Šestá pečeť

Duben 1945

Nebe nad Troppau krvácelo. Obloha, potrhaná nekonečnými salvami sovětského dělostřelectva, visela nad hroutícím se městem jako rozžhavený příkrov. Dubnový vzduch roku 1945 byl hustý, nedýchatelný, nasycený pachem korditu, rozvířeného vápna a škvařícího se masa. Každý dopad těžkého dělostřeleckého granátu rozvibroval dlažební kostky a proměnil další z hrdých opavských měšťanských domů v beztvarou hromadu sutin. Ostravsko-opavská operace drtila hlavní město župy Sudetenland s nemilosrdnou, mechanickou brutalitou.

Standartenführer SS Wolfram von Ekkert stál v krytu polozříceného podloubí nedaleko opavského policejního ředitelství. Oči, zarudlé od všudypřítomného prachu, upíral na korbu těžkého nákladního Opelu. Zatímco kolem něj pobíhali dezorientovaní, k smrti vyčerpaní vojáci wehrmachtu s obvazy prosáklými špínou a krví, Wolfram zůstával naprosto klidný. Jeho černá uniforma s nášivkami divize Ahnenerbe byla popelavá od padajícího prachu, ale jeho držení těla vyzařovalo fanatickou, až nelidskou soustředěnost. Nepřijel sem dohlížet na obranu města. Obrana už neexistovala. Přijel, aby zachránil to jediné, na čem v tuto chvíli skutečně záleželo.

Sledoval, jak šest mužů, jejichž svaly se třásly pod nelidskou námahou, pomalu sune po nakloněné rampě dvě masivní, železem okované bedny. Dřevo bylo staré, zčernalé, pokryté vyraženými říšskými orlicemi a runovými znaky, které při dopadu světla z nedalekých požárů jako by pohlcovaly záři.

„Opatrně, vy idioti!“ zařval Wolfram, až mu přeskočil hlas, když jedna z beden s tupým, zlověstným zaduněním narazila o bočnici vozu. Zvuk toho úderu v něm rezonoval hlouběji než detonace sovětských kaťuší, které právě srovnávaly se zemí další blok domů na protějším břehu řeky. Vojáci se přikrčili, v očích čirou hrůzu. Ne z padajících bomb, ale ze samotného obsahu těch schránek. I přes tlusté dřevo a kovanou ocel z nich sálal nepřirozený, svíravý chlad.

Oblast kolem soudních budov a řídící služebny státní tajné policie – Staatspolizeistelle Troppau – byla v troskách. Ještě před několika měsíci odsud opavské gestapo s chladnou efektivitou řídilo perzekuce v celém regionu. Nyní se zabavené luxusní byty v Teichgasse, kde si důstojníci wehrmachtu a tajné policie užívali ukradený komfort, měnily v hořící hrobky. Wolfram věděl, že Sověti jsou ani ne dva kilometry odsud. Slyšel chrastění pásů tanků T-34, které se prokousávaly předměstím, a fanatický křik rudoarmějců. Říše padala. Přesto, když se podíval na ty dvě černé schránky na korbě, cítil podivné opojení. Získali je za cenu obrovských obětí při tažení Evropou. Stály životy stovek mužů, vyžádaly si popravy nepohodlných archivářů, okultistů a kněží od francouzských klášterů až po sněžné pláně u Leningradu. A teď, na samém konci všeho, se kruh uzavíral právě zde. V Opavě.

Proč právě Troppau? Mnozí stratégové v Berlíně kroutili hlavou nad tím, kolik vojenských a logistických prostředků bylo v posledních týdnech obětováno na udržení tohoto slezského města, zatímco se hroutila obrana samotného hlavního města Říše. Ale Vůdce věděl své. A Ahnenerbe to věděla také.

Opava nebyla jen správním centrem plným sudetských Němců, kteří Říši vítali s otevřenou náručí. Vůdcova posedlost tímto regionem sahala mnohem hlouběji, až za hranice racionálního světa. Byla to posedlost krví a půdou, zakořeněná v prastarých mýtech. Ne nadarmo pocházela Vůdcova milovaná fena Blondi, dar od Martina Bormanna, právě odsud, ze sousedních Kravař. Pro prostý lid to byl jen pes. Pro elity z Ahnenerbe, ponořené do eugeniky a okultismu, to byl živý symbol, dokonalý zástupce nezkažené, predátorské krve, která v tomto koutu Slezska kolovala po staletí. Byl to důkaz o čistotě a síle zdejšího prostoru. Ale to hlavní, to nejdůležitější tajemství, leželo pod povrchem.

Země pod Opavou byla zjizvená starými, tektonickými zlomy, v nichž se podle tajných výzkumů Ahnenerbe hromadila surová, prastará teutonská energie. Hluboká pískovcová patra, kudy kdysi kráčeli rytíři s černými kříži na bílých pláštích, netvořila jen kus geologického podloží. Byla to křižovatka siločar, temný rezonátor, který dokázal absorbovat a uchovat moc. Wolfram věřil, že právě proto sem Řád německých rytířů kdysi soustředil svou moc. Znali sílu této země. A to, co Wolfram nesl v okovaných bednách, potřebovalo právě takovou zemi. Pokud by relikvie padly do rukou oněch otupělých asijských hord, které se valily z východu, svět by to nepřežil. Musely být uloženy. Uzamčeny. Zapečetěny.

Zemí otřásla další masivní exploze. Tlaková vlna vyrazila zbylé střepy z oken nedalekého policejního prezidia. Wolfram si oprášil kožený kabát, aniž by mrkl.

„Zajistěte ty popruhy!“ štěkl na poddůstojníka, který se krčil za kolem náklaďáku. „Jestli se ty bedny, byť jen pohnou o centimetr, nechám vás na místě zastřelit a vaše těla pověsím na sloupy před radnicí. Rozumíte?!“

„Jawohl, Herr Standartenführer!“ zasalutoval třesoucí se voják a s krvavými prsty začal utahovat plátěné řemeny.

