Pocahontas: Skutečný příběh bez pohádky

Werowocomoco, prosinec 1607. Vzduch v hlavní chatě náčelníka Wahunsenacocka, kterého Angličané znají pod jménem Powhatan, je prosycen kouřem a napjatým očekáváním. Na zemi leží John Smith, anglický voják a dobrodruh, jehož hlava je přitisknuta ke dvěma velkým plochým kamenům. Nad ním stojí válečníci s vyzdviženými kyji, připraveni mu jedinou ranou roztříštit lebku. V ten osudový moment, kdy se zdá být vše ztraceno, se z davu vyřítí dvanáctiletá dívka. Je to Pocahontas, oblíbená dcera náčelníka. Vrhá se na odsouzence, tiskne svou hlavu k jeho a vlastními pažemi ho chrání před smrtícími ranami. Její odvaha bere přítomným dech a náčelník, pohnut prosbami své dcery, život cizince ušetří, čímž položí základy pro křehké spojenectví mezi domorodci a kolonisty.

Tento dramatický obraz se stal jedním ze základních kamenů americké mytologie, symbolem míru a romantického pouta mezi dvěma světy. Jenže historická realita, jak ji odhalují moderní výzkumy a kritická analýza pramenů, je mnohem složitější a pravděpodobně méně teatrální. Celá tato scéna se s největší pravděpodobností nikdy nestala tak, jak ji Smith popsal. John Smith o tomto zázračném zachránění napsal až dlouhých sedmnáct let po události, v roce 1624, v díle The Generall Historie of Virginia (Obecná historie Virginie). V té době byla Pocahontas již po smrti a její sláva v Anglii dosáhla vrcholu po jejím přijetí u královského dvora. Smithova dřívější svědectví z let 1608 a 1612 o tomto incidentu zcela mlčí. V nich naopak popisoval, jak byl indiány pohoštěn a propuštěn v přátelském duchu bez jakékoliv hrozby popravy.

Skutečná Pocahontas nebyla filmovou hrdinkou v milostném příběhu, ale politickou figurkou v brutální hře o území, přežití a identitu, jejíž život skončil tragicky daleko od jejích rodných břehů.

Aby bylo možné pochopit život Pocahontas, je nezbytné analyzovat svět, do kterého se narodila. Oblast dnešní Virginie, kterou domorodci nazývali Tsenacommacah, nebyla v roce 1607 prázdnou divočinou, ale sofistikovanou politickou entitou. Byla to konfederace více než třiceti kmenů pod nadvládou mamanitowika (nejvyššího náčelníka) Wahunsenacocka, kterého Angličané nazývali jednoduše Powhatan podle jeho domovského města. Tento vládce vybudoval impérium pomocí kombinace síly a obratné diplomacie, přičemž pod svou autoritou sjednotil odhadem 15 000 až 25 000 lidí mluvících algonkinskými jazyky.

Když v květnu 1607 připluly k břehům řeky tři anglické lodě – Susan Constant, Godspeed a Discovery – vezly přibližně 105 mužů (včetně Johna Smithe), kteří nebyli připraveni na život v Americe. Byli to vojáci, dobrodruzi a gentlemani, kteří hledali zlato a cestu do Pacifiku, nikoliv zemědělci ochotní obdělávat půdu. Místo bohatství narazili na nejhorší sucho za posledních sedm století, které postihlo jak kolonisty, tak domorodou populaci, a dramaticky zvýšilo napětí mezi oběma skupinami.

Střet civilizací byl od počátku definován hlubokým nepochopením záměrů toho druhého. Angličané se pokoušeli z domorodců udělat poddané krále Jakuba I., zatímco Wahunsenacock se snažil integrovat Angličany do své sítě tributárních kmenů jako podřízený kmen vyrábějící ty nejlepší zbraně a nástroje. V tomto diplomatickém vakuu, kde se střídala období obchodu s obdobími brutálních násilností, se začal odvíjet osud dcery nejvyššího náčelníka.

Dívka, kterou historie zná jako Pocahontas, se narodila kolem roku 1596 nebo 1597. Její život byl od počátku definován pluralitou jmen, což odráželo komplexní povahu její kultury. Její veřejné jméno bylo Amonute, ale v rodinném kruhu byla známá jako Matoaka, což bylo její soukromé, rituální jméno, které Powhatané pečlivě tajili před cizinci z obavy, že by znalost jména mohla být zneužita k magickým útokům. Přezdívka Pocahontas, znamenající hravá nebo rozpustilá, jí byla dána jejím otcem pro její živou a energickou povahu.

