejný den?

Jeho přesný rozvrh dnes bohužel neznáme. Nezachoval se žádný císařský diář, který by nám umožnil říct, že Rudolf vstával například v sedm hodin, snídal v osm a odpoledne přijímal vyslance. Takový obraz by byl spíše moderní konstrukcí než historií.

Přesto můžeme z dobových zpráv rekonstruovat něco podstatnějšího – způsob, jakým Rudolf svůj čas trávil.

A ten se stále více lišil od života typického panovníka.

Rudolf nebyl člověkem, který by miloval nepřetržitý ruch dvora. Naopak. Čím déle vládl, tím více se zdálo, že mu vyhovuje svět, který mohl ovládat za zavřenými dveřmi svých komnat. Veřejná vystoupení, slavnostní audience a velké dvorské ceremonie pro něj nebyly přirozeným prostředím. Mnohem raději se obklopoval několika vybranými lidmi a předměty, které jej skutečně zajímaly.

Císařský den tak nebyl pouze dnem vlády.

Byl také dnem úniku.

Jednou z Rudolfových velkých vášní byla zvířata. Pražský císařský dvůr hostil řadu exotických tvorů, které bylo možné získat prostřednictvím diplomatických kontaktů a obchodních cest. V době, kdy většina Evropanů nikdy neuviděla živého tvora pocházejícího z Afriky nebo Asie, představovalo vlastnictví exotických zvířat nejen luxus, ale také způsob poznávání vzdáleného světa.

K Rudolfovu dvoru se dostávali papoušci, opice, velké kočkovité šelmy i další neobvyklá zvířata. Zvláštní místo měli psi, kteří patřili k běžné součásti aristokratického života, ale v Rudolfově případě se jejich přítomnost prolínala i s jeho zájmem o zobrazování přírody.

A potom tu byli lvi.

Rudolfův zvěřinec na Pražském hradě se stal jedním ze symbolů císařovy moci. Exotické zvíře nebylo pouze živým exponátem. Lev představoval sílu, královskou autoritu a současně vzdálené světy, které se díky habsburské moci dostávaly až do Prahy.

Rudolf však nebyl jen sběratelem živých tvorů. Zajímal se také o jejich zobrazování.

Jeho dvůr přitahoval malíře, kteří se specializovali na mimořádně přesné zachycování zvířat, rostlin a přírodních jevů. Právě zde se znovu ukazuje spojení mezi uměním a vědou, které bylo pro Rudolfovu dobu tak typické. Obraz zvířete nebyl pouze dekorací. Mohl být také dokumentem jeho podoby.

Rudolf sám se o výtvarné umění aktivně zajímal a podle dobových svědectví měl cit pro kresbu. Nikdy se však nestal profesionálním malířem. Mnohem významnější pro něj bylo umění vlastnit, poznávat a obklopovat se jím.

Obrazy pro něj nebyly pouze ozdobou místností.

Byly okny do jiného světa.

Stejně významná byla hudba. Rudolfův dvůr zaměstnával řadu hudebníků a hudba byla součástí každodenního života aristokratické společnosti. Ani zde však Rudolf nevyhledával pouze okázalou reprezentaci. Umění jej přitahovalo především jako prostředek k vytvoření prostředí, v němž mohl být sám sebou.

A potom tu byli učenci. V jejich společnosti nemusel být Rudolf pouze císařem. Mohl být zvědavým člověkem. Mohl se ptát. Mohl pochybovat. Mohl se nechat překvapovat. A právě to pro něj mohlo být důležitější než všechny slavnostní audience.

Čím více však Rudolf nacházel uspokojení v tomto světě, tím více se vzdaloval světu politickému. Zatímco jeho úředníci čekali na rozhodnutí a vyslanci na audienci, císař mohl dlouhé hodiny trávit ve svých komnatách. Právě tento rozdíl se postupně stával jedním z největších problémů jeho vlády.

Jeho noční režim se navíc podle některých dobových svědectví stále více odlišoval od běžného rytmu dvora. Rudolf býval vzhůru dlouho do noci a právě noční hodiny mu poskytovaly klid, který během dne narušoval dvorský provoz. Je však důležité nepřehánět. Nemáme dostatek pramenů, abychom z jeho nočních návyků vytvářeli přesný obraz každodenní rutiny.

Přesto se zdá, že noc pro něj představovala zvláštní prostor. Město ztichlo. Dvořané odešli. Povinnosti se na chvíli vzdálily. A Rudolf zůstal sám se svými knihami, obrazy, zvířaty, myšlenkami a předměty, které nashromáždil. Možná právě proto se jeho sbírka postupně stávala něčím víc než jen Kunstkomorou. Stávala se světem uvnitř světa.

Před dveřmi Rudolfových komnat existoval císařský dvůr se svými intrikami, požadavky, náboženskými konflikty a neustálými problémy. Uvnitř však existoval jiný Rudolf – člověk, který mohl obdivovat obraz, poslouchat hudbu, prohlížet vzácný kámen, pozorovat exotické zvíře nebo celé hodiny diskutovat s učencem.

A čím dál více se zdálo, že právě tento druhý Rudolf je tím, kým chce být. Jenže ten první měl povinnost vládnout. A povinnost se nedala zavřít za dveře.

Rudolf II. se nikdy neoženil. Toužil, po tom. Snil o tom, ale činy měly k představě vždy daleko.

Na první pohled jde o zvláštní skutečnost. Byl habsburským panovníkem, který měl zajistit pokračování dynastie. Manželství pro něj proto nebylo pouze soukromou záležitostí. Bylo politickým nástrojem. Sňatek mohl vytvořit spojenectví s jiným panovnickým rodem, posílit mezinárodní postavení monarchie a především zajistit legitimní dědice.

Přesto Rudolf celý život odolával tlaku, který na něj v tomto směru vyvíjela rodina i okolí.

