USS Cyclops: Zmizela s 306 lidmi. Dodnes nevíme proč

Slunce nad Barbadosem zvolna stoupá nad obzor a přístav v Bridgetownu žije svým obvyklým ranním ruchem. Je 4. března 1918 a z mola se pomalu vydává na svou poslední plavbu obrovská americká nákladní loď USS Cyclops. Její šedý trup a mohutná nástavba se tyčí nad menšími plavidly v přístavu a její velikost musí být nepřehlédnutelná pro každého, kdo se v těch chvílích pohybuje na nábřeží.

Na první pohled působí Cyclops jako silný a spolehlivý válečný pomocník. Pod povrchem však není všechno v pořádku. Loď je naložena přibližně 10 800 tunami manganové rudy a její hluboký ponor už předtím vyvolal obavy. Do Barbadosu přitom dorazila neplánovaně právě během cesty do Spojených států. Její velitel George W. Worley navíc upozornil na vážný problém s pravobokým parním strojem. Jeden z jeho válců je prasklý a stroj není schopen provozu. Cyclops tak pokračuje v plavbě pouze s jedním funkčním pohonem a její rychlost je omezená.

Během zastávky v Bridgetownu loď doplňuje zásoby. Vodu a uhlí. Potom se znovu dává do pohybu. Mohutný trup se odlepuje od mola a Cyclops pomalu míří z přístavu do otevřeného Atlantiku. Před ní je cesta dlouhá více než tisíc námořních mil a cílem je Baltimore, kam má dorazit přibližně 13. března.

Nikdo na břehu v tu chvíli nemůže tušit, že sleduje poslední doložený odjezd jedné z největších lodí amerického námořnictva. Cyclops mizí za obzorem a po její další plavbě už zůstane jen několik nejasných svědectví, dohady a otázky. Loď ani jediný z lidí na její palubě už nikdy nebude spolehlivě spatřen.

USS Cyclops (AC-4) nebyla obyčejnou nákladní lodí. Patřila do skupiny specializovaných zásobovacích plavidel označovaných jako colliers – velkých lodí určených především k přepravě uhlí a zásobování válečných lodí na moři. Americké námořnictvo ji nechalo postavit v době, kdy bylo uhlí hlavním palivem válečných lodí a schopnost doplňovat zásoby daleko od vlastních přístavů představovala důležitou součást námořní strategie.

Stavby se ujala filadelfská loděnice William Cramp & Sons. Kýl byl položen v červnu 1909 a 7. května 1910 byla spuštěna na vodu. Do služby byla zařazena 7. listopadu téhož roku. Cyclops se stala jednou z velkých lodí své doby a zároveň vedoucím plavidlem své konstrukční skupiny, která je dnes označována jako třída Proteus.

Na délku měřila přibližně 542 stop, tedy asi 165 metrů, a na šířku 65 stop, téměř 20 metrů. Její plný výtlak činil přibližně 19 360 tun. Poháněly ji dva parní stroje, přičemž každý měl svůj vlastní lodní šroub. Za normálních podmínek mohla dosahovat rychlosti kolem 15 uzlů.

Hlavním úkolem Cyclops bylo dopravovat uhlí k americkým válečným lodím a umožnit jim zůstat na moři déle, než by dovolovala jejich vlastní zásoba paliva. V prvních letech služby proto křižovala mezi americkým pobřežím, Karibikem a dalšími oblastmi, kde zásobovala jednotky amerického námořnictva. V roce 1911 například podnikla cestu do Baltského moře, kde zásobovala lodě 2. divize americké Atlantické flotily.

Její služba však nebyla omezena pouze na přepravu uhlí. Během amerických operací v Mexiku v letech 1914–1915 zásobovala lodě hlídkující v oblasti a podílela se také na evakuaci uprchlíků z Tampica. Americké ministerstvo zahraničí tehdy ocenilo její pomoc.

Po vstupu Spojených států do první světové války se role Cyclops ještě změnila. Dne 1. května 1917 byla oficiálně zařazena do vojenské služby a její úkoly se začaly stále více soustředit na podporu válečného úsilí. V červnu 1917 například překonala Atlantik v konvoji směřujícím do francouzského Saint-Nazaire. Na začátku roku 1918 pak dostala nový úkol: vplout do brazilských vod a zásobovat britské válečné lodě v jižním Atlantiku.

