Článek
Zlomovým událostem bývá v době jejich uskutečnění často přikládán menší význam, než jaký mají. V roce 2011 se hovořilo o tom, že zákonodárci mění pouze způsob volby hlavy státu a nikoliv její pravomoci. Šlo o průhlednou iluzi: Ústava je poměrně obecně formulovaný dokument, který praktický obsah – stejně jako jiné prameny práva – nabývá až svým výkladem. Při výkladu pravomoci ústavních činitelů je její rozsah podmíněn jejich mandátem a síla tohoto mandátu je přímo závislá na způsobu, kterým své funkce nabývají.
Změna způsobu volby hlavy státu tak nevyhnutelně proměnila Ústavu jako celek. Nepřímo změnila každé ustanovení, v němž se o prezidentských pravomocích hovoří. Dvacet let praxe dělby moci mezi prezidentem a ostatními ústavními institucemi – jeden z fundamentů ústavní stability – ztratilo přes noc valnou část svého významu, protože ho nadále nebylo možné použít jako interpretační vodítko. Bylo a dosud je možné vést debatu o tom, jaký je nový obsah prezidenských pravomocí. Jen člověk bez právního vzdělání může ale tvrdit, že prezident, jehož mandát vzešel ze všeobecných voleb, má vůči Parlamentu stejné postavení, jako ten, kterého do funkce Parlament zvolil.
Je příznačné, že toto téma v diskurzu, který provázel zmiňované ústavoborectví, prakticky úplně chybělo. Zpravidla se hovořilo o tom, že přechod k přímé volbě posílí legitimitu funkce hlavy státu, a debata se pak rychle stáčela k tomu, že je přeci nutné reagovat na ostudu, kterou jsme zažili při Klausově nepřímé volbě v roce 2008. Ve světle všeho, co jsme následně zažili s prvním přímo zvoleným prezidentem, se tyto argumenty dnes jeví po zásluze směšné. To ale není vůbec podstatné. Podstatné je, jak banálními důvody bylo možné podepřít tak dalekosáhlý zásah do způsobu fungování veřejné moci. A také jak málo hlasů se proti němu ozvalo a jak malý ohlas tehdy zaznamenaly.
Autoři české Ústavy z roku 1992 koncipovali prezidentský úřad jako nadstranický, konsenzuální a povznesený nad partikulární politické zájmy. Ústavoborci z roku 2011 ho nahradili prezidentem politicky polarizujícím, názorově vyhraněným a vlivovým. Nová česká Ústava, svou povahou už spíše poloprezidentská než parlamentní, vytvořila prostor pro druhé mocenské centrum a tím pro zásadní změnu českého politického systému.
Prvnímu přímo zvolenému českému prezidentovi Miloši Zemanovi bylo poté při různých příležitostech často vytýkáno, že Ústavu ohýbá. Ve skutečnosti Zeman rozsáhlých mocenských možností, které mu nová Ústava dávala, poněkud překvapivě nevyužil a český parlamentarismus právě proto oba jeho mandáty se štěstím přežil.
Obě Zemanova funkční období byla ostudná, v důsledku ale vedla spíše k reputačním škodám. Trapné podlézání východním despociím, vyřizování osobních účtů a rozdávání prebend vekslákům z kriminálního polosvěta v sobě reálnou politickou váhu neneslo. Těžko říci, proč údajný guru české politiky předvedl – i v ryze mocenské rovině, která mu byla vždy blízká – tak slabý výkon. Zda vlivem stařecké ochablosti nebo prostě proto, že je daleko slabším politickým hráčem, než za kterého je pokládán. Faktem je, že (snad s výjimkou jmenování Rusnokovy vlády hned zkraje svého prvního mandátu) po celých deset let svého prezidentství nikdy reálné možnosti svého úřadu nerealizoval a mocenské centrum českého státu zůstalo tam, kde bylo po předchozích dvacet let: v malostranské Sněmovní ulici.
Zdá se, že ani nadcházející volba Zemanova nástupce významnému posílení prezidentského úřadu na úkor parlamentu nenahrává, alespoň ne bezprostředně. Ani u jednoho ze tří hlavních favoritů se tato ambice – u každého z nich z velmi odlišných důvodů – zatím nejeví jako pravděpodobná. Není to ale něco, co by nás mělo ukolébat: prezidenta, který bude účinně operovat se skutečností, že jeho politický mandát je přinejmenším stejně silný jako mandát celé poslanecké sněmovny, se za stávající ústavní konstelace nepochybně dočkáme.
Jsou dobré důvody chtít, aby k něčemu takovému nedošlo. Parlamentarismus je u nás nejen tradiční, je to také jediná forma demokracie, kterou jsme v této zemi zažili. Poloprezidentský systém je naopak pro nás úplnou neznámou a dosavadní zkušenosti nedávají žádné důvody k přesvědčení, že by šlo o srovnatelně kvalitní formu demokratické vlády. Pokud tomu chceme předejít, měli bychom usilovat o návrat české Ústavy do stavu před rokem 2011. Čím dříve, tím lépe.
