Článek
Proč tolik milujeme filmy s koncem světa?
Ať už jde o zombie, jadernou válku, pandemii, invazi mimozemšťanů nebo kolaps civilizace, jedno je jisté: filmy, seriály, knihy i videohry založené na apokalypse patří dlouhodobě k těm nejpopulárnějším. Stačí se podívat na úspěch příběhů, ve kterých se zhroutí společnost a lidé bojují o přežití. Otázka je jednoduchá:
Proč nás něco tak děsivého vlastně přitahuje?
Moderní život je složitý. Máme účty, daně, hypotéky, pracovní schůzky, e-maily, formuláře, notifikace a nekonečné množství povinností. Děti musíme vodit do školy, dodržovat předpisy na silnicích, toho odporného souseda nesmíme ztrestat kulkou či bičem. V apokalyptickém světě je najednou všechno jednoduché. Chtěl bych vidět toho človíčka od policie, jak měří emise při spalování čehokoliv, co pohne strojem. 😊
Máte jediný úkol: Přežít.
Mozek miluje jednoduchost. V mnoha příbězích proto paradoxně působí svět po katastrofě přehledněji než ten náš. Nemusíte nic složitého ovládat, opět se vracíme k tomu, co funguje jednoduše a spolehlivě.
Apokalypsa maže rozdíly mezi lidmi
V normálním světě nás rozděluje majetek, status nebo vzdělání. Když ale přijde katastrofa, nezáleží na tom, kdo měl luxusní kancelář a kdo staré auto. Najednou mají všichni stejný problém. Najít jídlo. Nezmrznout. Nenechat se zabít a sežrat zombíkem. Prostě přežít další den. Možná nás fascinuje představa světa, kde se všechna společenská hra na chvíli vynuluje. Kdo je schopný myslet prakticky, přežije. Samozřejmě s trochou toho štěstí.
Bezpečný strach
Odjakživa vyhledáváme silné emoce. Horory, horské dráhy nebo adrenalinové sporty fungují na podobném principu. Chceme zažít strach, ale z bezpečné vzdálenosti. Apokalyptické filmy nám dávají možnost podívat se do nejhoršího možného scénáře, aniž bychom skutečně nesli jeho následky. Samozřejmě, co Čech, to odborník na cokoliv, takže tomu troubovi samozřejmě v duchu radíme. Pokud má někdo smůlu, i ta škodolibá dušička si užije. Takový záporák, pokud zahyne zvlášť efektním a potupným způsobem, tomu nelze odolat.
Touha začít znovu
Možná je tu ještě jeden důvod. Mnoho apokalyptických příběhů není ve skutečnosti o zkáze. Jsou o novém začátku. Starý svět zmizí. Pravidla přestanou platit. Lidé dostanou druhou šanci. Není náhoda, že hrdinové těchto příběhů často nacházejí smysl života až poté, co o všechno přijdou. A ta čirá radost, pokud něco najdeme nebo vyrobíme! Přivedeme vodu k domu, seženeme dostatek dřeva či najdeme nevyloupený sklad s něčím, co nám ulehčí život. Vůdce skupiny přeživších musí skutečně osvědčit své schopnosti.
Simulace těchto situací
Reálnou simulací postapo přežití ve městě s obyčejnými lidmi byl asi nejlépe pořad The Colony na Discovery Channel. Skupinu dobrovolníků zavřeli do opuštěné průmyslové části města a simulovali kolaps civilizace po pandemii či jiné katastrofě. Účastníci museli řešit vodu, elektřinu, jídlo, bezpečnost a vztahy mezi sebou. Používali skutečné technické improvizace, výrobu energie, filtraci vody a obranu základny, takže to bylo mnohem realističtější než běžné survival reality show. Seriál vlastně potvrzuje jednu zajímavou věc: po kolapsu společnosti by se hodnota člověka neposuzovala podle titulu, auta nebo pozice v kanceláři. Mnohem důležitější by bylo, jestli umí opravit generátor, ošetřit zranění, sehnat vodu nebo uklidnit hádku ve skupině. Doporučuji mít mezi kamarády elektrikáře, zdravotníka, přimlouvám se tedy i za zubaře a všechny ty potrhlé lidi, co neustále něco kutí a opravují. Z města se bude prchat, protože není šance ubránit se jiným skupinám, a také bude potřeba znovu vyrábět potraviny. Pokud omdléváte při pohledu na krev, bude zajímavé, až budete umírat hlady vedle kuřete. Kuře až tak vybíravé není.
Co když nás nepřitahuje konec?
Možná ve skutečnosti nemilujeme apokalypsu. Milujeme představu, že by složitý svět na chvíli zmizel. Že by ustaly notifikace, termíny, účty a nekonečný tlak být stále lepší, rychlejší a výkonnější. Nepřitahuje nás samotný konec světa. Možná nás přitahuje myšlenka, že by po něm byl život jednodušší, bez stresu, nesmyslných tabulek v Excelu, daní, buzerace vedoucími či státními úřady. Jen bych uvítal občas si odskočit v současnosti k doktorovi, ohřát se u plynového kotle či k plné ledničce. Ale na druhou stranu…
„Co si o tom myslíte? Šli byste do toho?“
Ondrův občasník
Postřehy ze života, které stojí za zamyšlení. A občas i pobaví.