Právě zde se začíná psát příběh její poslední plavby. Z Brazílie zamířila zpět k americkému pobřeží s nákladem přibližně 10 800 tun manganové rudy – materiálu důležitého pro válečný průmysl. Těžký náklad přitom představoval pro loď velmi odlišnou zátěž než uhlí, pro které byla původně navržena.

Uhlí sice patří mezi těžké sypké náklady, manganová ruda je však ještě výrazně hutnější. Při stejném objemu tak může mít podstatně větší hmotnost. To znamená, že při přepravě rudy bylo možné dosáhnout velmi vysoké hmotnosti nákladu při menším využití prostoru nákladových prostor. Pro loď to představovalo jinou zátěž z hlediska ponoru, rozložení hmotnosti a stability.

Právě rozložení takto těžkého nákladu bylo důležité. Pokud není sypký materiál uložen a zajištěn rovnoměrně, může při prudkém pohybu lodi dojít k jeho přesunu. U velmi těžkého nákladu může mít takový pohyb výraznější dopad na náklon a stabilitu plavidla než u méně hustého nákladu. U Cyclops navíc hrála roli skutečnost, že vezla mimořádně velké množství rudy a při své poslední plavbě to i na ní bylo vidět formou zvýšeného ponoru.

Neznamená to však, že manganová ruda byla sama o sobě nebezpečným nákladem nebo že právě její přesun způsobil zánik lodi. Pro takové tvrzení nemáme přímý důkaz. Její vlastnosti ale představují jednu z okolností, které pozdější badatelé při hledání vysvětlení zmizení Cyclops zvažovali.

Když Cyclops v březnu 1918 překračuje Atlantik, svět je už téměř čtyři roky sevřený první světovou válkou. Spojené státy vstoupily do konfliktu teprve v dubnu předchozího roku a jejich armáda i námořnictvo se rychle rozšiřují. Do Evropy proudí američtí vojáci, zbraně, potraviny i suroviny a Spojené státy se stále výrazněji zapojují do zásobování spojenců.

Na moři je situace neméně napjatá. Německo se snaží pomocí ponorek přerušit zásobovací trasy mezi Severní Amerikou a Evropou a od roku 1917 znovu uplatňuje neomezenou ponorkovou válku. Obchodní i vojenské lodě proto plují v prostředí, kde útok nepřátelské ponorky představuje skutečné a každodenní nebezpečí. Spojené státy už během prvních měsíců svého zapojení do války přišly o řadu lodí v důsledku německých ponorkových útoků.

Na západní frontě se německá armáda připravovala k rozsáhlé jarní ofenzivě, která měla začít jen několik dní po zmizení Cyclops. Atlantik zůstával nebezpečným prostorem a ztráta lodi během války proto zpočátku nepůsobila jako něco zcela nevysvětlitelného. Nabízelo se jednoduché vysvětlení: činnost nepřítele.

Jenže i zde jsme bezradní. Žádný německý záznam nepotvrdil útok, žádná loď nenalásila potopení takového plavidla a po lodi nezůstal jediný kus vraku, který by mohl její osud objasnit. Právě tím se z běžného válečného zmizení začala rodit jedna z největších námořních záhad 20. století.

Na palubě Cyclops nebyl jen náklad a ocel. V okamžiku, kdy 4. března 1918 opouštěla Barbados, vezla také 306 lidí. Většinu tvořili členové posádky – námořníci, strojníci a další muži zajišťující provoz obrovského parníku. Kromě nich však na palubě cestovali také pasažéři, kteří s běžnou službou lodní posádky neměli mnoho společného. Celkem šlo podle údajů amerického námořnictva o 15 důstojníků, 221 dalších členů posádky a 70 pasažérů.

Jedním z pasažérů byl například Alfred L. Moreau Gottschalk, americký generální konzul v Rio de Janeiru, který se vracel do Spojených států. Jeho přítomnost dobře ukazuje, že Cyclops na své poslední cestě nesloužila pouze jako transportní loď pro vojenský materiál. Její paluba se stala také prostředkem návratu lidí ze služby v Jižní Americe zpět do vlasti.

