Článek
Jedna bláhová ambice na začátku
Praha je magnet a fascinující organismus. Vsadím rezidentní parkovací kartu, že by vás ohromilo:
- jak rozsáhlý je katalog mozaikových obrazců, kterými chlapíci v modrákách s nápisem DAP dláždí chodníky,
- proč každé druhé zákoutí města zarůstá pajasanem žláznatým,
- kolik souhlasných stanovisek vyžaduje úprava jednosměrky, aby se v ní dalo legálně jezdit na kole i v protisměru,
- nebo jaký je poměr skupin A, 0, B a AB mezi dárci krve v Ústřední vojenské nemocnici.
Jenže dívat se na Prahu jako na sbírku kuriozit je podle mě málo. Když už se tady člověk usadí, měl by vědět, jak to kolem funguje. Proto jsem před lety pořídil diktafon a pustil se do rozhovorů s lidmi z Prahy.
Za 10 let jsem udělal stovky rozhovorů, sestavil z nich knihu, kterou letos na podzim vydám samonákladem. Ale k obecně platné pravdě, jak to v Praze funguje, jsem se nedopátral. Vadí to? Asi ne, aspoň je po čem pátrat i v příštích letech.
Mám však několik hypotéz. Snad nebudou znít příliš profesorsky. Odmakal jsem si to v ulicích…
Knižní portrét metropole vyjde letos na podzim. 1 město, 112 rozhovorů, 112 perspektiv. Detaily se už teď dozvíte na knihaopraze.cz
Praha se nedá řídit. Kdo se o to pokusí, toho město semele
Na všechno existuje regulace, správa města je roztříštěná mezi desítky hráčů, jen výjimečně některý z nich použije na řešení problému „celoměstskou“ optiku a společnost radši bojuje kulturní války. Příklady? Doprava, bydlení, školství, péče o staré. Kompromis vnímáme jako prohru a jsme odhodlaní se nedohodnout.
Zní to tvrdě? Je to tvrdé.
Nejlepší věci v Praze vznikají odspodu
Pak se omezí a zakážou. Ale étos a zkušenosti zůstanou, zesílí a časem vyraší v nový projekt na jiném místě metropole. Všechno u nás trvá a vývoj Prahy není lineární. Objevujeme Ameriku, děláme (zbytečně) věci po svém, ačkoli jsou jinde už vyzkoušené.
Obyvatelé města jsou naštěstí podnikaví a mají spoustu nápadů. Ještě důležitější je jejich nesmírná odolnost. Jsme trochu jako pajasan žláznatý, který přežije snad i jaderný výbuch.
Geniální prsa–antiprsa na lince A.
Lidi pookřejí, když jim někdo naslouchá
Jsme zahlcení sděleními. Schválně si zítra zkuste spočítat, kolik sloganů na vás útočí už cestou z bydliště na pracoviště. Vyšší stovky. Když pak dostaneme prostor mluvit, padá to z nás ohromnou rychlostí. Zkoušeli jste někdy poslouchat dialog dvou náhodných lidí, třeba u vedlejšího stolu v restauraci nebo na zastávce? Jsou to obvykle přerušované monology. Mluvčí A chrlí, když se potřebuje nadechnout, vpadne mu do řeči mluvčí B a jede si svoje téma. Jakmile udělá pauzu pro nadechnutí, ujme se slova mluvčí A a naváže přesně v bodě, kde přestal. Kouzelné.
Když jsem se v posledních letech bavil s Pražany, všímal jsem si, jak pookřejí, když jim někdo naslouchá. A zároveň i reaguje na to, co říkají, doptává se. Jak to shrnul jeden z respondentů na zastávce Budějovická: Tady všichni jenom mluví, ale nikdo nenaslouchá.