Wolfram vytáhl z náprsní kapsy zmačkanou mapu. Byla pokrytá vrstvou jemného cihlového prachu. Prstem přejel přes hořící čtvrť, vyhnul se zničeným komunikacím a zastavil se v západní části města. Na okraji rozsáhlého komplexu. Gaukrankenhaus Troppau. Pod nemocnicí, v místech, kam se i v době míru odvážili jen ti s nejsilnějším žaludkem, čekala dokonalá svatyně. Místo, kde hrůza lidského těla střežila hrůzu lidské duše.

„Řidiči!“ otočil se Wolfram k unavenému muži za volantem Opelu. Oči mu svítily fanatickým, temným odhodláním, v němž už nezbylo místo pro strach z vlastní smrti. „Jedeme k nemocnici. Jeďte tak, jako by za námi hořel samotný svět.“

Zatímco motor náklaďáku s těžkým kašláním naskočil a vůz se pomalu rozjel přes trosky a mrtvá těla ležící na Teichgasse, obloha nad Opavou se rozzářila dalším zlověstným zábleskem z dopadajících raket. Krvavé jaro roku 1945 právě otevíralo svou náruč dokořán, aby do ní přijalo sémě zkázy, které mělo v temnotě klíčit celá další desetiletí.

Těžký motor vojenského Opelu s chroptěním zhasl na nádvoří opavské nemocnice, Gaukrankenhaus Troppau. Prostor před hlavními pavilony připomínal předsíň samotného pekla. Nádvoří bylo poseté nosítky s naříkajícími, zmrzačenými vojáky, pro které už uvnitř nezbylo místo. Všudypřítomný pach střelného prachu a hořícího města se zde mísil s těžkým železitým pachem čerstvé krve, potu a hnisajících ran. Lékaři v zakrvácených pláštích a vyčerpané sestry pobíhali v naprosté panice mezi umírajícími, zatímco z dálky se ozývalo tupé dunění blížící se sovětské fronty. Evakuace se už dávno změnila v chaotický, beznadějný útěk.

Standartenführer Wolfram von Ekkert vystoupil z kabiny a s chladným nezájmem překročil nohu mladého vojáka wehrmachtu, který se v agónii svíjel na nosítkách. Pro utrpení těchto mužů neměl pochopení. Byla to jen masa z masa a kostí, potrava pro děla, nezbytná oběť pro zdržení nevyhnutelného.

„Ven s tím! Hněte se!“ vyštěkl na své muže, kteří s hekáním začali spouštět první ze dvou masivních beden z korby. Zatímco vojáci SS formovali s těžkým nákladem sevřený zástup, Wolfram z vnitřní kapsy koženého kabátu vytáhl pečlivě složený plán podzemí nemocnice. Papír byl starý, okraje měl roztřepené, ale pro Ahnenerbe měl v tuto chvíli cenu zlata. Získat ho nebylo složité. Stačil k tomu jen čirý, paralyzující lidský strach.

Plány mu předal samotný zakladatel opavské prosektury, doktor Alois Materna. Ten vedl zdejší oddělení už od roku 1911, naprostý mistr svého oboru, ale politicky bezvýznamný, slabý muž. Za Rakouska-Uherska i za první republiky se Materna jakékoliv angažovanosti vyhýbal, žil jen pro svou vědu a své skalpely. Zlom přišel na podzim roku 1938, kdy byla Opava připojena k Říši. Ředitel nemocnice, fanatický nacista Fritz Pendl, si tehdy Maternu zavolal do pracovny. Pendl byl nekompromisní. Varoval profesora, že jeho tichý odpor a odmítavý postoj k novým pořádkům bude mít zničující následky.

Materna nebyl hrdina. Měl z nacistů panickou, racionální hrůzu, která ho nutila vyhýbat se i tak banálním povinnostem, jako bylo vyvěšování vlajek s hákovým křížem v den státních svátků. Ze strachu z gestapa a perzekuce nakonec podlehl. Nechal si antidatovat přihlášku do Sudetoněmecké strany na březen 1938, z níž byl obratem automaticky převeden do NSDAP. Ale ani to ho neuklidnilo. Strach ho rozežíral dál. A když se na jaře pětačtyřicátého fronta přiblížila a celá nemocnice se začala hroutit, Materna se vzdal toho nejcennějšího, co mohl nabídnout výměnou za to, aby ho tajná policie nechala na pokoji – detailních nákresů nejhlubších suterénů nemocnice, kam se desítky let nikdo neodvážil. Plány předal místním pohlavárům, z jejichž rukou se dostaly až k divizi Ahnenerbe, a sám v panice uprchl do Mährisch Schönberg, dnešního Šumperka.

Wolfram se chladně usmál, když si na třesoucího se profesora vzpomněl. Slabost byla užitečná, pokud se dala využít. Sroloval mapu a pokynul svým mužům.

„Za mnou. Rychle. A žádné zdržování.“

Skupina v černých uniformách prorazila dav zmatených raněných a vstoupila do hlavní budovy. Ignorovali křik lékařů i prosby o pomoc. Wolfram je vedl neomylně ke schodišti, které se stáčelo do temnoty. S každým schodem dolů hluk hroutící se Opavy slábl. Nářek umírajících, výbuchy i zmatek evakuace ustupovaly těžkému, hrobovému tichu podzemí. Spolu s tichem se změnila i atmosféra. Pach potu, spáleniny a čerstvé krve z povrchu nahradilo něco mnohem agresivnějšího. Těžký, štiplavý puch chemikálií.

Jakmile sestoupili do druhého podzemního patra, vzduch zhoustl. Pach formalínu a čpavku zde byl tak intenzivní, že pálil v očích a dráždil ke kašli. Ocitli se v království doktora Materny. Ve staré prosektuře. Wolfram rozsvítil silnou vojenskou baterku. Kužel světla prořízl tmu a odhalil dlouhou, klenutou místnost lemovanou ocelovými regály. Na nich stály desítky, možná stovky skleněných válců a nádob různých velikostí.