Velitelem lodi byl Lieutenant Commander George W. Worley. Jeho osobnost se později stala jedním z nejdiskutovanějších prvků celého příběhu. Worley byl zkušený námořník, ale jeho vztahy s částí posádky nebyly dobré. Některá pozdější svědectví ho popisovala jako hrubého, výstředního a obtížného velitele a mezi námořníky se objevovaly množící se stížnosti. Existují také zprávy o nízké úrovni zkušeností některých členů posádky a o napjaté atmosféře na lodi.

Právě Worleyho minulost se po zmizení Cyclops stala zdrojem jedné z nejtrvalejších spekulací. Narodil se v Německu jako Johann Friedrich Wichmann a později přijal jméno George W. Worley. V atmosféře první světové války to stačilo k tomu, aby se objevily domněnky, že mohl být německým sympatizantem nebo dokonce agentem. Americká námořní rozvědka však jeho minulost prověřovala a nenašla důkaz, že by byl neloajální vůči Spojeným státům. Stejně tak nebyl nalezen důkaz, že by plánoval sabotáž lodi.

Ještě před zmizením se přesto kolem Cyclops objevily zprávy o problémech. Pozdější historici hovoří o tom, co bychom dnes označili za velmi špatnou velitelskou atmosféru. To však není totéž jako prokázaná vzpoura. Americké námořnictvo uvádí, že pro tvrzení o skutečně připravované vzpouře nebo úmyslném převzetí lodi nejsou důkazy.

A pak je tu ještě jedna stránka příběhu, která se v legendách o Cyclops snadno ztrácí. Za číslem 306 nebyla anonymní masa lidí. Každý z nich měl svůj vlastní život, práci a rodinu. Někteří byli ženatí, jiní měli děti, rodiče nebo sourozence, kteří očekávali jejich návrat. Válka navíc znamenala, že odloučení od rodiny bylo pro námořníky běžnou součástí služby – nikdo z nich však nemohl vědět, že tentokrát nebude následovat žádný návrat.

Po zmizení lodi proto nezůstala jen otázka, co se stalo s obrovským plavidlem. Zůstaly také stovky rodin, které čekaly na zprávu, která nikdy nepřišla.

Dne 1. června 1918 americké námořnictvo Cyclops oficiálně zařadilo mezi ztracené lodě a všech 306 lidí na její palubě bylo považováno za mrtvé. Nebyla nalezena žádná potvrzená část vraku ani těla obětí. Zůstala jen jména a otázka, která dodnes nemá definitivní odpověď: co se s nimi mezi Barbadosem a Baltimorem skutečně stalo?

Prvního března 1918 opouští Cyclops Barbados a vydává se na severozápad směrem k Baltimoru. Na palubě je 306 lidí a přibližně 10 800 dlouhých tun manganové rudy. Loď má dorazit do svého cíle kolem 13. března. To je poslední okamžik, který můžeme považovat za jistý. Potom už se její stopa ztrácí.

Žádné potvrzené nouzové volání z Cyclops nebylo zachyceno. Neexistuje ani žádná spolehlivá zpráva, která by popisovala její poslední okamžiky. To je jeden z nejpodivnějších aspektů celé události. V době první světové války sice nebyla rádiová komunikace zdaleka tak spolehlivá jako dnes, loď však rádiovým zařízením disponovala. Americké námořnictvo později výslovně uvedlo, že dokonce i při úplném výpadku hlavních motorů měla být schopna použít vlastní rádiovou aparaturu k vyslání zprávy.

Pak se objevuje jediná významnější stopa. Podle pozdějšího záznamu měla Cyclops večer 9. března proplout poblíž tankeru Amolco u pobřeží Virginie. Pokud by toto svědectví bylo správné, znamenalo by to, že loď během několika dnů urazila značnou část cesty z Karibiku a dostala se až do blízkosti amerického pobřeží.

Jenže právě zde začíná nejistota. Kapitán Amolca později údajné spatření Cyclops popřel. Americký Naval Institute proto toto setkání nepovažuje za jisté. Přesto se záznam stal důležitou součástí pozdějšího pátrání, protože nás přivádí k události, která mohla být pro osud lodi zásadní.

