Zatímco my cinkali klíči, oni umírali pod tanky: Krvavý rok 1989 v Číně

Ráno 5. června 1989 visí nad pekingskou třídou Věčného klidu (Čchang-an) těžký, prachem nasycený opar. Vzduch smrdí spáleninou z ohořelých barikád a slzným plynem po divoké noci. Nedaleko náměstí Nebeského klidu se ozývá dunivý, kovový rachot. Od fasád budov se odráží zvuk blížící se kolony tanků typu 59 – ocelových kolosů Lidové osvobozenecké armády, která právě brutálně vytlačila studenty a demonstranty ze srdce čínské metropole. V čele kolony jede první tank a za ním v rozestupech následují desítky dalších. V tu chvíli se uprostřed širokého bulváru, přímo před hradbou oceli, objevuje osamělá postava. Muž v bílé košili a tmavých kalhotách drží v rukou dvě nákupní tašky, jako by šel z obyčejného nákupu.

Všechno se děje v mrazivém tichu, které přerušuje jen řev motorů. Tank zastavuje pár metrů před mužem a pokouší se ho objet. Neznámý protestující se ale s neuvěřitelnou rozhodností posouvá a znovu mu zahrazuje cestu. Svědkové z balkonů hotelu Beijing sledují scénu se zatajeným dechem. Novináři schovaní v pokojích míří svými objektivy přímo na něj. Muž pak šplhá na trup tanku, gestikuluje a snaží se mluvit s posádkou uvnitř. Když sleze zpátky na silnici, po chvíli ho odvádějí dva lidé v modrém a muž mizí v davu. Jeho identita (často se mluví o jménu Wang Wej-lin) nebyla nikdy potvrzena a jeho osud zůstává jednou z největších záhad konce století.

Tenhle moment zachytil z balkonu v šestém patře hotelu fotograf agentury Associated Press Jeff Widener. Byl na dně, šíleně unavený a ve stresu. Den předtím dostal kamenem do hlavy, utrpěl otřes mozku a fungoval jen na čistém adrenalinu. Americký student Kirk Martsen mu předtím pomohl propašovat ruličku filmu Fuji 100 ukrytou ve spodním prádle. Widener stihl zmáčknout spoušť svého Nikonu FE2 a vyfotil scénu, kde řada obřích tanků stojí proti jedinému bezbrannému člověku. Snímek, stejně jako verze od fotografů Charlieho Colea, Stuarta Franklina nebo Arthura Tsanga, okamžitě obletěl svět a navždy změnil to, jak mezinárodní veřejnost vnímala čínský režim.

Tento osamělý odpor se stal symbolem celé tragédie. Abychom ale pochopili, jak mohl protest studentů skončit tak brutálním masakrem, musíme se vrátit o několik měsíců zpátky. Co přesně se tehdy v zákulisí čínské moci odehrálo a jaké hluboké rány to v zemi zanechalo?

Rok 1989 byl zlomový pro celou planetu. Ve východní Evropě padal sovětský blok a Michail Gorbačov v samotném Sovětském svazu zkoušel reformy jako glasnost (otevřenost) a perestrojku (přestavby). Tím nechtěně spustil procesy, které brzy vedly k pádu Berlínské zdi. V Číně se ale věci vyvíjely jinak.

Čína už od roku 1978 procházela hlubkou ekonomickou proměnou pod vedením Teng Siao-pchinga. Rušily se zemědělské komuny, stát povolil soukromé podnikání a vznikaly speciální ekonomické zóny, jako byl Šen-čen. Zatímco Sovětský svaz začal politickou svobodou, která mu ekonomicky zlomila vaz, Čína vsadila na ekonomické uvolnění, ale zachovala si tvrdý politický monopol Komunistické strany Číny. Tento model logicky vytvořil obrovské napětí.

Nespokojenost lidí stála na třech věcech: na korupci ve straně, obří inflaci (která v roce 1988 vystřelila skoro k 30 %) a nepotismu – tedy dosazování příbuzných a známých na lukrativní místa. Děti vysoce postavených funkcionářů, kterým se začalo říkat „princátka“, využívaly ekonomické reformy k vlastnímu obohacení. Mladí lidé a studenti tohle pokrytectví vnímali nejcitlivěji. Cítili, že bez politických změn a svobody slova se země dál neposune. Když v květnu 1989 dorazil do Pekingu Michail Gorbačov, přitáhl s sebou západní novináře. Demonstranti najednou měli celosvětové publikum a pocit, že jsou součástí globální vlny změn.