Důvodů bylo více a žádný z nich nelze označit za jediný. Rudolf byl nepochybně velmi uzavřený člověk a představa manželství znamenala nejen osobní závazek, ale také další povinnost, veřejnou reprezentaci a neustálý dohled dvora. Několikrát se uvažovalo o vhodných nevěstách z významných evropských rodů, žádný z projektů však nedospěl ke skutečnému sňatku.

Jeho život přitom nebyl bez žen.

Nejvýznamnější místo v něm zaujala Kateřina Stradová, dcera dvorského antikváře Ottavia Strady. Jejich vztah se postupně proměnil v dlouhodobé soužití a Kateřina se stala matkou Rudolfových dětí. Společně měli několik potomků, doloženě Matyáše a Karla, u ostatních je už situace nejistá.

Kateřina však nikdy nemohla být Rudolfovou manželkou v dynastickém smyslu.

Její společenské postavení nebylo dostatečné pro sňatek s habsburským císařem. Rudolf proto svůj vztah k ní nemohl proměnit v legitimní rodinu, která by mohla pokračovat v nástupnictví. Jejich děti získaly postupně určité společenské postavení a Rudolf se k nim hlásil, ale nemohly se stát dědici císařské koruny.

Pro habsburskou monarchii to představovalo stále vážnější problém. Čím více se zhoršoval císařův zdravotní a psychický stav, tím naléhavěji jeho příbuzní potřebovali vědět, kdo jej jednou nahradí. Rudolfova neochota uzavřít dynastický sňatek tak nebyla pouze otázkou soukromí. Postupně se stávala jedním z faktorů, které zvyšovaly význam jeho bratrů, především Matyáše.

O Rudolfově sexualitě bychom však měli mluvit opatrně.

Prameny nám neposkytují dostatek podkladů pro moderní psychologický profil jeho intimního života. Víme, že měl vztah s Kateřinou Stradovou a že měl děti. Známe také zprávy o dalších ženách v jeho okolí. Nemáme ale důvod vytvářet z jeho sexuálního života senzaci ani z několika kusých zmínek rekonstruovat jeho intimitu způsobem, který by byl spíše fikcí než historií.

Důležitější než počet jeho milenek je totiž něco jiného.

Rudolf odděloval soukromý život od veřejné role.

Jako císař měl vytvořit dynastické manželství. Jako člověk chtěl žít podle vlastních představ. A právě tento rozpor mezi povinností a osobní volbou se v jeho životě objevoval zas a znovu.

Jeho vztah ke Kateřině navíc ukazuje, že obraz Rudolfa jako člověka zcela neschopného blízkosti je příliš jednoduchý. Byl schopen vytvořit dlouhodobý partnerský vztah a měl děti, o které se zajímal. Současně však nikdy nepřijal veřejnou podobu rodinného života, kterou od něj dynastie očekávala.

Možná v tom můžeme najít další klíč k jeho osobnosti.

Rudolf chtěl mít blízkost, ale bez politického divadla, které s ní přicházelo.

Chtěl vlastní svět, ale nechtěl, aby mu jej určovali jiní.

Chtěl být císařem, ale stále méně chtěl žít způsobem, jakým měl císař žít.

A právě v tomto rozporu se pomalu začínala oddělovat jeho osobní existence od jeho panovnické role.

A Evropa začínala chápat, že jednou bude muset odpovědět na otázku, kterou Rudolf celý život odmítal řešit:

Kdo přijde po něm?

Rudolf skutečně nebyl typem panovníka, který by každé ráno usedl k pracovnímu stolu a systematicky vyřizoval jeden problém za druhým. To však neznamená, že se o vládu nezajímal. Naopak. V prvních desetiletích své vlády dokázal být pozorným a schopným politickým aktérem. Rozuměl významu dynastických vztahů, náboženským poměrům i evropské diplomacie. Dokázal naslouchat různým názorům a dlouho se snažil udržovat rovnováhu mezi katolickou a protestantskou částí své monarchie.

Jeho největší silou byla právě schopnost shromažďovat informace. Rudolf chtěl vědět. Než rozhodl, nechával si předkládat zprávy, stanoviska a návrhy. Zajímal se o podrobnosti a často se vracel k otázkám, které už jeho úředníci považovali za uzavřené. V dnešním jazyce bychom mohli říci, že byl mimořádně informovaný panovník. Jenže stejná vlastnost měla i svou temnou stránku.

Člověk, který chce vědět všechno, může mít nakonec problém rozhodnout cokoli. Rudolfova nerozhodnost se postupem času stávala jedním z nejvážnějších problémů jeho vlády. Panovník, který se snaží získat všechny informace a všechny možnosti, může odkládat rozhodnutí tak dlouho, až rozhodnutí začne dělat někdo jiný.

Přesto nelze říci, že by Rudolf za sebou nezanechal žádné politické výsledky. Jedním z jeho významných úspěchů bylo udržení habsburské moci v období, kdy byla monarchie vystavena tlaku Osmanské říše i vnitřním náboženským konfliktům. Jeho vláda také pokračovala v budování obranného systému v Uhrách a podporovala diplomatické vztahy, které měly zabránit otevřenému konfliktu s evropskými mocnostmi.

Rudolfova politika vůči Osmanům byla přitom komplikovaná. Válka znamenala obrovské náklady a habsburská monarchie měla chronický nedostatek peněz. Císař proto často balancoval mezi vojenskými potřebami, požadavky stavů a možnostmi státní pokladny.

Právě zde se ukázala další slabina habsburského systému.

Rudolf nemohl vládnout jako absolutní monarcha. Potřeboval souhlas jednotlivých zemí, jejich stavů a finanční podporu. České země, rakouské země i Uhry měly vlastní politické tradice a privilegia. Každé zvýšení daní proto vyvolávalo vyjednávání a odpor.