O den později, 10. března, zasáhla oblast poblíž Virginia Capes velmi silná bouře. Dobové zprávy hovořily o mimořádně nebezpečném počasí a tanker Amolco byl během bouře vážně poškozen. Právě tato okolnost je důležitá, protože se dlouho předpokládalo, že počasí v oblasti nebylo tak zlé, aby mohlo Cyclops ohrozit. Dobové záznamy však ukazují, že některá plavidla v oblasti čelila skutečně těžkým podmínkám.

Pokud se tedy údajné setkání s Amolco skutečně odehrálo, existuje pozoruhodná časová shoda. Cyclops mohla být 9. března v blízkosti Virginia Capes a následujícího dne tuto oblast zasáhla silná bouře. Neznamená to však, že právě bouře loď potopila. Nemáme žádné přímé svědectví o jejích posledních hodinách a žádný vrak, který by tuto hypotézu potvrdil.

Stejně tak není jisté, kde přesně se Cyclops ztratila. Poslední bezpečně doloženou polohou zůstává Barbados. Pokud přijmeme svědectví Amolca, musíme s možností jejího zániku počítat někde v širší oblasti západního Atlantiku poblíž amerického pobřeží. Pokud toto svědectví odmítneme, může být místo katastrofy prakticky kdekoliv na úseku mezi Karibikem a Chesapeake Bay.

Právě absence trosek situaci ještě více komplikuje. Pátrání po lodi nepřineslo žádnou potvrzenou část vraku, záchranný člun ani tělo. Námořnictvo proto nemohlo určit, zda se Cyclops potopila náhle, zda se převrátila, zda utrpěla strukturální poškození, nebo zda se stala obětí nepřátelského útoku.

Jisté tak zůstávají jen základní body. Cyclops 4. března opustila Barbados. Na palubě bylo 306 lidí. Do Baltimoru nikdy nedorazila. Žádné potvrzené nouzové volání po odjezdu z Barbadosu neodeslala a po lodi nebyla nalezena žádná spolehlivě identifikovaná stopa.

A právě mezi těmito několika pevnými body vzniká prostor pro všechny teorie o jejím osudu.

Zmizení Cyclops je neobvyklé především tím, že po něm nezůstal prakticky žádný fyzický důkaz. Proto se během více než sta let objevila řada teorií. Od poměrně realistických až po vysloveně fantastické.

Jedním z nejčastěji zvažovaných vysvětlení je katastrofické selhání lodi v těžkém počasí. Cyclops byla při poslední plavbě hluboko ponořená a vezla přibližně 10 800 tun manganové rudy. Ta měla výrazně vyšší hustotu než uhlí, pro jehož přepravu byla loď původně navržena. Už dobové námořní úvahy proto řešily, zda způsob uložení rudy nemohl ovlivnit stabilitu plavidla.

Jedna možnost spočívá v tom, že při prudkém náklonu mohl náklad změnit svou polohu a dále zhoršit stabilitu. Pokud by se Cyclops dostala do kritického náklonu, mohla by ztratit schopnost vrátit se do původní polohy a převrátit se. Teoreticky by taková katastrofa mohla proběhnout velmi rychle (v pár minutách) a posádka by nemusela mít dostatek času k vyslání nouzové zprávy nebo spuštění záchranných člunů.

Tato hypotéza však není prokázána. Někteří námořní odborníci už krátce po zmizení upozorňovali, že manganová ruda je sice velmi těžká, ale zároveň není samozřejmé, že by se v nákladových prostorech jednoduše sesunula jako například obilí.

Ještě závažnější možností bylo, že se loď jednoduše konstrukčně rozlomila.

Cyclops byla velká loď s dlouhým trupem a při poslední plavbě nesla mimořádně těžký náklad. Pokud by navíc byla ruda soustředěna nevhodným způsobem do některých nákladových prostorů, mohlo dojít k neobvyklému namáhání trupu. Některé pozdější analýzy proto pracovaly s možností, že se loď v rozbouřeném moři rozlomila a obě části se během velmi krátké doby potopily.

Tato hypotéza má jednu zajímavou vlastnost: dokázala by vysvětlit, proč nebyl zaznamenán žádný nouzový signál a proč se nepodařilo nalézt větší množství plovoucích trosek. Pokud by katastrofa proběhla náhle, posádka nemusela mít čas reagovat.

Ani zde ale nemáme přímý důkaz. Nevíme, jak přesně byl náklad v jednotlivých prostorech uložen, a samotný vrak nebyl nikdy nalezen.

