Článek
Štěstí sérii zaměřené na Vetřelce vůbec nepřeje. Kvalitní hra orientovaná na tuto agresivní rasu už dlouho nevyšla. Nyní tu však máme taktickou akci Aliens Dark Descent, která hráče bere vstříc měsíci Lethe. Tohle místo bylo delší dobu těžařskou kolonií, něco se však na povrchu zvrhlo a nějaká „dobrá“ duše přinesla cizí organizmus dokonce i na stanici hlídkující nad tímto místem. Přežít nebylo snadné, nakonec se to ale přeci jen povedlo Maeko Hayes. Ta unikla z nehostinného komplexu za pomoci party mariňáků s nimiž zamířila na povrch světa, kde je už chvíli možná až příliš velké ticho.
Těžební měsíc na první pohled budí neklid.
Vše se nevyvíjí, jak má, avšak Maeko se postaví do vedení přeživších členů lodi mariňáků, kteří jí pomohli přežít horké chvilky. Pokud si však myslela, že ji nyní čeká klid a mír, šeredně se pletla. Lethe je totiž peklo zamořené neznámou formou života, která se postarala o kolonisty a většinu z nich proměnila na inkubátory pro své „mladé“. Hlavní hrdinka Aliens Dark Descent vše řídí z pohodlí pojízdné lodi. Ta sice není tak propracovaným komplexem jako v sérii XCOM, avšak při sestavování skupiny, vývoji výstroje a objevování technologií napojených na mimozemské geny je třeba trošku přemýšlet, protože právě to je cesta, jak si usnadnit život. Vylepšovat tu budete také jednotlivce, kteří po absolvování prvních úrovní mají možnost projít vývojem a zaměřit se na jednu ze dvou náhodně vybraných specializací.
Průzkumník dokáže „uspat“ většinu nepřátel jedním výstřelem.
Za sebe jsem si v Aliens Dark Descent nejvíce oblíbil průzkumníka. Voják totiž vedle klasické pušky nesl na zádech odstřelovačku, se kterou mohl po přidání tlumiče eliminovat nepřátele na jedinou ránu bez upoutání pozornosti, a to je vlastnost, kterou na něm dodnes oceňuji. Tichý postup je totiž jedním ze zásadních faktorů. Ano, jeden by si řekl, že orientace na drsné přestřelky tu hraje prim, avšak opak je pravdou. Jakmile totiž dráždíte své nepřátele příliš dlouho, jejich naštvanost roste a s ní také intenzita, s jakou na vás útočí, a především, jaká monstra vám posílají do cesty. Když se nedržíte u země, tak na vás hnízdo prakticky stále posílá vlnu za vlnou a minimálně na vyšších obtížnostech zažíváte skutečně horké chvilky, při nichž využíváte nejen potenciál svého mužstva, ale také obranné věže a různé schopnosti, jimiž vojáci disponují.
Někdy se máte možnost mezi body přepravovat za pomoci obrněného vozidla.
Právě na věžích a dovednostech stojí z velké míry taktická složka Aliens Dark Descent. Souboje probíhají v reálném čase, avšak je tu možnost jeho tok zpomalit a během této etapy nepřátele pokropit granáty, nainstalovat obranné věže, hodit do prostoru světlice, nebo použít brokovnici, když dojde na kontaktní střetnutí. Vetřelci jsou neskutečně rychlá monstra, takže v rámci přípravy na boj musíte udělat vždy maximum. Když se k vám dostanou, většinou to vojáky hodně bolí. A netrpí pouze jejich těla, která toho moc nevydrží, ale také mysl. Každý z vašich hochů a děvčat prochází stresem reálně se podepisujícím na jejich schopnostech a nejednou také zraňujících jejich fyzické schránky. Neustálý tlak je super faktor, který působí nejen na vaši jednotku, nýbrž také na vás samotné, protože po čase si k jednotlivcům vytvoříte vztah.
Co ze svého vojáka uděláte, je pouze na vás.
Průchod chodbami vyvolává děs. Munice je v Aliens Dark Descent stále nedostatek a výlet za materiály je vždy riskem, který podstupujete ve jménu navýšení šance na přežití. Zpracování úrovní je na vysoké úrovni a za sebe jsem si užil průchod každé z nich. Někdy to bylo peklo, avšak musím říct, že na ně budu dlouho vzpomínat. A to nejen díky designu jednotlivých míst, ale také pro to, jak špatně tu byl navržen systém ukládání, který stojí na automatickém formátu, s nímž toho až tak moc nelze dělat. Jedinou možností je zavřít se do místnosti a jednotce dát padla, čímž snížíte stres jednotlivců a také prakticky uložíte hru samotnou. Což se někomu může zamlouvat, avšak já jsem z toho příliš nadšen nebyl, protože některé situace, kdy bych reálně potřeboval uložení, mi ho nenabízely. Jsem prostě fandou ručního ukládání.
Chodby je třeba řádně pokrýt.
Nepřátelé jsou dost drsní a po čase nečelíte pouze vetřelcům, ale také dalším formám života. Jaké to jsou, vám nemohu prozradit, bylo to však slušné překvápko. Jejich AI není nejvyšší, avšak v momentech, kdy se na vás valí, je vám to jedno, protože jste rádi, že se vám daří přežít. Jediné, co bych Aliens Dark Descent v tomto ohledu vytkl, je skutečnost, že s jednotlivými členy party nechce pracovat zvlášť. Operujete s celou skupinou, což sice může vyhovovat uživatelům na konzolích, avšak v případě PC by bylo fajn, kdyby zde byla možnost si partu rozdělit a třeba jako v Desperados či Commandos a pracovat s částmi party. Díky tomu by se rozšířila škála taktických možností, která je jinak vázána čistě na pohyb party a rozložení věží. Je to opravdu škoda, snad se toho časem dočkám.
Maminka se zlobí.
I přes nepříliš komplexní zpracování formátu operování s jednotkou a myšlenku ukládání, která nemusí sednout každému, je podle mého Aliens Dark Descent jednou z nejvýraznějších her z tohoto univerza. Kdyby vyšla třeba za rok či dva, tak bych se nebál ji označit za nejlepší vetřelčí hru celé dekády. Z velké části je toto dílo taženo nebývale hutnou atmosférou, která velmi efektivně vyvažuje mírně béčkový příběh. Náročnost je tu vysoká. Hráč zažívá stálý tlak a ztráta zkušených hochů a děvčat vždy pořádně bolí, takže je třeba během hraní přemýšlet, zda se riskování vyplatí. Vlastně se mi dost líbí orientace na tichý pohyb, s níž jsem popravdě zpočátku nepočítal, nakonec však příjemně překvapila. Z už zmíněných důvodů bych Aliens Dark Descent doporučil všem fandům značky Vetřelec, kteří hledají hru umožňující jim naplno prožít, jaké to je, mít pod palcem skupinu mariňáků s minimální šancí na přežití.