Císařský dvůr sám představoval obrovský mechanismus. Kolem Rudolfa fungovali kancléři, tajní radové, sekretáři, diplomaté, vojenští představitelé, finanční úředníci i osobní služebnictvo. Panovník nemohl rozhodovat o každém detailu. Síla monarchie proto závisela také na kvalitě lidí, kterým Rudolf svěřoval pravomoci. A tady se postupně začal objevovat problém. Rudolf měl tendenci shromažďovat rozhodovací moc kolem sebe, ale současně stále hůře dokázal rozhodovat včas. Úředníci čekali na císařský podpis, jednání se protahovala a jeho okolí získávalo stále větší prostor k intrikám.

Rudolf byl navíc člověkem, který nerad dělal definitivní rozhodnutí. Dokud existovala možnost ponechat několik cest otevřených, nechával je otevřené. V politice však někdy přichází okamžik, kdy už není možné pouze zvažovat. Je nutné jednat. A právě tehdy se začala projevovat propast mezi Rudolfem jako vzdělancem a Rudolfem jako panovníkem.

Jako mecenáš dokázal vytvořit prostředí, v němž mohli Kepler, Brahe nebo umělci pracovat. Jako sběratel dokázal soustředit tisíce předmětů a vytvořit z nich mimořádný celek. Jako císař však potřeboval něco jiného: rozhodnost.

Jeho dvůr se přitom postupně stal místem, kde se vedle schopných úředníků objevovali také lidé, kteří se snažili získat přístup k císaři a prostřednictvím jeho nerozhodnosti prosazovat vlastní zájmy. Rudolfova uzavřenost situaci ještě zhoršovala. Čím méně se objevoval na veřejnosti, tím více rostl význam těch, kteří se k němu dokázali dostat.

A právě tady se začíná rodit skutečná tragédie Rudolfa II. Byl císařem, který měl mnoho schopností potřebných k vládnutí – a zároveň některé vlastnosti, které mu postupně znemožnily je využívat.

Ještě závažnější však bylo, že jeho osobní proměna začala přicházet v okamžiku, kdy Evropa potřebovala rozhodného panovníka.

Rudolfův problém tedy nebyl pouze v tom, jak vládl. Byl také v tom, že se postupně měnil člověk, který vládl.

Snad žádná část Rudolfova života není tak obtížně uchopitelná jako jeho nemoc.

Současníci si všímali, že se císař mění. Z člověka, který dokázal hodiny diskutovat s učenci, obdivovat obrazy, rozhodovat o politických otázkách a plánovat rozsáhlé sbírky, se postupně stával muž uzavřený před okolním světem, jehož slovům je navíc stále těžší rozumět. Přibývalo období, kdy nechtěl nikoho přijímat, kdy odmítal jednat, propadal hlubokému smutku nebo naopak reagoval prudkým hněvem.

Objevovala se podezíravost, izolace, nespavost. Výbuchy vzteku bez zjevné příčiny, či naopak hluboká melancholie. A podle některých svědectví také představy o ohrožení, očarování či nepřátelích, kteří jej obklopují.

Dnes bychom se okamžitě ptali na diagnózu. U Rudolfa víme, že trpěl závažným tělesným onemocněním – syfilidou. A právě tady začíná nejzajímavější část celého příběhu.

Rudolfova syfilida není pouze domněnkou historiků, kteří hledají vysvětlení jeho chování.

Antropologický výzkum jeho ostatků, který vedl český antropolog Emanuel Vlček, přinesl výrazné patologické změny kostí odpovídající pokročilé syfilitické infekci. Vlček popsal především změny na horní čelisti (zasažené syfilitickým gummatem) a výrazné patologické změny na holenních kostech. Jejich charakter podle něj odpovídal terciární syfilidě.

Otázka však zní: Co přesně tato nemoc způsobila? Syfilida je způsobena bakterií Treponema pallidum a bez léčby může v některých případech po letech postihnout nejrůznější orgány. V pozdním stadiu může zasáhnout také nervový systém. Tehdy hovoříme o neurosyfilidě.

Jednou z jejích historicky známých forem byla progresivní paralýza, která mohla vést k výrazným změnám osobnosti, intelektuálnímu úpadku, poruchám nálady, bludným představám, neurologickým problémům a nakonec k těžkému tělesnému i duševnímu rozvratu.

A právě tato možnost byla u Rudolfa opakovaně diskutována.

Emanuel Vlček spojoval pokročilou syfilitickou infekci s možností neurologického postižení a upozorňoval na souvislost mezi Rudolfovým zdravotním stavem a jeho pozdějšími psychickými změnami.

To je velmi důležitá hypotéza. Není však totožná s tvrzením, že máme jistotu, že Rudolf trpěl právě progresivní paralýzou.

Syfilida je doložena. Její přesný dopad na Rudolfův mozek ale doložit neumíme. A právě tento rozdíl je nutné zachovat. Již dlouho před úplným politickým zhroucením se u Rudolfa objevovaly projevy, které dnes můžeme vnímat jako varovné. Uzavíral se. Odmítal společnost. Jeho nálada kolísala. Někdy byl mimořádně aktivní a zaujatý určitým tématem, jindy se zdál být zcela bez energie a zájmu o okolní svět. Jeho podezíravost narůstala. V pozdějších letech měl stále větší problémy důvěřovat lidem ve svém okolí a jeho vztahy s některými příbuznými se změnily v otevřené konflikty. Objevovaly se také zprávy o prudkých výbuších hněvu.

Z dnešního pohledu bychom se mohli ptát, zda šlo o depresi, psychotické epizody, poruchu nálady nebo neurologické poškození.

Jenže existuje ještě jiný problém. Rudolf žil v době, kdy hranice mezi duševní nemocí, melancholií, posedlostí a tělesným onemocněním neexistovala v podobě, jakou známe dnes. Jeho lékaři neměli moderní psychiatrii. Nemohli provést neurologické vyšetření, laboratorní testy ani zobrazovací metody. Nemohli zjistit, zda se infekce dostala do centrální nervové soustavy. Mohli pouze pozorovat člověka. A zapisovat, co viděli.