Ačkoliv byla dcerou nejmocnějšího muže v regionu, její dětství nebylo v ničem podobné životu evropské princezny. Powhatanská společnost byla matrilineární, což znamenalo, že moc a majetek se dědily po ženské linii. Pocahontas nebyla dědičkou trůnu svého otce, moc přecházela na jeho bratry nebo syny jeho sester. Jako každá jiná dívka v Tsenacommacah se musela naučit široké škále dovedností: zemědělství, stavbě domů (yihakan), přípravě pokrmů, sběru vody, výrobě oděvů, keramiky a košíků.

Co víme, je, že se Pocahontas poprvé setkala s Angličany koncem roku 1607, kdy byl John Smith zajat loveckou výpravou vedenou Opechancanoughem, bratrem náčelníka Powhatana. Smith byl přiveden do Werowocomoco nejen jako zajatec, ale také jako předmět zkoumání. Moderní historici se domnívají, že pokud k nějakému rituálu s kyji skutečně došlo, nešlo o pokus o vraždu, ale o rituální adopci. V tomto scénáři Smith „zemřel“ jako cizinec a byl „znovuzrozen“ jako člen klanu a spojenec Powhatana. Pocahontas v tomto rituálu pravděpodobně hrála symbolickou roli, nikoliv roli hrdinky jednající z vlastní iniciativy.

Vztah mezi dvanáctiletou Pocahontas a Smithem nebyl v této době romantický, ale diplomatický a pragmatický. Smith ji popsal jako dítě mezi deseti až dvanácti lety a ocenil její inteligenci a ducha. Po Smithově propuštění Pocahontas často navštěvovala Jamestown, přičemž její přítomnost sloužila jako živý symbol příměří. Existují záznamy, že si hrála s anglickými chlapci a učila je skákat hvězdu na tržišti, což dokládá její zvídavost a nedostatek předsudků vůči cizincům.

Osud Pocahontas byl zásadně ovlivněn jejími vztahy se třemi velmi odlišnými muži, z nichž každý reprezentoval jinou sféru moci a jiný způsob nahlížení na její identitu. Proces její transformace z algonkinské dívky v anglikánskou dámu nebyl jen otázkou víry, ale důsledkem násilných politických okolností.

Historický diskurz často opomíjí prvního manžela Pocahontas, domorodého bojovníka jménem Kocoum. Kolem roku 1610, kdy jí bylo asi čtrnáct let, se Pocahontas provdala za Kocouma, který byl pravděpodobně soukromým kapitánem nebo nižším náčelníkem spojeným s kmenem Patawomecků. Ústní tradice kmene Mattaponi uvádí, že z tohoto svazku se narodil syn a že Pocahontas s Kocoumem žila v relativním klidu, dokud nezačala první anglo-powhatanská válka. Existují spekulace, že Kocoum byl Angličany zavražděn krátce před jejím únosem v roce 1613, což by dodávalo jejímu následnému zajetí temnější, traumatičtější rozměr.

V dubnu 1613 byla Pocahontas unesena kapitánem Samuelem Argallem, který využil zrady náčelníka Patawomecků, Iopassuse, aby ji vylákal na svou loď. Angličané ji drželi jako rukojmí, aby přinutili jejího otce k navrácení zajatců a zbraní. Během ročního zajetí v Jamestownu a Henricu se o její výchovu staral ministr Alexander Whitaker, který ji učil angličtině a základům křesťanství.

V této době se do ní zamiloval John Rolfe, ambiciózní pěstitel tabáku, který byl fascinován jejím zjevem i duchovním potenciálem. Rolfe čelil morálnímu dilematu ohledně sňatku s nekřesťankou a napsal dlouhý dopis guvernéru Daleovi, v němž ospravedlňoval svůj vztah nikoliv vášní, ale touhou po konverzi její duše a stabilizaci kolonie. Pocahontas byla pokřtěna jako Rebecca a v dubnu 1614 se za Rolfa provdala. Tento sňatek, schválený jejím otcem, přinesl několik let klidu, období známé jako Peace of Pocahontas. Pro Pocahontas to však znamenalo definitivní přerušení vazeb s její původní identitou. Stala se Rebeccou Rolfe, zhmotněním anglické civilizační mise. Její sláva začala překračovat i oceán.

