Článek
Andreje Babiše jsem zatím osobně nepotkal a nikdy jsem po tom ani netoužil. Ve své profesní dráze jsem nedělal nic, co by s Babišem a jeho zájmy jakkoliv souviselo, a nedělám to ani dnes. Řídím technologickou společnost, která je jedním z pilířů českého IT odvětví a která po desetiletí svádí úspěšný a tvrdý boj s globální konkurencí. Mohu s čistým svědomím říci, že mám na starosti věci, kterým Andrej Babiš vůbec nerozumí a zajímají ho stejně málo, jako mě evropské zemědělské dotace nebo účetní závěrka Agrofertu.
Jenže Seznam kromě reklamních systémů, E-mailu, vyhledávání, služeb Zboží.cz, Mapy.cz nebo newsfeedu provozuje i média. Je, jaksi mimochodem, největším mediálním domem v ČR. Mezi média, která Seznam vlastní, patří i Seznam Zprávy, které Andreji Babišovi od svého vzniku na podzim 2016 z různých důvodů leží v žaludku. A tak se stalo již několikrát, že jsem se Babišem zabývat musel. Bohužel.
Poprvé tato situace nastala, když Babišův ministr financí Ivan Pilný ještě v době Sobotkovy vlády na podzim 2017 napsal tehdejšímu ministrovi vnitra Chovancovi dopis, v němž reportáž SZ o nadužívání zajišťovacích příkazů označoval za podvratnou činnost, novináře SZ pak za skupiny působící na straně organizovaného zločinu a domáhal se blíže neurčeného postupu represivních složek státu proti nim.
Ivan Pilný, který se mezitím stal jedním z mnoha Babišových odpadlíků, by určitě na svůj podpis pod tímto dokumentem dnes rád zapomněl. My ostatní bychom ovšem zapomínat neměli – je to typický projev specifické moci, kterou Andrej Babiš nad lidmi ve svém okolí vykonává. Nás ve vedení Seznamu tehdejší Pilného skandální počin pochopitelně patřičně vyděsil. Politikům se často nelíbí, co o nich novináři píší, ale aby našim zaměstnancům vyhrožoval silový ministr normalizačním jazykem trestní represí, to bylo skutečně něco nového.
Razantněji se Andrej Babiš o pozornost přihlásil o rok později, když SZ jako první přišly s reportáží ohledně údajného zavlečení premiérova syna na Krym. Toxická vlna více či méně skrytých výhružek, dobře míněných rad nebo jiných forem emotivní pozornosti, která k nám poté od premiéra a z jeho okolí doléhala, znamenala, že jsme se ve vedení Seznamu museli premiérovi věnovat více. Vlastně se dá říci, že nás téma na pár dní zcela ovládlo.
Andrej Babiš byl zjevně přesvědčen o tom, že ženevský rozhovor s jeho synem vznikl na objednávku vedení Seznamu nebo přímo samotného majitele společnosti. Babišův holdingový propagandista Plesl na to konto ochotně přikvačil s dnes již legendárním tvrzením, podle něhož „Ivo Lukačovič (majitel Seznamu) neváhá zneužít svá média pro své businessové zájmy“. O tom, o jaké businessové zájmy se mělo jednat, už bohužel Plesl nic nepsal. Kdo ví, možná jsme se rozhodli položit vládu, abychom zvýšili svůj podíl na trhu mobilního hledání nebo přesvědčili české řidiče o výhodách naší automobilové navigace.
Je asi zbytečné opakovat, že o přípravě zmíněné reportáže až do jejího zveřejnění ani akcionář, ani nikdo z představenstva nic nevěděl, protože na obsah Seznam Zpráv jsme — stejně jako dnes — neměli žádný vliv. Za pět let svého působení v představenstvu Seznamu jsem neviděl jediný zásah vedení firmy do výběru nebo zpracování jakékoliv kauzy nebo tématu. Dokážu pochopit, že tomu někdo nevěří. Ale nedokážu si vůbec představit, že bychom to v Seznamu někdy dělali jinak. Nezávislost redakcí má pro nás hodnotu nejen morální, nýbrž především ekonomickou a také praktickou, protože nám umožňuje věnovat se věcem, které jsou pro náš obchodní úspěch zásadní.
Nicméně zpět k tehdejší reakci Andreje Babiše. Česká republika je malý svět a ačkoliv se nikdo z vedení Seznamu se s premiérem neznal, většina z nás znala někoho z premiérova okolí. A tak se ve dnech po zveřejnění reportáže na našich mobilních telefonech a v naší kanceláři odvíjelo surrealistické defilé premiérových emisarů. Většina těchto naléhavých rozhovorů se odvíjela ve stylu „kluci, tohle je špatný, on se fakt zlobí“, nebo „uvědomujete si vůbec, co jste udělali?“. Jedna návštěva se tomu ale vymykala.