Vojáci, nesoucí těžké kované bedny, se zastavili. Dokonce i tito muži, zocelení krutými boji na východní frontě, muži, kteří viděli vyhřezlé vnitřnosti svých kamarádů v blátě u Stalingradu, strnuli. Zmocnila se jich primitivní úzkost. V kalných, nažloutlých roztocích formaldehydu se vznášelo to, co příroda zavrhla, ale Maternova vědecká obsese uchovala. Zmutované lidské plody s abnormálně zvětšenými lebkami a srostlými končetinami. Deformované kosti, připomínající spíše pokroucené kořeny stromů než lidskou kostru. Vyhřezlé, obrovské orgány s podivnými nádory, tichá torza dětí s prázdnými očními důlky, které na vojáky zpoza tlustého skla slepě zíraly. Odrazy baterek ve skleněných válcích vytvářely iluzi, že se utopené zrůdnosti ve stínech pomalu pohybují. Byla to esence absolutní, zvrácené marnosti. Jeden z mladších vojáků SS potlačil dávivý reflex a odvrátil tvář. Dalšímu se třásly ruce tak silně, že okovaná bedna nebezpečně zavrzala.

„Kupředu,“ procedil skrze zuby Wolfram, ačkoliv on sám cítil, jak na něj padá klaustrofobická tíha tohoto místa. Krok za krokem postupovali laboratořemi smrti. Stísněnost podzemí na ně doléhala jako fyzický tlak. Bylo to perverzní panoptikum ohavností, pomník omylů lidského rodu. A přesto, hluboko v nitru, se Standartenführer von Ekkert usmíval. Jeho strategická mysl oceňovala dokonalost této zástěrky.

Byl to geniální, psychologicky neprostupný val. Věděl, jací jsou vojáci Rudé armády. Prostí venkované, zvyklí na surovou smrt na bojišti, na znásilňování a rabování. Když tihle zvířecí barbaři vtrhnou do sklepů nemocnice ve vidině, že zde najdou ukryté zásoby alkoholu, zlato nebo zbabělé civilisty, narazí na tohle. Zastaví je to lépe než minové pole. Ivan se nezalekne kulometu, ale pověrčivá ruská duše tváří v tvář tiché hrůze deformovaných těl naložených v lihových nálevech zpanikaří. Zhnusení a pověrčivý děs je donutí otočit se na patě. Nikdo z nich se neodváží zkoumat tyhle stíny déle, než bude muset. Žádný voják nezůstane v Maternově „muzeu zrůdností“ dost dlouho na to, aby si všiml, že zadní stěna nejvzdálenější místnosti patologie, tam, kde chemický puch dosahuje absolutního vrcholu, není původním základem budovy, ale mistrně postavenou maskovací plentou.

„Sem,“ ukázal Wolfram světlem baterky na pevnou, cihlovou zeď na samém konci zlověstné chodby. Výrazy v tvářích jeho mužů prozrazovaly úlevu, že konečně došli na konec. Netušili však, že tohle není cíl cesty. Podle starých plánů, které Materna ze strachu odevzdal, to byla teprve brána do skutečné temnoty.

Na samém konci prosektury, v místech, kde se koncentrace formaldehydu a éteru dala krájet a pálila v plicích při každém nadechnutí, stála obyčejná cihlová zeď. Ve srovnání s masivními betonovými základy nemocnice vypadala až směšně tence, jako dodatečně narychlo vybudovaná přepážka. Byla to však opona, za kterou končilo dvacáté století.

„Krumpáče a kladiva,“ zavelel tiše Wolfram.

Použití trhaviny zde nepřipadalo v úvahu. Vzduch v podzemních laboratořích byl natolik přesycený těkavými chemickými výpary z rozbitých a netěsnících nádob, že by jediná jiskra z rozbušky dokázala proměnit celou patologii v inferno. Tento kabinet hrůzy by se rázem stal další obří kremační pecí. Pro vojáky SS, kteří během svého válečného tažení prošli vyhlazovacími tábory v Auschwitz-Birkenau, Gross-Rosen či Płaszówě, to byla až příliš živá představa. Znali pach hromadně se škvařícího lidského tuku a nasládlého popela z krematorií lépe než vůni domova. Nechtěli v něm sami uhořet.

Do ticha, rušeného jen vzdáleným, tlumeným duněním dělostřelectva na povrchu, se zařízly údery oceli o pálenou hlínu. Vojáci se střídali. Svaly se jim napínaly k prasknutí, dech se jim úžil v jedovatém ovzduší, ale po několika minutách zeď povolila. Ozvalo se temné, sypavé křupnutí. Část cihlového zdiva se zbortila dovnitř, do černočerné tmy.

V ten okamžik se z průrazu vyvalil průvan. Nebyl to čerstvý vzduch. Byl to mrtvý, ledový dech, který okamžitě pohltil chemický pach laboratoře. Voněl po rozpadlém vápenci, staletém prachu a suché hnilobě. Vypadalo to, jako by narušili integritu obrovského, dávno mrtvého tvora, z jehož útrob teď unikaly poslední zbytky prastarého dechu.

Když rozšířili otvor natolik, aby jím prošel jejich náklad, Wolfram si vzal od nejbližšího vojáka silnou vojenskou svítilnu a jako první překročil suť. Světlo baterky se zarylo do prostoru, ale zdálo se, jako by ho temnota před ním aktivně pohlcovala. Kužel jen s námahou dohlédl na protější stěnu. Stáli v rozlehlé pískovcové chodbě. Zapomenuté podzemí Řádu německých rytířů. Místo hladkého betonu a utilitárních dlaždic je obklopily hrubě tesané kvádry, vlhké a porostlé černou plísní. Ozvěna jejich těžkých, okovaných bot se odrážela od gotických kleneb a vracela se k nim zkreslená, jako by s nimi ve tmě kráčel zástup přízraků. Teplota prudce klesla. Vojáci se otřásli chladem, když začali s hekáním protahovat těžké bedny skrz průraz.

Wolfram von Ekkert kráčel pomalu vpřed. Kolem něj se rýsovaly klenby a sloupy, které neviděly světlo světa možná i sedm set let. Nebyl jen fanatickým důstojníkem; byl elitním akademikem Ahnenerbe. Expertem na okultní architekturu. K této pozici se nepropracoval na bojišti, ale v prachu zapomenutých archivů a ruin. Ve třicátých letech prozkoumával pro Heinricha Himmlera katarské pevnosti v jižní Francii, hledal vzorce posvátné geometrie v Montséguru, studoval zakázané spisy uloupené z vatikánských archivů a osobně se podílel na návrhu přestavby hradu Wewelsburg tak, aby jeho půdorys tvořil dokonalý lapač kosmické a telurické energie. Uměl číst kámen stejně plynule, jako obyčejný člověk čte noviny. Věděl, jak dávní stavitelé prohýbali klenby, aby v nich uvěznili akustickou rezonanci, a jak stáčeli chodby, aby zmátli nejen živé vetřelce, ale i ty z jiných sfér.