V roce 1615 se Rebece a Johnu narodil syn Thomas. Jeho narození bylo vnímáno jako další potvrzení úspěšné integrace obou kultur. Thomas byl pojmenován po guvernéru Thomasi Daleovi a stal se symbolem nové, smíšené identity Virginců. Thomasův osud byl neméně pohnutý. Po smrti své matky zůstal v Anglii, kde byl vychován svým strýcem Henrym Rolfem, a do Virginie se vrátil až v roce 1635 jako dospělý muž, aby převzal rodinné statky. Ačkoliv byl vnukem mocného Powhatana, Thomas Rolfe žil jako anglický gentleman a později sloužil v koloniálních milicích, které bojovaly proti zbytkům národa jeho matky. Ale vraťme se zpět do minulosti.

V roce 1616 se obchodní společnost Virginia Company rozhodla využít Rebeccu Rolfe jako ústřední postavu své propagační kampaně. Kolonie byla na pokraji bankrotu a investoři ztráceli důvěru. Pocahontas měla být živým důkazem toho, že domorodci mohou být civilizováni a že investice do Nového světa má duchovní i ekonomický smysl.

Rodina Rolfových dorazila do Plymouthu 12. června 1616 v doprovodu dalších domorodců, včetně vlivného náčelníka a kněze Uttamatomakkina, který byl pověřen Powhatanem, aby sledoval život Angličanů a podal o něm zprávu. Po připlutí si okamžitě začal dělat do své hole zářezy za každého člověka, kterého potkal. Brzy toto konání přerušil, protože Angličanů bylo až příliš moc. Později byl pohoršen, že od krále Jakuba I. nedostal žádný uvítací dar (jak bylo jejich zvykem) a že jeho vzhled a stavba těla mocnému panovníkovi vůbec neodpovídal. Po návratu do vlasti jeho zpráva původní obyvatele Ameriky vyděsila a v podstatě přispěla k ukončení období Pocahontas míru. Angličanům nejenže nelze věřit, ale je jich tolik, že klidně mohou do Nového světa proudit v počtech, které přesahovaly představivost i nejzkušenějších domorodců. Je nicméně zajímavé, že k podobnému poznání dospěla i sama Pocahontas - Rebecca. A to skrze setkání, které vůbec nečekala.

Po příjezdu do Londýna se Pocahontas stala okamžitou celebritou. Byla ubytována v hostinci Belle Sauvage, kde ji navštěvovaly významné osobnosti té doby, včetně dramatika Bena Jonsona. Vyvrcholením její návštěvy bylo pozvání na královský dvůr. 6. ledna 1617 se zúčastnila velkolepého Twelfth Night masque (dvorského představení) s názvem The Vision of Delight, kde seděla v blízkosti krále Jakuba I. a královny Anny.

Analýza dobových záznamů ukazuje, že Pocahontas se dokázala v anglickém prostředí pohybovat s neobyčejným půvabem a důstojností. Kronikář John Chamberlain poznamenal, že byla milostivě přijata a že její chování neodpovídalo představám o divošce. Nicméně Londýn 17. století pro ni musel být místem obrovského kulturního šoku a fyzického nepohodlí. Ovzduší nasycené uhelným kouřem a přeplněné ulice měly devastující vliv na její zdraví, které již bylo oslabeno změnami stravy a klimatu.

Právě v Anglii došlo k osudovému setkání s Johnem Smithem, kterého Pocahontas pokládala za mrtvého, protože jí to kolonisté ve Virginii lživě tvrdili. Když se Smith objevil v Brentfordu, Pocahontas byla tak rozrušená, že se k němu několik hodin odmítala otočit a nepromluvila ani slovo. Když se konečně rozhodla mluvit, její slova byla plná hořkosti a výčitek. Připomněla mu jeho sliby jejímu otci a obvinila jeho národ ze lži. Tento moment jasně ukazuje, že Pocahontas nebyla pasivní obětí své slávy, ale ženou, která si byla vědoma zrady, jíž se na ní a jejím lidu Angličané dopustili.