Rudolfovo střídání období aktivity a útlumu vedlo některé moderní autory k úvahám o bipolární poruše. Tato hypotéza není zcela bez logiky. Rudolf dokázal být mimořádně aktivní, fascinovaný novými myšlenkami, projekty a lidmi, zatímco jindy se uzavíral do sebe a odmítal okolní svět.

Jenže samotné střídání aktivity a deprese k diagnóze nestačí. Neznáme přesnou délku jednotlivých období, jejich intenzitu ani všechny doprovodné příznaky. Navíc případné neurologické postižení způsobené syfilidou mohlo samo o sobě ovlivňovat jeho psychický stav.

Proto nelze říci: Rudolf měl bipolární poruchu. Můžeme pouze říci: Některé projevy jeho chování lze s určitými rysy bipolární poruchy srovnávat.

To je zásadní rozdíl.

Podobně problematická je hypotéza schizofrenie. U Rudolfa nacházíme podezíravost, možná bludná přesvědčení a některé projevy, které mohou modernímu čtenáři připomínat psychózu. Ale nevíme dost o jejich přesném charakteru. Neznáme jejich délku. Neznáme jejich intenzitu. A nevíme, zda nebyly důsledkem jiné choroby.

Diagnostikovat dnes Rudolfa jako schizofrenika by proto bylo spíše vytvořením příběhu než historickým závěrem.

A co psychotická deprese? Tato možnost je podobně obtížně prokazatelná. Rudolf skutečně vykazoval známky hluboké sklíčenosti a izolace. Některá svědectví naznačují i stavy, které bychom dnes mohli označit za psychotické. Ale opět nevíme dost.

Historické prameny nejsou lékařskou dokumentací. Jsou svědectvím lidí, kteří Rudolfa pozorovali – a každý z nich jej mohl interpretovat jinak.

Navíc existuje ještě jeden problém. Rudolfovo „šílenství“ nebylo pouze lékařským tématem. Bylo politickou zbraní. Jakmile císař přestával být schopen efektivně vládnout, jeho odpůrci měli přirozený zájem zdůrazňovat jeho neschopnost. Zprávy o jeho duševním stavu proto musíme číst s vědomím, že některé vznikaly v prostředí politických konfliktů.

Moderní historička Megan Williams ve své studii o obrazu Rudolfa II. jako „šíleného panovníka“ ukázala, že představa jeho šílenství se v průběhu staletí sama historicky vytvářela. To neznamená, že Rudolf nebyl nemocný. Znamená to, že způsob, jakým jeho nemoc popisujeme, není neutrální.

Současníci měli své zájmy. Pozdější historici své. A moderní psychiatrie přidala další vrstvu.

Co tedy vlastně víme? Více, než by se mohlo zdát. Víme, že Rudolf II. trpěl syfilitickým onemocněním, které zanechalo přesvědčivé patologické stopy na jeho kostře. Víme, že jeho zdravotní stav se v posledních letech života výrazně zhoršoval. Víme také, že jeho chování vykazovalo stále výraznější známky izolace, podezíravosti, změn nálady a výbuchů hněvu. A víme, že jeho schopnost vykonávat panovnickou funkci se postupně rozpadala.

Nevíme však, zda jeho psychické změny způsobila přímo neurosyfilida.Nevíme, zda současně trpěl poruchou nálady. Ani zda některé jeho projevy představovaly psychózu. A nevíme ani to, jak velkou roli hrála jeho osobnost, dlouhodobý stres, izolace a politická situace.

Proto je nejpoctivější závěr zároveň nejméně efektní: Rudolf II. byl nemocný muž. Přesnou diagnózu jeho psychického stavu však dnes stanovit nedokážeme.

Možná ale právě tady začíná skutečný historický příběh. Protože Rudolf nebyl diagnóza. Byl člověk. Člověk, jehož tělo neslo stopy nemoci a jehož mysl se postupně uzavírala světu. A čím více se Rudolf uzavíral, tím více se otevíral prostor pro jeho okolí. Pro jeho bratry. Pro jeho rádce. Pro jeho odpůrce. A nakonec pro člověka, který měl největší zájem na tom, aby se Rudolf už nikdy k plné moci nevrátil.

Matyáše.

Rudolfova nemoc tak nebyla pouze tragédií jednoho člověka. Stala se politickou událostí, která změnila dějiny habsburské monarchie.

Rudolf II. měl mnoho nepřátel. Někteří stáli za hranicemi jeho říše, jiní v protestantských stavech, další u dvora. Jen málokterý člověk mu však způsobil takovou bolest jako jeho vlastní bratr Matyáš Habsburský.

Jejich konflikt nebyl od začátku otevřenou válkou. Dlouho šlo spíše o soupeření dvou rozdílných představ o tom, jak má habsburský panovník vládnout. Rudolf se stále více uzavíral do svého světa a odmítal ustoupit ze svých představ o císařské autoritě. Matyáš byl naopak praktičtější, političtější a ochotnější jednat s těmi, jejichž podporu potřeboval. A právě proto začal získávat stále více spojenců.

Matyáš nebyl původně Rudolfovým přirozeným protivníkem. Byl jeho bratrem a členem stejné dynastie. Oba vyrůstali v habsburském prostředí, oba měli být služebníky dynastie a oba byli katolickými panovníky.

Jenže Habsburkové měli jeden zásadní problém. Jak jsme si říkali, jejich monarchie nebyla jediným státem s jediným politickým centrem. Skládala se z množství zemí s vlastními stavy, právy a politickými tradicemi. Když tedy Rudolfova autorita začala slábnout, nebylo možné jednoduše říci, že jeho bratr proti němu provedl převrat.

Matyáš získával podporu jednotlivých zemí a jejich elit. A Rudolf postupně zjišťoval, že jeho císařská autorita už nestačí.

První zásadní zlom přišel roku 1608. Matyáš získal podporu uherských a rakouských stavů a jeho vojsko se vydalo směrem k Čechám. Rudolf byl nucen jednat. Výsledkem byla Libeňská smlouva, uzavřená 25. června 1608.