Dorazil k nám jeden z našich nejvýznamnějších obchodních partnerů, říkejme mu třeba pan R. A velmi věcně přistoupil k tématu: premiér zuří, půjde teď proti Seznamu, což nás poškodí. A to bohužel ohrožuje i business pana R. Ten by se s námi rád poradil, jak svůj business ochránit. To je přeci i v našem zájmu. Od premiéra ví přesně, co nás čeká: regulatorní tlak a zastavení inzerce od ministerstev a státních podniků.
Hleděli jsme na něj chvíli trochu nevěřícně. Kolega si pak vzal slovo a jal se vysvětlovat, že tohle jsou zbytečné starosti. Peníze od ministerstev a státních podniků tvoří zanedbatelnou část výnosů. Naši zákazníci jsou subjekty v soukromém sektoru, které se zcela svobodně a na základě tržních kritérií rozhodují, komu své peníze dají. Navíc značná část reklamy se dnes prodává programaticky, takže klient si ani nevybírá konkrétní inzerní plochu, na které bude zobrazena. Starosti o peníze ze státních podniků tak můžeme směle přenechat těm, kteří jsou na volném trhu úspěšní méně, třeba médiím z holdingu Agrofert. Pana R. to zjevně uklidnilo a přátelsky jsme se rozloučili.
Když jsem pak šel domů já, pomalu mi docházely důsledky toho, co jsem vyslechl. Jistě, mohl bych se pohoršovat nad tím, že Andrej Babiš neváhá využít státní peníze — tedy něco, co mu vůbec nepatří — k řešení osobního sporu. Ale daleko více mě ohromila jiná věc: totiž že si Andrej Babiš zjevně vůbec neumí představit, že by někdo mohl vydělávat peníze jinak než odlupováním z eráru. Co jiného se skrývalo za plánem na likvidaci média — za nějž nás Babiš považoval — jeho odříznutím od státní inzerce? A jaká potom asi mohla být povaha premiérova vlastního podnikání? Měli tam někdy business plán, který by se obešel bez privatizace a následného dotačního penězovodu?
Uvědomil jsem si také, že premiér, když obviňuje všechny — včetně „kyperské firmy Seznam“, což je ve skutečnosti ryze český startup vzniklý bez privatizace, vydupaný ze země léty maniakální práce a provozovaný bez dotací a jakékoliv vazby na veřejné rozpočty – z korupce a rozkrádání, hovoří naprosto upřímně. Každý, kdo má majetek, je v jeho očích zloděj, protože každý ho přeci musel získat z eráru. Jinak se prostě peníze nevydělávají. Představa, že by někdo mohl zbohatnout pílí, nasazením a prostou snahou být v něčem lepší — tento archetyp svobodného podnikatelského myšlení — je podnikateli Babišovi naprosto cizí. Co víc, je to pro něj zlodějina, lež, podvod.
A uvědomil jsem si i těsné spojení tohoto Babišova myšlení se světem normalizační kleptokracie, tedy se světem, v němž bral rozum nejen Babiš, ale i valná část jeho dnešních voličů. Za normalizace byly jen dvě cesty, jak se dobrat společenského úspěchu — cesta aktivní kolaborace s režimem a cesta více či méně skrytého přiživování na tom, co dle režimní ideologie patřilo všem. Ti nejúspěšnější zvládali obojí. Kdo neokrádá stát, okrádá sebe — tento amorální slogan byl autentickou společenskou úmluvou reálného socialismu. Její stopy vidíme všude kolem nás a je jisté, že těžce poznamenala celý polistopadový politický systém. Je dnes ale těžko najít někoho, kdo by ji personifikoval lépe, než Andrej Babiš.
Myslím, že dnes už je mezi českými podnikateli, manažery nebo lidmi, kteří prostě věří vlastní píli a nadání, jen málo těch, kteří by s Andrejem Babišem spojovali jakékoliv naděje. Ten přesto stojí na prahu dalšího volebního vítězství, tentokráte z pozice ochránce slabých. I to má svou logiku: lidem, kteří vyrostli v nesvobodě a kterým porevoluční realita přinesla zklamaná očekávání, je těžko vyčítat, že našli svého hrdinu, zvláště když přichází s otevřenou dlaní, jako Jánošík, který bohatým bral a chudým teď dává, a ruku na srdce, kdo by se zlobil, kdyby náhodou Jánošíkovi něco z toho zůstalo za prsty.
Andrej Babiš bude jednou minulostí, ale porazit kleptokratické dědictví, které ztělesňuje, bude těžší. Jeho útočištěm je přesvědčení kohokoliv z našich spoluobčanů, že ať se budou snažit sebevíc, rovina bude vždy nakloněná v jejich neprospěch — a že by tedy alespoň měla být nakloněna ve prospěch někoho, kdo se o ně pak postará. Je odpovědností nás všech, aby rovina byla vždy jen rovinou: nejen pro nás, ale pro kohokoliv dalšího. Obnova univerzální důvěry v to, že poctivá práce přináší štěstí, je po letech opět největší výzvou české současnosti.