Jak postupoval hlouběji do útrob opavského podzemí a přejížděl kuželem světla po pískovcových profilech, začal si uvědomovat něco hluboce znepokojivého. Cítil to dřív, než to dokázal racionálně pojmenovat. Pocit naprosté, fyzické tísně, jako by samotná geometrie tohoto místa byla v rozporu se zákony lidského chápání. Zastavil se u jednoho z masivních zúžení chodby. Obranné prvky tu byly jasně patrné. Střílny vytesané do kamene, drážky pro těžké železné mříže, úzká hrdla navržená tak, aby zpomalila postup skupiny lidí. Ale něco tu nesedělo. Wolfram přejel prsty v kožené rukavici po reliéfu, který byl napůl sežrán časem. Byl to teutonský kříž propletený s latinskými zaklínadly a ochrannými sigiliemi, texty určenými k zahnání zla. Jenže nápisy byly vyryty zrcadlově z jeho pohledu. Směřovaly od města.

Světlo baterky přejelo na střílny. Byly zkosené opačným směrem. Zúžení chodby nebylo koncipováno tak, aby znesnadnilo přístup nepříteli, který by chtěl z povrchu proniknout do tajných katakomb. Naopak. Úhly smrtících zón, postavení padacích mříží i skryté kapsy pro obránce – to všechno směřovalo zbraně dolů, do tmy, před nimi.

Wolframovi přeběhl po zádech mráz, který neměl nic společného s fyzickým chladem podzemí. Mrazivá pravda ho udeřila s razancí dělostřeleckého granátu. Tohle nebyl únikový labyrint. Řád německých rytířů nevybudoval toto podzemí proto, aby měl kudy prchnout v době obležení, nebo aby zde shromáždil své cennosti. Postavili ho, aby vytvořili bariéru. Ty chodby nebyly určeny k tomu, aby bránily vpádu zvenčí. Byly koncipovány s jedním jediným, děsivým cílem – udržet něco uvnitř. Hluboko dole pod městem, v samotném srdci křížících se geologických zlomů. Byla to gigantická, v kameni vytesaná pečeť. Byla to klec.

Ohlédl se na své muže. Svaly se jim pod váhou okovaných beden třásly, tváře měli stažené námahou a podvědomou hrůzou. Byli to stroje na zabíjení, ale i oni cítili tu iracionální, drtivou tíhu prostoru, který je pohlcoval. Jako by nekráčeli sklepem, ale přímo do tlamy prastarého zvířete, které jen trpělivě vyčkávalo na svůj příděl.

„Naprosto perfektní úkryt,“ zašeptal Wolfram a na tenkých rtech se mu objevil fanatický úsměv. Uvědomil si, že lepší místo pro uložení jejich relikvií na celém světě neexistuje. Vězení zkonstruované nejlepšími vojenskými a okultními staviteli středověku k zadržení nepopsatelného zla z hlubin země bylo tím nejbezpečnějším možným trezorem pro to, co si wehrmacht přinesl s sebou. Jestliže rytíři dokázali udržet svůj temný poklad dole, dokážou tyto zdi ochránit i ten jejich. „Nezastavovat!“ štěkl do tmy, až sebou vojáci trhli. „Jsme ani ne v polovině cesty. Pokračujeme!“

Vydali se dál do tmy, hlouběji pod klenby, které se nad nimi svíraly s každým dalším krokem jako kamenné čelisti. Klaustrofobie se zažírala do mysli jako kyselina. Cesta nevedla k záchraně, vedla k absolutní propasti. Ale Wolframův rozkaz zněl jasně. Museli dojít až na samé dno této propasti, i kdyby to mělo znamenat, že už z ní nikdy nenajdou cestu zpět.

Chodba nepokračovala dál. Její svažující se pískovcový profil nečekaně vyústil do masivního portálu, osazeného dveřmi z černého, hrubě kovaného železa. Byli na samém konci. Na dně propasti. Vojáci, lapající po dechu v chladném, zatuchlém vzduchu, se opřeli do kovových plátů. Perfektně vyvážené, po staletí nedotčené panty vydaly trýznivý, skřípavý ryk, který se odrazil od stěn a zmizel v temnotě před nimi. Dveře povolily. Kužely vojenských svítilen prořízly absolutní, nehybnou tmu a odhalily centrální kryptu. Kruhový prostor vytesaný přímo do srdce geologického zlomu. Vzduch tu byl jiný. Těžký, mrtvý a doslova dusivý. Když světlo dopadlo na podlahu, vojáci strnuli v posvátné, pověrčivé hrůze.

Celá podlaha krypty byla pokrytá vrstvou šedého, jemného prachu, z něhož vystupovaly desítky lidských koster. Byly oděné do zrezivělých kroužkových zbrojí. Zbytky hrubé látky, kdysi bílých plášťů s černými kříži, se při sebemenším závanu vzduchu drolily na prach. Prsty zčernalých kostí stále křečovitě svíraly jílce obouručních mečů. Nezemřeli v boji. Na kostrách nebyly stopy po sečných ranách ani roztříštěné lebky. Ti muži si tu prostě sedli, opřeli se o chladný kámen a čekali na smrt.

Wolfram von Ekkert bez jediného slova překročil ostatky jednoho z rytířů a zamířil do středu místnosti. Tam, vystupující z temnoty jako tichý svědek věčnosti, stál masivní oltář z jednoho kusu černého kamene. Na něm odpočívalo pět prastarých schránek. Čtyři z nich byly zničené. Ne však zásahem zvenčí. Jejich těžké železné kování bylo rozervané, zkroucené a roztavené směrem ven, jako by síla, která se v nich ukrývala, už dávno explodovala do světa. Z první schránky zbyla jen zčernalá koruna, druhá páchla zaschlou krví, kolem třetí ležel černý mour a čtvrtá byla roztříštěná na ostré úlomky, jež v záři baterek připomínaly mrtvolnou kůži. Čtyři obrovské síly, které kdysi vyjely do světa, aby v něm rozsely zkázu. Pátá schránka však zůstávala celistvá. Neporušená. Pokrytá vrstvami ztvrdlého pečetního vosku a složitými, nedotčenými zámky.