V březnu 1617 se rodina Rolfových nalodila na cestu zpět do Virginie. Pocahontas se však již na otevřené moře nedostala. Krátce po vyplutí na Temži se její zdravotní stav dramaticky zhoršil. Musela být vysazena v přístavu Gravesend, kde ve věku pouhých 21 let zemřela.

Příčinou její smrti byla pravděpodobně kombinace tuberkulózy, zápalu plic nebo neštovic – nemocí, proti kterým domorodí Američané neměli vytvořenou imunitu a které v hustě obydleném Londýně bujely. Její poslední slova, zaznamenaná Johnem Rolfem, byla smířlivá: „Všichni musíme zemřít, stačí, že žije dítě.“

Byla pohřbena 21. března 1617 v kostele svatého Jiří v Gravesendu. Kostel byl později v roce 1727 zničen požárem a přesné místo jejího hrobu bylo ztraceno, což jen podtrhuje tragickou neukotvenost jejího života mezi dvěma světy.

Po své smrti se Pocahontas stala legendou, která však často měla málo společného se skutečnou Matoakou. Její příběh byl v průběhu staletí upravován tak, aby sloužil různým agendám. V 19. století byla využívána jako symbol dobré indiánky, která vítá evropskou civilizaci, což mělo ospravedlnit expanzi na západ.

V moderní době je její obraz nejvíce ovlivněn filmem společnosti Disney z roku 1995. Ačkoliv film přinesl zájem o její osobu, byl ostře kritizován domorodými komunitami za historické nepřesnosti, sexualizaci dvanáctileté dívky a ignorování násilí kolonizace. Kritici jako Cornel Pewewardy upozorňují na tzv. Pocahontas Paradox – situaci, kdy je domorodá žena oslavována jako hrdinka jen tehdy, když pomáhá bílým kolonistům a opouští svou vlastní kulturu.

Zatímco Disneyho verze sází na barevnou pohádku, film Nový svět (2005) režiséra Terrence Malicka nabízí odlišný, meditativní pohled na tento historický střet. Malickův snímek se pokouší o autentičtější atmosféru a hlubší psychologický portrét, přičemž Pocahontas (Q'orianka Kilcher) líčí jako postavu rozpolcenou mezi věrností ke svému lidu a fascinací nově příchozími. Přesto se ani toto dílo nevyhýbá uměleckým licencím. Například ve scénách z Anglie doprovází Pocahontas její strýc Opechancanough, zatímco ve skutečnosti byla doprovázena knězem Tomocomo (Uttamatomakkinem). I přes tyto odchylky je Nový svět považován za zásadní příspěvek k modernímu vnímání Matoaky, neboť se snaží zachytit tragiku jejího vykořenění a duchovní izolaci v cizím světě v co nejrealističtějších barvách.

Příběh skutečné Pocahontas, očištěný od nánosů romantismu, nám dnes nabízí hlubokou lekci o složitosti lidské identity a nebezpečí jednostranného historického vyprávění. Matoaka nebyla jen indiánskou princeznou, ale živou bytostí, která byla nucena kormidlovat mezi dvěma radikálně odlišnými světy v době, kdy se jejich střet zdál nevyhnutelný.

Z jejího života si můžeme odnést především poznání o síle reprezentace. Pocahontas byla po staletí definována hlasy svých věznitelů a obdivovatelů, zatímco její vlastní myšlenky zůstaly v historii mlčenlivé. Její osud nás nabádá k větší citlivosti vůči hlasům marginalizovaných skupin a k uznání, že dějiny nejsou jen sledem vítězství, ale často příběhem ztráty a nucené transformace.

Současnost by měla Pocahontas vnímat nikoliv jako mýtickou zachránkyni, ale jako symbol diplomacie, která selhala pod tlakem chamtivosti a rasových předsudků. Její syn Thomas a tisíce dalších potomků jsou živým důkazem propojenosti obou kultur, která však nebyla vykoupena láskou, ale utrpením jedné mladé ženy, která se stala první tváří Ameriky v Evropě, aby za to zaplatila cenu nejvyšší. Skutečná Matoaka nás učí, že hrdinství nespočívá v teatrálních gestech na popravčích kamenech, ale v tiché síle přežít v cizím světě, aniž by člověk zcela ztratil vědomí toho, kým skutečně je.