Celé to na jaře 1989 přitom nezačalo jako pokus o revoluci, ale jako upřímný smutek. 15. dubna zemřel na infarkt Chu Jao-pang, bývalý generální tajemník strany, kterého vedení předtím vyhodilo, protože byl moc mírný ke studentům. Pro mladé lidi to byl symbol čistého politika, který šel proti korupci. První setkání na náměstí Nebeského klidu byla vlastně jen pieta, která se ale bleskově proměnila v protest s jasnými požadavky.

Studenti sepsali takzvaných Sedm požadavků: chtěli svobodu tisku, rehabilitaci Chu Jao-panga, zveřejnění majetku politických špiček a konec pronásledování intelektuálů.

Vedení komunistické strany se kvůli tomu ostře hádalo. Nový generální tajemník Čao C'-jang chtěl jít cestou dialogu. Věřil, že mladým jde o dobrou věc a mohou straně pomoct se vyčistit. Jenže premiér Li Pcheng a staří straničtí matadoři kolem Teng Siao-pchinga viděli v protestech hrozbu, která zemi uvrhne do anarchie podobné brutální Kulturní revoluci.

Zlom přišel 26. dubna. V oficiálním Lidovém deníku vyšel úvodník, který hnutí označil za „organizované spiknutí“ a „kontrarevoluční rebelii“. Tahle facka do tváře studenty neurazila, ale strašně namíchla. Hned druhý den jich vyšlo do ulic přes sto tisíc a prorazili policejní zátarasy. Už to nebyla jen prosba o reformy, byl to boj o vlastní čest a uznání, že nejsou žádní zrádci.

V květnu už na náměstí nestáli jen studenti. Přidali se dělníci, úředníci, a dokonce i policisté v civilu. Když studenti vyhlásili hladovku, strhli s sebou veřejné mínění. 19. května přišel mezi lidi na náměstí zlomený Čao C'-jang a se slzami v očích řekl: „Přišli jsme příliš pozdě.“ V té době už bylo v úzkém vedení rozhodnuto. Teng Siao-pching dal zelenou armádě.

Na začátku června převzalo kompletní kontrolu tvrdé křídlo strany. Armáda dostala jasný povel: vyčistit náměstí do šesti hodin rána 4. června. Rozkaz zněl, že jakékoliv prostředky jsou povoleny. Do Pekingu se stáhlo na 200 000 vojáků. Protože dřívější pokusy poslat do města neozbrojené vojáky zablokovali sami obyvatelé, tentokrát armáda vyrazila s ostrou municí a těžkou technikou.

Peklo začalo v pozdních hodinách 3. června. Kolem desáté večer vyrazily kolony z předměstí. Nejhůř nebylo na samotném náměstí, ale na přístupových ulicích – hlavně v oblasti Mu-si-ti. Tisíce obyvatel Pekingu se tam pokusily zastavit tanky vlastními těly a barikádami z autobusů. Vojáci začali střílet z automatických zbraní bez varování přímo do davu i do oken přilehlých domů.

Časová osa armádního zásahu:

Svědci z té noci mluví o naprosté brutalitě. Britský velvyslanec Alan Donald tehdy v tajných depeších domů psal, že tanky opakovaně přejížděly těla mrtvých i raněných a buldozery je pak shrnovaly k likvidaci. Čínská vláda sice dodnes tvrdí, že přímo na ploše náměstí nikdo nezemřel, lékaři a novináři ale potvrdili brutální útoky i v těsné blízkosti památníku.

Ráno 4. června byl ve městě klid – ale byl to klid hřbitovní. Oficiální čísla mluví o 241 mrtvých, nezávislé odhady se pohybují od 2 600 až po více než 10 000 obětí.