„Položte to na oltář,“ zavelel Wolfram. Jeho hlas zněl v obrovském prostoru tísnivě a dutě.

Vojáci s hekáním zvedli obě kované bedny s vyraženou říšskou orlicí a s temným zaduněním je usadili vedle prastarých relikviářů. Šestá a sedmá relikvie nyní ležely vedle té páté. Úkol byl splněn. Jeden z mladších esesáků udělal krok vzad. Zapotácel se vyčerpáním a ramenem zavadil o křídlo masivních železných dveří.

Vteřinu se nedělo vůbec nic. Pak se ozvalo temné, hluboké cvaknutí. Dveře krypty se s ohlušujícím duněním pohnuly samy od sebe. Vojáci se s křikem vrhli vpřed, ale bylo příliš pozdě. Tisíce kilogramů kovu a kamene s drtivým nárazem zapadly do rámu. Zemí otřásl dopad, který ze stropu shodil oblaka prachu. Pak následovalo těžké, kovové zaklapnutí.

Wolfram se vrhl ke dveřím a vztekle do nich udeřil pěstmi. Hledal kliku, páku, záchytný bod. Jeho prsty však klouzaly jen po hladkém, ledovém železe. Na vnitřní straně nebylo vůbec nic. Teprve v tu chvíli mu došlo, proč rytíři na podlaze zemřeli vsedě a bez boje. Dveře šly otevřít pouze zvenčí. Byli tu uvězněni, aby ochránili svět před tím, co leželo na oltáři. Zavřeli se zevnitř a odevzdali se jisté smrti udušením. Krypta byla dokonalou pastí. A wehrmacht, bez jediné nálože, s pouhými samopaly a docházejícími baterkami, právě udělal přesně to samé.

Panika propukla okamžitě. Disciplína elitních vojáků SS se rozpadla v čirý, animální děs. Jeden z mužů strhl ze zad samopal a v záchvatu hysterie vypálil do dveří celou dávku. Ohlušující hluk se odrážel od klenby a rval jim ušní bubínky. Kulky jen vykřesaly oslepující jiskry, neškodně se odrazily od oceli a zasvištěly prostorem. Další vojáci mlátili do stěn pažbami, řvali a drásali prsty o tvrdý kámen.

Vzduch začal nezadržitelně houstnout. Krypta byla hermeticky uzavřená. Omezená zásoba kyslíku mizela v rychlých, hysterických nádeších vyděšených mužů. O několik hodin později křik ustal. Nahradilo ho těžké, sípavé lapání po dechu. Světla svítilen umírala a proměňovala se v matné, žluté skvrny tancující po mrtvých. Tma se plížila blíž a blíž. Wolfram von Ekkert, s očima podlitýma krví z nastupující hypoxie, se plazil po podlaze mezi kostrami rytířů. Racionální mysl vědce se roztříštila. Zbýval jen šílený pud sebezáchovy. Natáhl se k oltáři. Zrak mu padl na pátou, neporušenou schránku. Ve svém deliriu uvěřil, že uvnitř najde záchranu. Sílu, která dokáže rozbít stěny propasti.

Krvácejícími prsty se zachytil okraje, zvedl se a celou zbývající vahou těla se opřel do prastarých zámků. Ztvrdlý vosk po staletích praskl s ostrým zvukem, který prořízl ticho umírající místnosti a mechanismus povolil. Těžké víko odskočilo.

Wolfram se v křeči přikrčil, očekával oslepující záblesk, explozi, hrom, jaký kdysi musel zničit první čtyři relikviáře. Nevyšlo však nic. Místo zkázy se z útrob schránky vyvalil absolutní, nadpozemský chlad. A s ním přišel pach. Nebyla to zatuchlina staletí. Byl to nasládlý, děsivý pach spalovaného masa, Cyklonu B, hromadných hrobů a nekonečného strachu. Vzduch zhoustl ozvěnou koncentračních táborů. Z hlubin schránky se neozval ryk démonů, ale šepot. Tisíce, miliony šeptajících hlasů se slévaly do jediného, nepřetržitého chorálu bolesti. Byli to ti, kteří byli umučeni pro slovo a svědectví. Duše z kremačních pecí a plynových komor, zavražděné rukama těch, kteří tu teď sami umírali ve tmě. Hlasy volaly po spravedlnosti. Volaly po pomstě na těch, kteří vládli na zemi. Šepot se proplétal kryptou, plnil uši vojáků, sahal na ně neviditelnými, mrazivými prsty. Ze schránky stoupal nářek zničených životů, a v posledních záblescích baterek se zdálo, jako by prostor naplnily přízračné siluety zlomených těl.

V tu samou chvíli se nahoře, na povrchu hořící Opavy, definitivně hroutila poslední linie německé obrany a sovětské tanky se prokusovaly troskami města. Ačkoliv se Vůdce stovky kilometrů daleko ve svém berlínském bunkru stále ještě upínal k šíleným iluzím a do formální kapitulace Třetí říše zbývalo několik posledních krvavých týdnů, zde dole, v absolutní temnotě opavské krypty, už byl definitivní ortel vynesen. Skutečný soud se neodehrával na hořících bojištích, ale právě tady.

„Odpočívejte. Ještě chvíli,“ zazněl z hlubin schránky hluboký, smířlivý hlas, který přehlušil šílené chrčení vojáků. Z temnoty se vynořila jemná, perleťová záře. Mrtvým mučedníkům byla dána bílá roucha. Zářící světlo zalilo jejich neviditelné tváře, ukonejšilo jejich bolest a nařídilo jim spánek, dokud se v plnosti nenaplní čas jejich spravedlnosti. Zatímco duše nacházely svůj klid, vojáci SS se dusili k smrti. Ve tmě, pohlceni ozvěnami svých vlastních zločinů, se sápali po zbytcích jedovatého vzduchu, rvali si z hrdel límce uniforem a v čirém záchvatu hrůzy umírali na podlaze poseté kostmi svých dávných předchůdců.