Dalším důležitým prvkem je skutečný technický stav Cyclops. Už během plavby do Brazílie došlo k vážnému poškození pravobokého parního stroje. Praskl jeho válec a loď pokračovala pouze na jeden motor. Ještě před odjezdem z Rio de Janeira navíc velitel Worley ve své zprávě upozornil na strukturální obavy spojené s plavidlem.

To samo o sobě neznamená, že byla Cyclops před potopením na pokraji rozpadu. Loď dokázala pokračovat v plavbě a z Brazílie se dostala až na Barbados. Její technický stav je však důležitou okolností, protože poslední cesta kombinovala několik potenciálně nepříznivých faktorů: poškozený pohon, velmi těžký náklad a následně plavbu přes zrádný Atlantik.

Právě kombinace těchto okolností je dnes podstatně věrohodnější oblastí úvah než představa jediné záhadné příčiny.

V březnu 1918 byla myšlenka německého útoku naprosto přirozená. Spojené státy byly ve válce a německé ponorky aktivně útočily na lodní dopravu v Atlantiku. Cyclops navíc přepravovala strategický materiál.

Krátce po jejím zmizení se proto předpokládalo, že ji mohl potopit německý U-boot nebo německý hladinový nájezdník. Problém je, že po válce se tuto možnost nepodařilo potvrdit. Britská rozvědka tehdy sledovala německou námořní komunikaci a poválečné německé záznamy neposkytly žádný důkaz, že by německá ponorka nebo mina Cyclops potopila. Německé velení dokonce po válce uvedlo, že o osudu lodi nemělo žádné informace kromě těch, které získalo z tisku.

Německý útok proto dnes patří mezi hypotézy, pro které nemáme žádné validní důkazy.

Dnes je Cyclops často spojována především s Bermudským trojúhelníkem. Je tu však jeden háček: samotný pojem „Bermudský trojúhelník“ v době zmizení lodi neexistoval. Označení se začalo výrazněji používat až desetiletí po události.

Pozdější autoři do tohoto příběhu přidali celou řadu vysvětlení. Od neobvyklých mořských proudů přes obří vlny až po údajné paranormální jevy, mořské příšery nebo mimozemské zásahy. Americké námořnictvo však žádný takový mechanismus jako vysvětlení ztráty Cyclops nepodporuje.

Bermudský trojúhelník proto není vysvětlením zmizení. Je spíše pozdějším rámcem, do kterého byl příběh Cyclops zasazen.

Definitivní odpověď dnes neznáme. Bez vraku není možné určit, zda se loď převrátila, rozlomila, nebo podlehla kombinaci několika faktorů.

Nejrozumnější proto není hledat jednu senzační příčinu, ale uvažovat o možnosti náhlé námořní katastrofy způsobené kombinací konstrukčních vlastností lodi, jejího nákladu a podmínek na moři. Dokud však nebude nalezen vrak, zůstane i tato možnost pouze hypotézou.

Více než sto let po zmizení Cyclops zůstává největší otázkou celého případu místo jejího posledního odpočinku. Kdyby se podařilo objevit vrak, mohlo by jít o jeden z nejvýznamnějších nálezů v historii amerického námořnictva. Zároveň by jeho stav mohl konečně odpovědět na otázku, která zůstává otevřená od března 1918: co se s lodí skutečně stalo?

Problém spočívá v tom, že neznáme ani přibližnou polohu vraku s dostatečnou přesností. Pokud bychom přijali sporné svědectví o jejím údajném spatření poblíž Virginia Capes 9. března, mohli bychom pátrací oblast výrazně zúžit. Protože však toto svědectví není považováno za spolehlivě potvrzené, zůstává potenciální oblast velmi rozsáhlá. A to natolik, že při přečtu na kilometry čtvereční by se nejednalo o tisícovky, ale statisíce.

První pátrání probíhalo samozřejmě prostředky dostupnými v roce 1918. Americké námořnictvo vyslalo lodě a letadla, aby prověřily předpokládanou trasu Cyclops. Výsledek byl nulový. Žádné trosky ani záchranné čluny nebyly nalezeny. Vzhledem k tehdejším možnostem však nebylo možné systematicky prohledat hluboké oceánské dno tak, jak to dokážeme dnes.