Po masakru ovládl zemi čistý strach. Režim hned spustil masivní propagandu o vítězství nad „kontrarevolučním spiknutím řízeným ze Západu“. Televize dokola točila záběry ohořelých vojenských aut, aby ukázala, že se armáda jen bránila agresivním chuligánům. Lidé končili ve vězení na základě udání od sousedů nebo kvůli tomu, že je policie poznala na videozáznamech.

Mezi tím vším se ale odehrála neuvěřitelná akce: Operace Žlutý pták (Operation Yellowbird). Byla to tajná síť, v níž se spojila britská správa v tehdejším Hongkongu, západní tajné služby a paradoxně i triády – tamní organizovaný zločin. Společně pomohli uprchnout do exilu víc než 400 předním disidentům a studentským vůdcům.

Strana pak nabídla lidem takzvaný Velký obchod: možnost vydělat peníze a žít si v soukromí jak chtějí, pokud výměnou za to úplně zapomenou na politiku a nebudou zpochybňovat vládu jedné strany. Tenhle model funguje dodnes. Teng Siao-pching v roce 1992 svou slavnou „Cestou na jih“ potvrdil, že byznys a ekonomické reformy jedou dál. Uklidnil tím zahraniční investory a vytáhl Čínu z mezinárodní izolace – bez toho, aby ustoupil v otázce svobody.

Rok 1989 naučil komunistickou stranu Číny zásadní věc: k udržení moci nestačí tanky, musíte mít stoprocentní kontrolu nad informacemi. Strach z dalších protestů stál u zrodu „Velkého čínského firewallu“ (Great Firewall) – nejpropracovanější internetové cenzury na světě. Dnes v Číně na internetu nenajdete zkratky jako „6. 4.“, „8964“ nebo krycí název „35. květen“. Všechno je zablokované.

Stát tuhle amnézii tvrdě pěstuje. Mladí Číňané narození po roce 1990 o masakru často vůbec netuší. Pokud ano, berou ho podle vládní šablony jako nutné zlo, které zajistilo stabilitu pro hospodářský zázrak. Peking dbá na vnitřní bezpečnost (takzvané weiwu – udržování stability) víc peněz než na samotnou armádu. Kamery s rozpoznáváním obličejů a sociální kreditní systém jsou přímým důsledkem strachu, který ve vládních budovách zavládl v roce 1989.

Tohle tabu po roce 2020 definitivně pohltilo i Hongkong. Tradiční tiché vigílie ve Victoria Parku jsou zakázané a jejich organizátoři, jako právnička Chow Hang-tung, skončili ve vězení. Režim jasně ukazuje, že jiný než oficiální výklad historie prostě nesnese.

S odstupem času je jasné, že touha po důstojnosti a spravedlnosti není žádný západní výmysl, ale přirozená lidská věc. Čínští studenti v roce 1989 nechtěli zničit svou zemi, chtěli ji lepší. Jejich vlastenectví ale skončilo kulkou do zad. Zároveň padla iluze západního světa o tom, že bohatnoucí Čína se automaticky demokratizuje. Peking dokázal, že lze vybudovat globální supervelmoc na totalitních základech, pokud lidem zajistíte růst životní úrovně. Tento „kapitalismus bez svobody“ dnes určuje globální geopolitiku.

Mnohé západní sankce uvalené po masakru se časem rozpustily v byznysu. Pro Peking to byl jasný signál: hrubá síla v dlouhodobém horizontu funguje a projde.

Trauma ale pod povrchem zůstává. Ženy z organizace Tchien-anmenské matky dodnes, i přes neustálé policejní šikanování, žádají pravdu a omluvu za smrt svých dětí. Ukazují, že paměť se nedá smazat jedním internetovým filtrem. Příběh „Tank Mana“ a tisíců bezejmenných obětí z června 1989 je připomínkou, že stabilita vykoupená krví a mlčením je křehká. Skutečný smír a klid totiž nemohou existovat tam, kde se stát bojí jednoho data v kalendáři natolik, že ho raději vymaže.

Masakr na náměstí Nebeského klidu nebyl izolovaným incidentem, ale vyvrcholením hluboké krize čínského reformního procesu. Byl okamžikem, kdy se pragmatismus Teng Siao-pchinga střetl s idealismem nové generace, a kdy mocenská elita zvolila cestu násilí k zachování kontinuity režimu.

Klíčové teze (co si z článku odnést):