Poslední světlo svítilny bliklo a zhaslo. Křik utichl. Zůstalo jen ticho. Mrazivé, svíravé a definitivní. Těžké železné dveře za sebou zamkly dějiny, zatímco na povrchu nad nimi město hořelo a měnilo se v prach. Krypta zůstala izolována od světa, ponořená v naprostém chladu a zapomnění, čekající dlouhých sedmdesát sedm let na den, kdy pod Opavou znovu zazáří světlo a do podzemí vstoupí někdo další.

Únor 2022

Monotónní hučení chladicích ventilátorů v datovém rozvaděči bylo tím jediným, co rozbíjelo hrobové ticho suterénu. Zelené a oranžové LED diody na gigabitových switchích rytmicky problikávaly ve tmě jako oči hmyzu. Nad opavskou Slezskou nemocnicí visely těžké, olověné mraky a mrzlo, ale tady dole, v labyrintu teplovodních trubek a starých kabelových tras, stál vzduch na mrtvém bodě.

Tomáš si hřbetem ruky setřel pot z čela a posvítil baterkou na telefonu do změti prachu a pavučin pod stropem. Jakožto hlavní síťař nemocnice dostal za úkol zmapovat a vyčistit páteřní trasy před instalací nových optických kabelů. Znamenalo to prolézt ty nejstarší, desítky let nepoužívané části sklepů pod historickými pavilony. Byla to otravná, špinavá práce. Zatáhl za tlustý svazek zašlých UTP kabelů. Někde v dálce to dutě zachrastilo. Trasa vedla podél vlhké pískovcové zdi a mizela za nepravidelnou, narychlo postavenou cihlovou příčkou, která oddělovala technickou chodbu od slepého ramene sklepa.

Znovu zatáhl. Zpoza zborceného zdiva se ozval tichý svist. Tomáš se zamračil. Sáhl po tónové sondě, ale pak se zarazil. Nebyl to zvuk kabelu třecího se o kámen, co ho udivilo. Byl to vzduch. Na tváři, rozpálené námahou, ucítil ledový, ostrý průvan. To nedávalo technicky žádný smysl. Suterén nemocnice v těchto místech končil. Neměla tu být žádná ventilace, žádná šachta, žádný tah. Přesto zpoza uvolněných cihel proudil chlad. A s ním i pach. Nebyl to ten suchý, sterilní odér ozónu a spáleného prachu ze zahřívajících se serverů. Byla to těžká, nasládlá chemická stopa. Formalín. Čpavek. Zápach lihu a staré tkáně, který ho okamžitě praštil do nosu a vyvolal mírnou nevolnost.

Jeho racionální mysl, zvyklá na binární logiku nul a jedniček, přesné struktury databází a jasně dané síťové protokoly, hledala vysvětlení. Možná starý sklad patologie, nebo zapomenutá laboratoř z dob socialismu? Ale něco jiného – něco mnohem staršího, uloženého hluboko v podvědomí – ho nutilo jít blíž. Zvědavost se smísila s iracionálním, téměř hypnotickým tahem. Jako by ten průvan nebyl jen fyzikální anomálií, ale voláním.

Vložil telefon do kapsy pracovních kalhot, popadl těžký ocelový hasák a opřel ho o uvolněnou cihlu. Kámen s tichým křupnutím zaschlé malty povolil a svalil se do tmy. Tomáš zabral oběma rukama. Zdivo bylo staré, nekvalitní a drolilo se mu pod prsty. Po několika minutách horečného odhazování sutě vytvořil otvor dost velký na to, aby jím protáhl ramena. Zastavil se. Ticho za průrazem bylo drtivé. Hučení nemocniční vzduchotechniky i vzdálené vibrace města sem vůbec nedoléhaly. Vytáhl z kapsy mobil, aby si do neznámého prostoru posvítil.

Displej ukázal zlověstnou věc. Signál, který ještě před metrem ukazoval plné LTE z nemocničních vysílačů, byl pryč. Uprostřed obrazovky svítilo strohé: Žádná služba. Přešel jen pár kroků od hlavního rozvaděče a ocitl se v mrtvé zóně. Jako by narušil Faradayovu klec, která pohlcovala jakékoliv frekvence moderního světa. Nutkání jít dál však bylo silnější, než hlas zdravého rozumu, který mu radil vrátit se zpět na denní světlo. Nasadil si na čelo montážní čelovku. Sklapnul hledí, stiskl tlačítko a ostrý kužel bílého LED světla prořízl staletou tmu. Do jedné ruky vzal hasák a protáhl se dírou ve zdi. Když se postavil na druhou stranu, teplota okamžitě klesla o několik stupňů. Jeho dech se začal srážet v obláčky páry. Vzduch tu byl tak těžký pachem formaldehydu, až ho zaštípaly oči. Kužel čelovky těkal po místnosti. Odrazil se od dlouhých, ocelových regálů.

Tomáš strnul. Srdce mu vynechalo úder. Z temnoty na něj zíraly mrtvé, prázdné oči. Regály byly plné skleněných válců potažených silnou vrstvou prachu. V zakalených, nažloutlých tekutinách se vznášely zdeformované lidské plody, obrovské nádory a pokroucené kosti. Stál uprostřed Maternovy opuštěné sbírky zrůdností. Takže to nebyla jen městská legenda, kterou si jako děti vyprávěli u táboráku na táboře. Ona skutečně existovala, problesklo mu hlavou. Místo datových kabelů ho obklopovaly biologické omyly, zakonzervované ve věčném, tichém utrpení.

Couvl. Narazil zády do stěny a zrychleně dýchal. Instinkt mu velel okamžitě utéct, zablokovat průlez a nikdy o tom nikomu neříct. Ale pak si toho všiml. Průvan, který ho sem přivedl, nevycházel z této místnosti. Táhl z jejího samého konce. Tam, kde končily regály s mrtvými exponáty, se ve světle čelovky rýsoval hrubý, asymetrický průraz ve zdivu, obložený starými, zrezivělými traverzami. Přikročil k průrazu blíž. Na jedné z traverz byl v oprýskané šedé barvě jasně patrný znak – říšská orlice a drobná svastika. Tah byl teď mnohem silnější. Vycházel z hlubin pískovcové chodby, která se prudce svažovala dolů do neproniknutelné temnoty. A s tím chladem už necítil jen chemikálie. Cítil prach a něco, co jako by ho se svíravou jistotou táhlo za límec dál a hloub.