Rudolf si sice ponechal české země, Slezsko a Lužici a také císařský titul, ale jeho moc se dramaticky zmenšila.

Matyáš získal vládu nad Uhrami, Moravou a rakouskými zeměmi.

Monarchie se tak fakticky rozdělila mezi dva bratry. A tím se ukázala krutá pravda, kterou Rudolf dlouho odmítal přijmout: o moc už nešlo jen mezi Habsburky a jejich protivníky. O moc se bojovalo uvnitř samotného habsburského domu.

Rudolf však ještě nebyl poražen. Jeho poslední velkou politickou kartou byla Praha. A především české stavy. Aby si zajistil jejich podporu proti Matyášovi, musel Rudolf roku 1609 vydat Majestát na náboženskou svobodu. Dokument výrazně rozšířil náboženská práva českých protestantských stavů a stal se jedním z nejvýznamnějších politických dokumentů Rudolfovy vlády.

Paradox byl téměř dokonalý. Císař, který byl katolickým Habsburkem a do vládnoucích pozic dosazoval primárně katolíky, byl k ústupku donucen vlastní politickou slabostí.

Majestát Rudolfovi pomohl udržet si českou korunu. Ale jeho autoritu nezachránil.

Matyáš mezitím čekal. A jeho čekání bylo trpělivější než Rudolfův sílící odpor a touha po pomstě všem, kvůli kterým se dostal do této oslabené pozice.

Psal se rok 1611 a Rudolf II. se pokusil získat zpět iniciativu a přivést do Čech pasovské vojsko vedené Leopoldem Pasovským. Jeho cílem mělo být posílení císařovy pozice, ale výsledek byl opačný.

Pasovští vojáci vstoupili přes Rakousko a jih Čech do Prahy. Město zažilo rabování a násilí. A Rudolfova politická pověst utrpěla další ránu. Ve snaze si ji napravit přišel s šíleným plánem: Pasovské a Stavovské vojsko, které proti sobě bojuje v ulicích Prahy, spojit do jednoho. V ten okamžik už všem došlo, že s vládou Rudolfa II. je konec.

České stavy, které ještě před několika lety stály na císařově straně, začaly podporovat Matyáše. A Matyáš přitáhl k Praze.

Rudolf byl donucen vzdát se české koruny a 23. května 1611 byl Matyáš korunován českým králem.

Rudolfovi zůstal prázdný císařský titul. Skutečná politická moc byla pryč. Právě zde získává Rudolfův příběh téměř tragický rozměr. Muž, který vytvořil jeden z nejpozoruhodnějších kulturních dvorů Evropy, se stal císařem bez skutečné vlády.

Praha, kterou proměnil v evropské centrum umění a vědy, už mu politicky nepatřila.

Jeho bratr byl králem. Jeho vlastní rodina se od něj odvracela. A jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval.

Rudolfovi zůstal pouze uzavřený svět, který si vytvořil. Komnaty, obrazy, sbírky, zvířata a vzpomínky v nichž se utápěl ve stále intenzivnější melancholii, s pocitem, že mu svět, který měl být jeho, postupně uniká.

V tom je možná nejtragičtější paradox Rudolfova konce. Čím více se uzavíral před světem, tím více svět rozhodoval bez něj. A čím méně byl schopen vládnout, tím více lidé kolem něj činili rozhodnutí za něj.

Nicméně Rudolf ještě žil. Ještě byl císařem. Ale jako panovník už byl mrtvý.

Zbývalo mu jen několik měsíců. A s nimi poslední otázka: co vlastně zůstane z člověka, který přišel o moc, ale stále ještě nosí korunu?

Ještě před několika lety byl císařem, jehož jméno znala celá Evropa. Jeho Praha přitahovala umělce, astronomy, matematiky, alchymisty i diplomaty. Jeho sbírky patřily k největším na kontinentu. Teď seděl za zavřenými dveřmi.

Jeho bratr Matyáš byl českým králem. Rudolf přišel o politickou moc a jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval.

Po ztrátě české koruny v roce 1611 se Rudolfův svět ještě více zmenšil. Jeho dvůr se rozpadal. Lidé, kteří potřebovali panovníka schopného rozhodovat, se přesouvali k Matyášovi. Diplomacie už nebyla soustředěna kolem Rudolfových komnat a Praha přestávala být centrem jeho politické moci.

Rudolf však z Prahy neodešel. Zůstal zde, obklopen zbytky svého dvora, svými sbírkami a lidmi, kteří o něj pečovali. Byl to zvláštní konec. Město, které kdysi proměnil v jednu z kulturních metropolí Evropy, se stalo kulisou jeho posledního ústupu ze světa.

Jeho nemoc se mezitím stávala stále viditelnější. Rudolf trpěl bolestmi, tělesnou slabostí a kožními projevy pokročilého onemocnění. Zprávy z posledních měsíců jeho života popisují stav, který byl zjevně velmi vážný.

Už nešlo pouze o panovníkovu „melancholii“. Jeho tělo skutečně selhávalo. Otékal, trpěl stavy neuhasitelné žízně, zároveň spalujícím horkem, které po chvíli se ihned změnilo v zimnici. I přes značnou konzumaci tekutin skoro vůbec nemočil, a když tak pouze velmi tmavzou zapáchající moč. Jeho orgány začínaly selhávat. Pro lékaře jasná zpráva, že se blíží konec. A ten také brzy přišel.

Rudolf II. zemřel 20. ledna 1612 v Praze. Bylo mu padesát devět let.

Císař, který se narodil jako následník jedné z nejmocnějších evropských dynastií a který během svého života soustředil v Praze jedinečný svět umění a vědy, zemřel v době, kdy už byla jeho politická moc minulostí.

Jeho smrt proto nebyla pouze soukromou událostí. Byla také definitivním koncem jedné epochy.

