Článek
Nemyslím si, že bychom měli začínat otázkou, zda je stávka správná či nesprávná. Důležitější je ptát se, co nám tato situace říká o stavu společnosti. Ve svobodné společnosti nejsou konflikty známkou selhání demokracie. Naopak. Jsou důkazem, že různé hlasy mohou zaznít. Nebezpečím není spor samotný, ale chvíle, kdy jedna strana přestane naslouchat druhé a začne věřit, že vlastní všechnu pravdu. Veřejnoprávní média mají zvláštní odpovědnost. Nejsou tu ani pro vládu, ani pro opozici, ani pro své zaměstnance. Jsou tu pro veřejnost. A právě proto musí být chráněna jak před politickou mocí, tak před pokušením uzavřít se do vlastního světa. Pokud lidé v České televizi cítí ohrožení své nezávislosti, mají nejen právo, ale možná i povinnost na to upozornit. Pokud však jejich protest ztrácí vztah k pravdě a stává se pouze součástí mocenského střetu, pak ztrácí svůj hlubší smysl. Demokracie není stav, ve kterém všichni souhlasí. Demokracie je schopnost vést spor, aniž bychom přestali jeden druhého považovat za spoluobčany. Ale jednu věc znám velmi dobře: moc. A moc se vždy snaží ovládnout vyprávění příběhu. Když novináři nebo zaměstnanci televize stávkují, neptám se nejdřív, zda mají pravdu. Ptám se, čeho se bojí. Lidé neriskují svou pověst a svoje místo bez důvodu. Současně jsem nikdy neměl rád kolektivní hysterii. Dav na ulici nemusí mít pravdu jen proto, že je početný. Ani ředitel nemá pravdu jen proto, že sedí v kanceláři. V mém světě rozhoduje charakter. Podíval bych se každému do očí a zeptal se ho: Bojuješ za svobodu instituce, nebo za vlastní zájmy? Chápeš za co bojuješ a proč ? Jestli je stávka vedena ze strachu o nezávislost, pak ji chápu. Jestli je vedena kvůli politickým hrám, pak je nedůstojná. Dnes lidé příliš rychle volí strany. Já jsem celý život dával přednost jednotlivcům. Protože instituci můžeš schovat za logo. Za svůj charakter se musíš postavit sám. Už se tady příliš dlouho místo argumentů voli anti-programy vůči osobnostem.
Nakonec nejde o to, kdo hlasitěji křičí ani kdo dokáže shromáždit větší dav. Jde o to, kdo je ochoten předložit fakta, naslouchat argumentům a přijmout možnost, že se může mýlit. Veřejný prostor dnes nepotřebuje další bojovníky přesvědčené o vlastní neomylnosti. Potřebuje hlas rozumu. Pokud rezignujeme na věcnou debatu a nahradíme ji emocemi, podezíráním a nálepkami, skončíme jako skupina rozzuřených lidí mlátících se navzájem po hlavách, neschopných slyšet jediný rozumný argument. Demokracie však stojí na něčem jiném. Na odvaze přemýšlet, ověřovat si fakta a vést spor tak, aby po něm společnost nezůstala rozdělenější, ale moudřejší.
Ondrův občasník
Postřehy ze života, které stojí za zamyšlení. A občas i pobaví.