Kužel bílého LED světla klouzal po zkalených skleněných válcích jako opatrný prst. Tomáš kráčel uličkou mezi regály Maternovy sbírky. Překročil práh patologie a nechal blikající světla nemocničních switchů navždy za zády. Jeho racionální mysl, vycvičená k řešení logických problémů a hledání chyb v kódu, bila na poplach. Každý nerv v těle mu křičel, aby se otočil, vrátil se k rozvaděči a zavolal ochranku. Přesto pokračoval dál. Nohy se pohybovaly samy, taženy nevysvětlitelným, hypnotickým magnetismem, který vycházel z temnoty před ním. Dvacáté první století právě skončilo.

Pach formaldehydu za hrubým průrazem ve zdivu prudce zeslábl. Jakmile Tomáš podlezl pod zrezivělými traverzami z dob wehrmachtu, vzduch se změnil. Nasládlou chemickou konzervaci nahradil suchý, mrtvý chlad, vonící po rozpadlém pískovci a staletém prachu. Sestupoval po hrubě tesaných schodech hlouběji do podzemí, jeho mozek IT specialisty se automaticky snažil mapovat trasu, analyzovat sklon a směr chodeb vůči povrchu, ale brzy to vzdal. Topografie tohoto labyrintu popírala logiku. Chodby se stáčely v nepřirozených úhlech, klenby se svíraly a rozšiřovaly bez jakéhokoliv statického opodstatnění. Jako by se nenacházel v architektonickém díle, ale ve střevech obrovského, zkamenělého organismu. Na stěnách rozeznával zbytky vybledlých fresek a teutonské kříže, jejichž zlověstný význam nedokázal dešifrovat, ale které v něm probouzely animální tíseň.

Zastavil se. Čelovka na okamžik slabě problikla. Baterie, zkoušená zimou a několikahodinovou prací v suterénu, začínala ztrácet kapacitu. Indikátor na boku zablikal červeně. „Do prdele,“ hlesl do prázdna. Zvuk vlastního hlasu ho vyděsil. Zněl ploše, pohlcen okamžitě těžkými kamennými stěnami. Chodba nečekaně skončila. Světlo narazilo do masivního, černého kovu. Obrovské dveře, zasazené přímo do skály. Tomáš k nim přistoupil. Tlak v uších se změnil. Nutkání, které ho sem přitáhlo, nyní pulzovalo přímo za tou železnou hradbou. Opřel obě ruce v pracovních rukavicích o chladný povrch kovu. Stejně jako rytíři před staletími a nacisté před necelým stoletím, i on zatlačil.

Zrezivělé panty vydaly zvuk připomínající lidský skřek a s obrovskou setrvačností povolily. Tomáš vstoupil dovnitř. Chlad v místnosti byl tak mrazivý, že ho zaštípal v plicích. Když přejel kuželem světla po podlaze, dech se mu zadrhl v hrdle. Těžký hasák mu vypadl z ruky a s dunivým třeskem dopadl na kámen. Všude kolem něj ležely kosti. Desítky koster. Byly to však dvě naprosto odlišné epochy smrti, propletené ve smrtelné agónii na jedné hromadě. Pod vrstvou prachu rozeznával zrezivělé kroužkové zbroje středověkých bojovníků, přes které se válely rozpadající se černé a šedé uniformy. Tlející látka, kožené řemeny a rozežrané nášivky wehrmachtu a SS. Některé nacistické lebky měly čelisti rozevřené v němém, věčném výkřiku, prsty zaryté do kamenné podlahy nebo do žeber prastarých rytířů. Nešlo o bitvu. Byla to absolutní panika, mrazivý obraz lidí, kteří se zde navzájem umačkali a udusili.

Světlo čelovky se roztřáslo, jak Tomášovi začala vibrovat ruka. Zvedl zrak. Uprostřed toho masového hrobu stál černý, hladký oltář.

Leželo na něm pět prastarých, otevřených relikviářů. Jejich víka byla rozlomená, kování zničené. A hned vedle nich, chráněné před časem surovou vrstvou prachu, stály dvě masivní, železem okované vojenské bedny. Obě zavřené. Tomáš pomalu couval. Oči měl vytřeštěné hrůzou, neschopen pojmout šílenství, do kterého právě vkročil. Jeho mozek nedokázal zpracovat křížení středověku a druhé světové války v jedné opuštěné kryptě. Chtěl pryč. Zpátky k serverům, zpátky k optickým kabelům, zpátky do reality.

Udělal další krok vzad. Šlápl na vypadlý hasák, noha se mu smekla, zavrávoral a narazil do hrubého kování pootevřených železných dveří. Nebylo to silné bouchnutí. Ale stačilo to. Obrovské, gigantické křídlo dveří se pohnulo na svých dokonale vyvážených pantech. Zlověstně se zhouplo a s hromovým, drtivým zaduněním zapadlo do kamenného rámu. Zemí otřásl náraz. Tomáš zaječel. Vrhl se ke dveřím a narazil do nich celou vahou těla. Ocel se ani nezachvěla.

„Ne, ne, ne!“ křičel a horečně přejížděl prsty po chladném kovu. Světlo slábnoucí čelovky těkalo po dveřích ze strany na stranu. Hledal kliku. Hledal páku. Zámek. Cokoliv. Nebyl tam nic. Jen naprosto hladká, neústupná ocel. Uvědomil si děsivou pravdu. Stejnou, jako muž v uniformě SS před téměř osmdesáti lety. Zevnitř nebylo možné kryptu otevřít.

Zezadu ho okamžitě obklopila tma, hmatatelná a hustá. Zápach staletého prachu a suchých kostí, do té doby nehybný, se poletujícím vzduchem zvířil a vnikl mu do chřípí. Začal mlátit do dveří pěstmi, až si rozedřel klouby do krve, kopal do kovu, rval si hlasivky marným voláním o pomoc. Nebyl tu žádný signál. Nikdo nevěděl, že se vydal za rozvaděč. Nikdo ho tu nebude hledat.