A potom přišla událost, která se dnes může jevit téměř šokující. Rudolfovo tělo bylo po smrti podrobeno pitvě. Pro moderního člověka může působit představa pitvy císaře jako nedůstojná. V raném novověku však nebyla pitva významné osobnosti něčím nemyslitelným. Lékaři chtěli zjistit příčinu smrti, zároveň nabalzamovat tělo vladaře v rámci přípravy tradičního a časově náročného pohřbu a zároveň zaznamenat stav těla.

Rudolfova pitva proto nebyla projevem pohrdání. Byla součástí tehdejší lékařské praxe. Přesto se dle tehdejších svědků zvrtla ve frašku.

Vchynský měl Rudolfovo srdce vzít do rukou a stisknout jej tak silně, až z něj vystříkla krev. Poté měl pronést slova, že se tím alespoň takto pomstil svému úhlavnímu nepříteli a Rudolfovu otci, který podle něj oběma mužům nikdy nepřál a usiloval o jejich zkázu. Podle dalšího podání srdcem dokonce následně udeřil o stůl.

Je to jeden z nejpůsobivějších obrazů Rudolfova konce.

Muž, který celý život shromažďoval podoby světa v podobě obrazů, knih, přírodnin a uměleckých předmětů, měl nyní své vlastní srdce v rukou člověka, který jej nenáviděl.

A člověk, který kdysi rozhodoval o osudech Evropy, už nemohl udělat vůbec nic.

Je však důležité dodat jednu věc.

Tuto scénu nemáme přímo z dochovaného pitevního protokolu. Jejím zdrojem je především Pavel Skála ze Zhoře, tedy svědectví, které musíme číst jako dobovou zprávu, nikoli jako fotograficky přesný záznam události. Moderní historik proto musí rozlišovat mezi tím, co je přímo doloženo pitevní dokumentací, a tím, co nám zprostředkoval dobový kronikář.

Ani tím však skandály neskončily.

Během pitvy se měl do práce lékařů neomaleně vměšovat také Jindřich Julius Brunšvický, který podle dobového svědectví tvrdil, že by si s pitvou poradil lépe než přítomní chirurgové. Pozdější výzkum Rudolfových ostatků skutečně ukázal, že otevření lebky nebylo provedeno příliš odborně.

Císař, který se za svého života obklopoval přísnou dvorskou etiketou a po svých poddaných vyžadoval maximální míru profesionality, tak skončil v rukou lidí, jejichž profesionalita je dodnes na základě dochovaných svědectví a samotného stavu ostatků přinejmenším zpochybňována.

Rudolfovo tělo bylo po balzamaci vystaveno a později uloženo v kostele Všech svatých na Pražském hradě. Definitivní pohřeb v nové královské hrobce katedrály svatého Víta se však konal až 1. října 1612, tedy více než osm měsíců po jeho smrti.

A ani tento pohřeb nebyl triumfální.

Podle dobových zpráv mu chyběla přítomnost nejbližších habsburských příbuzných. Panovník, kolem něhož se kdysi soustřeďoval jeden z nejokázalejších dvorů Evropy, byl nakonec uložen k odpočinku způsobem, který působil až překvapivě skromně.

Jeho dvůr sice zanikl, ale jeho Majestát žil dál. Pro jeho habsburské nástupce představoval nepříjemný závazek, pro české protestantské stavy naopak symbol práva, které jim panovník jednou slavnostně potvrdil.

A právě spor o jeho dodržování se o několik let později stal jedním z důležitých článků řetězce událostí vedoucích k českému stavovskému povstání v roce 1618.

Pražská defenestrace potom zažehla konflikt, který přerostl v třicetiletou válku – jednu z nejničivějších katastrof raně novověké Evropy.

A Rudolfův odkaz přitom nezůstal u politiky.

Jeho slavná sbírka, jedna z největších kulturních kolekcí své doby, byla po obsazení Prahy švédskými vojsky v roce 1648 z velké části uloupena a rozptýlena po Evropě. Obrazy, sochy, knihy, vědecké přístroje i kuriozity, které císař celý život shromažďoval ve snaze vytvořit v Praze obraz celého světa, byly rozděleny mezi vítěze.

Rudolfův svět se rozpadl. Nejprve politicky. Potom fyzicky. A nakonec i v podobě jeho sbírky.

Přesto něco zůstalo.

Praha, kterou Rudolf proměnil v evropské centrum umění, vědy a podivuhodného hledání poznání, už nikdy nebyla úplně stejná.

A možná právě v tom spočívá jeho největší dědictví.

Rudolf II. nedokázal udržet svou říši pohromadě. Nedokázal udržet ani vlastní moc. Ale podařilo se mu vytvořit Prahu, která na několik desetiletí působila jako jedno z nejzajímavějších míst Evropy.

A právě tento obraz přežil císaře, jeho nemoc, jeho porážku i jeho smrt.

Rudolf zemřel. Rudolfova Praha svým způsobem žije dodnes – byť už především v turistické podobě, v legendách o alchymistech, Golemovi, tajemných laboratořích a císaři, který toužil poznat celý svět.

Jenže skutečný Rudolf II. byl mnohem složitější.

A právě na rozdílu mezi mužem, který skutečně seděl na císařském trůnu, a mužem, kterého si z něj vytvořila česká kultura, bude stát poslední část našeho příběhu.

První Rudolfův obraz vznikal už krátce po jeho smrti. Pro jeho politické odpůrce byl panovníkem, který nebyl schopen vládnout. Pro katolickou stranu byl komplikovaným Habsburkem, jehož vládu poznamenaly náboženské konflikty. Pro protestantské stavy byl mužem, který jim vydal Majestát a potvrdil jejich práva.

Ale postupem času začal politický Rudolf ustupovat do pozadí. Na jeho místo nastoupil tajemný Rudolf. Císař alchymistů, astrologů, podivuhodných předmětů. Císař, který se obklopoval umělci a učenci a hledal kámen mudrců.