Moderní oceánografické expedice mohou využívat vícepaprskové sonary, vlečné sonarové systémy, autonomní podvodní prostředky a dálkově ovládaná hlubokomořská zařízení. Ty dokážou vytvářet detailní mapy mořského dna a následně zkoumat objekty, které se od okolního terénu liší tvarem nebo materiálem.

V případě Cyclops by však samotná technologie nestačila. Největším problémem není schopnost prozkoumat hluboké moře, ale vědět, kde hledat. Pátrat po vraku o délce přibližně 165 metrů v obrovské oblasti Atlantiku je zcela jiný úkol než prozkoumat předem vytipovanou lokalitu.

Teoreticky by mohl být vrak i ve velmi hluboké vodě. Pokud se Cyclops potopila v oblasti s výrazným oceánským reliéfem, její trup mohl skončit na dně v místě, které je obtížně dostupné a které nebylo nikdy systematicky prozkoumáno. Naopak pokud ztroskotala v relativně mělkých vodách poblíž amerického pobřeží, je možné, že její vrak leží v oblasti, kterou lze s dnešní technikou prohledat podstatně snadněji.

Ani více než sto let pod vodou však automaticky neznamená, že by vrak musel být neidentifikovatelný. Ocelová konstrukce tak velkého plavidla by samozřejmě podléhala korozi a rozpadu, ale některé části trupu, stroje nebo další kovové konstrukce mohou na mořském dně přetrvat velmi dlouhou dobu. Právě jejich charakteristický tvar by mohl být při sonarovém průzkumu rozhodující.

Nález by navíc nemusel okamžitě znamenat vyřešení všech otázek. I kdyby byl objeven velký kovový objekt odpovídající rozměrům Cyclops, bylo by nutné potvrdit jeho totožnost a následně zjistit stav vraku. Poloha jednotlivých částí trupu, poškození konstrukce, stav nákladových prostorů nebo přítomnost a rozesetí manganové rudy by mohly poskytnout důležité informace o posledních okamžicích lodi.

Více než sto let po poslední plavbě USS Cyclops se Atlantik stále tváří, jako by si její tajemství chtěl ponechat. Víme, odkud vyplula. Víme, co vezla a kam měla namířeno. Dokonce s jakými problémy se potýkala. Známe jména velké části lidí, kteří byli na její palubě. Víme také, že nikdo nikdy z ní nedorazil do Baltimoru. Co přesně se však během několika dnů mezi Barbadosem a americkým pobřežím stalo, zůstává neznámé.

Cyclops se postupem času stala jedním z nejznámějších příběhů zmizelých lodí. Její osud byl později začleněn do legendy o Bermudském trojúhelníku a kolem případu vznikla řada teorií. Od bouře a konstrukčního selhání přes problémy s nákladem až po sabotáž či útok nepřítele. Americké námořnictvo však dodnes nemá důkaz, který by některou z těchto možností definitivně potvrdil.

Možná je ale právě absence odpovědi tím nejdůležitějším odkazem tohoto případu. Zmizelá loď totiž není jen historická záhada. Za jejím jménem zůstává 306 konkrétních lidských životů – námořníků, důstojníků i cestujících. Jejich rodiny se nedozvěděly, kde jejich blízcí zemřeli, ani co se v posledních hodinách jejich života odehrálo. A bez nalezeného vraku nebude ani do budoucna možné tento příběh definitivně uzavřít.

Cyclops tak připomíná jednu prostou skutečnost: oceán dokáže během několika hodin vymazat téměř všechny stopy po události, která se odehrála přímo uprostřed moderního světa. Ani více než sto let, rozsáhlé pátrání a pokrok v technologiích zatím nepřinesly definitivní odpověď.

Možná jednoho dne sonar zachytí na dně Atlantiku obrys obrovského ocelového trupu. Možná bude možné určit, co se s Cyclops stalo. Do té doby však zůstává její poslední plavba jednou z největších nevyřešených tragédií v dějinách amerického námořnictva.

A možná je právě v tom její nejtrvalejší odkaz. Ne v legendách o Bermudském trojúhelníku, ale v připomínce, že za každým „zmizelým vrakem“ byli lidé, jejichž příběh jednou náhle vyhasl.