Čelovka nad jeho pravým okem naposledy zablikala. LED dioda pohasla do slabého, umírajícího žhnutí. V kryptě začal docházet kyslík. Psychologický teror dosáhl bodu zlomu. Ve slábnoucím světle, obklopen mrtvými, se Tomáš v absolutní panice pomalu otočil zpět k oltáři. Jediné, co z temnoty vystupovalo jako přízrak, byly dvě dosud neotevřené bedny čekající na svůj čas.

Krypta se smrskla na velikost rakve. Vzduch v plicích pálil jako rozžhavené uhlí a stěny z opavského pískovce, po staletí nasáklé vlhkem a zapomněním, jako by se pohybovaly. Každý nádech byl těžší. Tomáš cítil, jak ho neviditelná, drtivá tíha v místnosti tlačí k zemi, kloní ho k oltáři, jako by ho nějaká prastará síla nutila pokleknout před nevyhnutelným. Klaustrofobický děs mu svíral hrdlo.

Stejně jako Wolfram před mnoha lety, i on nakonec podlehl. V naprostém zoufalství, s očima rozšířenýma hrůzou, vztáhl třesoucí se ruku k těžké bedně. Ve světle slábnoucí čelovky na něj shlížela chladná, ostře řezaná silueta vyražené říšské orlice. Doufal v záchranu. V klíč. V cokoli, co by ho dostalo ven z této podzemní hrobky. Musel ji otevřít.

Nehty se zařízly do chladného kovu. Prsty našly vosk a pečetní šňůru. Rozlomil šestou pečeť otevřel bednu a … nic. Byla prázdná. Alespoň to tak na pohled vypadalo. Po jejím otevření však místností projela tlaková vlna čisté, chladné kosmické energie. Nebyl to výbuch, který by trhal maso, ale otřes, který projel samotnými základy planety, protnul tkáň času a ohnul realitu.

Tomáš ležel na břiše, paralyzovaný tou silou, blížící se hypoxií, a nemohl vidět, co se děje venku, vysoko nad ním. Neviděl, že na obloze slunce symbolicky zčernalo jako smuteční sukno a měsíc nasákl rudou barvou lidské krve. Neviděl, že se na východě právě probudil starý, nenasytný stín smrti a prastaré zlo se převtělilo do nového diktátora. Neviděl, jak se ocelové pásy tanků daly do pohybu a podobně jako dřív ty německé vtrhly ke svému sousedovi, aby zemi zahalily do kouře, smrti a zmaru. Psal se čtyřiadvacátý únor roku dva tisíce dvacet dva.

V temnotě krypty z již dříve otevřené páté truhly, jejíž vosk byl poškozen dávno předtím, než se Tomáš narodil, začala stoupat bledá, pulzující záře. Duše umučených z druhé světové války, které do této chvíle nacházely klid v zapomnění věků, se začaly probouzet. Přízračné stíny bez tváří, ale s očima plnýma poznání, vzhlédly k nebi. Viděly stejnou záminku. Viděly stejné lži. Viděly stejné absolutní zlo, které kdysi zničilo jejich vlastní životy. Jen v jiném těle. V jiných barvách. V jiných uniformách. Jako neviditelná armáda pomsty se tyto tisíce duší vznesly. Prošly vrstvami pískovce, hlíny a kořenů, prostoupily chladnou nocí a zamířily na východ. Vlévaly se do těl obránců svých domovů, dávaly jim sílu nezlomných a odhodlání těch, kteří už nemají co ztratit, aby společně zabránily opakování historie.

Zatímco se v Evropě roztáčela kola nové, krvavé dějinné epochy, začínala nová velká válka a čtyři jezdci apokalypsy pevně stiskli otěže svých koní, Tomáš v kryptě definitivně přicházel o rozum i o život.

Jeho svět se smrskl na agonii. Prsty zaryl do surového pískovce, nehty se lámaly a krev barvila prach krypty, jak se v pudu sebezáchovy snažil prohrabat ven. Byl to strašlivý, tichý kontrast k vojákům na povrchu, kteří se v téže vteřině bili o své holé životy a svobodu svých blízkých pod palbou dělostřelectva. Docházel mu kyslík. Světlo jeho čelovky naposledy bliklo a definitivně zhaslo. Nastala nekončící, absolutní temnota.

Všechno už bylo dávno napsáno. Zjevení Janovo nenechalo nikoho na pochybách, že lidstvo je odsouzeno prožívat své vlastní konce stále dokola. První pečeť kdysi vypustila bílého koně. Jezdce s lukem a korunou, falešného nositele míru, který přichází jako vítěz, aby si podmanil mysl davů. Druhá pečeť uvolnila koně ohnivého, jehož jezdec dostal do rukou velký meč, aby s ním odejmul ze země mír a proměnil ji v jatka. Třetí pečeť nesla černého koně a váhy bídného hladomoru, kdy se lidé hroutí pod tíhou ekonomického kolapsu a počítají zrna obilí. A čtvrtá pečeť dala volnost sinavému koni, na němž seděla samotná Smrt a za ní kráčela samotná říše mrtvých, hladová po čtvrtině světa.

Tito čtyři jezdci, kteří dříve brázdili svět pod nejrůznějšími vlajkami, naposledy pod tou se svastikou, nyní s chladným úsměvem nasedli na koně pod vlajkou rudou. Jenže pátá pečeť jim do cesty postavila mučedníky, kteří dnes odmítli mlčet. Odmítli se vzdát.

Opavské katakomby ztichly, schoulené v hloubi země, a čekají. Čekají na toho, kdo zlomí poslední, sedmou pečeť. Po jejím rozlomení zavládne v celém nebi zlověstné ticho před bouří. Pak předstoupí sedm andělů a do rukou dostanou sedm polnic, jejichž zatroubení spustí definitivní, nezvratný konec lidstva.

Do té doby se lidé budou dál rodit i umírat v krvi. Protože historie se cyklí v nekonečné spirále a všechno zlé od počátku věků se ukrývá v lidech, nikoliv v záři jejich symbolů a barvě jejich vlajek.