Právě tady se začal rodit Rudolf, kterého známe dnes.

Barokní Praha už nebyla Prahou Rudolfovy vlády. Přesto se k její minulosti stále vracela. Vzpomínka na rudolfínský dvůr byla atraktivní. Byla tajemná, exotická a nabízela všechno, co potřebuje dobrá legenda: císaře, alchymisty, tajné laboratoře, židovské učence, magické předměty, astronomická pozorování a noční město.

Právě zde se začal stírat rozdíl mezi tím, co Rudolf dělal, a tím, co se o něm vyprávělo.

Z alchymistických laboratoří se staly tajemné sklepy. Z učenců mágové. Z exotických předmětů magické artefakty. A z císaře člověk, který měl údajně toužit po tajemstvích, jež by změnila samotnou podstatu světa.

Nejznámější příklad představuje legenda o Golemovi.

Podle pozdější tradice měl pražský rabín Jehuda Löw ben Becalel vytvořit z hlíny bytost, která měla chránit pražskou židovskou obec.

Příběh se postupně spojoval s představou Rudolfovy Prahy. Jenže historická skutečnost je mnohem opatrnější. Přímý historický doklad, že by Rudolf II. s Golemem skutečně souvisel, neexistuje.

Golemova legenda se formovala až později a její spojení s Rudolfovou Prahou je především součástí mladšího kulturního obrazu města.

To však legendě nebránilo, aby se stala jedním z nejsilnějších symbolů hlavního města České republiky.

Podobný osud potkal i Rudolfovy alchymisty.

V 19. století získal Rudolfův příběh další význam. České národní obrození začalo hledat minulost, která by mohla pomoci vytvořit obraz české kulturní výjimečnosti. A Rudolfova Praha byla ideální. Byla česká, ale současně evropská. A byla historická, ale zároveň tajemná. Plná umění, vzdělanosti a příběhů.

Právě tehdy začal Rudolf postupně vstupovat do české literatury a historické imaginace jako jedna z nejvýraznějších postav pražské minulosti.

Rudolfínská Praha se začala měnit v legendární Prahu.

Významnou roli v tomto procesu sehrál Alois Jirásek. Jeho Staré pověsti české pomohly upevnit způsob, jakým si několik generací Čechů představovalo vlastní minulost.

Jirásek samozřejmě nevytvořil všechny pražské legendy. Ale jeho literární zpracování pomohlo vytvořit svět, v němž se historie a pověst přirozeně prolínaly.

Praha se stala městem, kde vedle skutečných historických postav žili i Golem, Libuše, Bruncvík a další legendární hrdinové.

Rudolfův obraz do tohoto světa dokonale zapadl. A postupně se začal vzdalovat historickému Rudolfovi.

Největší proměna však přišla ve 20. století. Historický Rudolf byl složitý a pro většinovou populaci těžko pochopitelný panovník. Tehdejší doba si ho proto zjednodušila na Rudolfa - podivína, co miloval umění a podivné věci. Co se obklopoval magií a alchymisty, i když se druhých zároveň i bál. A pramálo se zajímal o politiku.

Část tohoto obrazu má skutečný základ. Jenže celek je zavádějící. Rudolf nebyl pouhý neškodný samotář. Byl císařem, který se aktivně účastnil evropské politiky, vedl války, rozhodoval o náboženských otázkách, vydával politická nařízení a bojoval o svou moc.

Jeho uzavřenost nebyla totéž jako nezájem o vládu. A jeho zájem o alchymii neznamenal, že nerozuměl politice.

Právě zde se však ukázalo, jak silná legenda dokáže být.

Postupně vznikl Rudolf, kterého si divák či čtenář dokázal představit mnohem snadněji než skutečného císaře.

Rudolf jako laskavý podivín.

A právě tento Rudolf měl za několik desetiletí vstoupit do českého filmu. Stačilo už jen přidat humor a česká kultura tak získala jednu ze svých nejznámějších historických postav.

Rudolf II. má v české kultuře zvláštní postavení.

Jen málokterý český panovník je tak snadno rozpoznatelný člověkem, který se o historii nikdy nezajímal.

Stačí říct „Rudolf II.“ a mnohým se okamžitě vybaví muž s laskavým výrazem, poněkud unaveným pohledem, obklopený alchymisty, podivnými vynálezy a lidmi, kteří se snaží získat jeho přízeň.

A především jedno jméno: Jan Werich.

Film Císařův pekař – Pekařův císař režiséra Martina Friče z roku 1951 vytvořil obraz Rudolfa II., který se v českém prostředí stal téměř nesmrtelným.

Werich zde hraje dvojroli Rudolfa II. a pekaře Matěje.

Historický Rudolf se tím ocitá ve společnosti, do níž by jej skutečnost nikdy nepustila. A právě v tom spočívá kouzlo filmu. Werichův císař je člověk. Ne nedotknutelný monarcha, ale poněkud unavený muž, který se zajímá o své sbírky, alchymisty, umění a především o vlastní svět. Je laskavý. Je zvědavý. Je trochu naivní. A především je směšně lidský. To je ovšem přesný opak toho, jak Rudolf fungoval v politické realitě.

Skutečný císař dokázal být tvrdohlavý, podezíravý, autoritativní a při rozhodování velmi neústupný. Nebyl pouhým vládcem, kterého okolí vodilo za nos.

A přesto je na Werichovi něco překvapivého. Jeho Rudolf není úplně vymyšlený. Film využívá několik skutečných charakteristik historického panovníka. Werich však tyto vlastnosti přeskupil. To, co bylo u skutečného Rudolfa někdy projevem hlubokého zájmu, proměnil ve výstřednost. To, co mohlo být známkou psychického onemocnění, proměnil v komediální podivínství. A to, co bylo politickou slabostí, proměnil v laskavou bezradnost.

Výsledkem vznikl Rudolf, kterého si divák zamiluje.

Historický Rudolf byl mnohem obtížnější člověk.

A právě zde vznikl obraz, který česká kultura používá dodnes. Je to obraz velmi pohodlný. Nemusíme se v něm zabývat náboženskými konflikty, válkami s Osmanskou říší, stavovskou politikou, dynastickými zápasy ani složitou otázkou jeho zdravotního stavu. Stačí říct: „Byl to ten císař, co měl alchymisty a Golema.“

Jenže takový Rudolf nikdy nežil. A právě proto je třeba Werichovu postavu vnímat jako kulturní interpretaci, nikoli jako historický portrét.

V tuto chvíli už vlastně nezáleží na tom, jestli si pamatujeme přesné datum Rudolfovy korunovace. Nezáleží ani na tom, kolik obrazů měl ve své Kunstkomoře, kolik alchymistů pozval do Prahy nebo kolik let trvala jeho vláda.

Důležitější je něco jiného. Co nám Rudolf II. říká jako člověk? Protože pod císařskou korunou byl člověk. Se svými schopnostmi, slabostmi, strachy a samotou.

Samozřejmě Rudolf nebyl sám v doslovném smyslu. Téměř celý život kolem něj byli lidé. Přesto se jeho život postupně uzavíral do prostoru, kam měl přístup stále menší počet poddaných. A to je jeden z nejzvláštnějších paradoxů moci. Čím výše člověk vystoupá, tím více lidí jej obklopuje. A přesto může být stále obtížnější najít někoho, komu skutečně důvěřuje.

Rudolfův život nám proto připomíná, že samota není totéž co být bez lidí. Člověk může sedět uprostřed dvora plného lidí a přesto být sám.

Rudolf měl vlastnosti, které bychom dnes mohli vnímat jako introvertní. Potřeboval soukromí. Vyhledával klid. Miloval knihy, obrazy, sbírky a rozhovory s učenci.

Nejlépe se ale cítil ve světě, který měl pod kontrolou. To samo o sobě není nemoc. A introverze není slabost. Člověk, který dává přednost samotě před společností, není proto méně schopným člověkem.

Problém nastává ve chvíli, kdy se samota přestane stávat volbou a začne být únikem. A právě někde zde se Rudolfův příběh stává znepokojivým. Jeho svět se postupně zmenšoval. Nejdříve možná proto, že jej sám chtěl menší. Později už proto, že v něm nebyl schopen žít. Ať to bylo kvůli jeho povaze či nemoci, je to vlastně jedno. Rudolf měl ovšem jednu zásadní nevýhodu. Nebyl soukromým člověkem. Byl císařem. A císař si nemohl dovolit, aby jeho osobní problémy zůstaly pouze jeho osobními problémy.

Když se člověk uzavře do sebe, může tím ublížit především sobě. Když to udělá panovník, mohou následky dopadnout na tisíce nebo miliony dalších lidí. Tady proto vzniká nepříjemná otázka: Může být duševní nemoc překážkou dobré vlády? Odpověď musí znít ano. Ale pouze tehdy, pokud člověk kvůli svému stavu skutečně ztrácí schopnost rozhodovat. Nemoc sama o sobě z člověka špatného panovníka nedělá. Stejně jako zdraví samo o sobě z člověka dobrého vládce nedělá. Rozhodující je schopnost nést odpovědnost. A právě ta Rudolfovi v posledních letech života vymizela.

V září roku 1572 stál mladý Rudolf před jednou z největších událostí svého života. Bylo mu dvacet let. Před sebou měl korunu a celou říši. Nikdo tehdy nemohl vědět, jak bude jeho vláda vypadat. Ani to, že z tohoto mladého Habsburka se stane muž, který přestěhuje své centrum moci do Prahy a vytvoří zde jeden z nejpozoruhodnějších dvorů Evropy.

O čtyřicet let později už před námi nestojí mladý princ. Je tu nemocný muž. Osamělý císař. Panovník, který přišel o většinu své moci. Bratr, kterému jeho vlastní rodina vzala vládu. Člověk, jehož tělo postupně selhává a jehož mysl se uzavírá do stále menšího prostoru.

Koruna přitom zůstala stejná. Změnil se člověk pod ní. A možná právě proto je Rudolf II. dodnes tak fascinující. Ne proto, že byl nejlepším císařem. Ne proto, že byl nejhorším císařem. A už vůbec ne proto, že byl komickou postavou Jana Wericha.

Rudolf je zajímavý proto, že v jeho životě vidíme něco, co se v dějinách často ztrácí pod velkými jmény, bitvami a letopočty.

Vidíme člověka. Člověka, který chtěl poznat svět. Člověka, který se obklopil krásou, protože možná věřil, že v ní najde řád. A člověka, který měl moc nad miliony lidí, ale nakonec nedokázal mít plnou moc ani nad vlastním tělem.

Snažil se shromáždit celý svět do své Kunstkomory, ale svět, který skutečně potřeboval, mu postupně unikal mezi prsty. A přesto jeho život nebyl zbytečný.

Jeho Praha zůstala. Jeho umělci zůstali v dějinách. A učenci změnili naše chápání světa.

Ač se jeho sbírky se rozptýlily po Evropě, jejich jednotlivé části dodnes připomínají dobu, kdy se člověk odvážil shromáždit pod jednu střechu tolik různých podob skutečnosti. A možná právě tady leží skutečný smysl Rudolfova příběhu. Ne v tom, že bychom měli obdivovat císaře. Ani v tom, že bychom jej měli litovat. Ale v tom, že bychom měli pochopit, jak snadno se za velkým jménem ztrácí obyčejný lidský život.

Člověk může mít moc a být bezmocný. Může být obklopen lidmi a být sám. Může být geniální a trpět. Může vytvořit krásu, aniž by sám dokázal být šťastný. A může hledat celý život odpověď na otázku, kterou žádná věda, žádná magie ani žádná koruna nedokáže zodpovědět.

Jak vlastně žít sám se sebou?

Knižní zdroje:

Online zdroje: