Článek
Před několika týdny jsem se ponořil do čtení výborné knihy Umění politické strategie od Henryho Kissingera. Výborně napsaný text mě motivoval k zamyšlení nad tím, zda v našem státě můžeme aktuálně nalézt u moci osobnosti jako je Richard Nixon, Anvar Sádát, nebo Margaret Thatcherová. Zkrátka politiky schopné definovat za pomoci své osobnosti, morálních hodnot a také vizí to, jak bude vypadat budoucnost. A ve výsledku jsem vlastně přišel na to, že nikdo takový tu není, což je trošku problém. Nikdo totiž nechce žít v zemi, která nemá směr.
Základní vlastností vůdčích osobností je z historického hlediska to, že se nebojí vystoupit ze stínu průměrnosti či populismu a dočasně dělat něco, co není úplně oblíbené. Jednoduše řečeno páchat na první pohled diskutabilní kroky bez ohledu na blížící se volby, či skutečnost, zda se lid bude mít v následujících měsících dobře. Prim pro tyto postavy vždy hrála budoucnost a vize vzdálených zítřků, jejichž podoba byla následně právě díky dočasnému upírání daleko světlejší než bez něj.
Opravdu často slyšíme mezi politiky a také lidmi argument, že jsme přeci malý národ, a tím pádem jsou naše manévrovací schopnosti extrémně sníženy. Jak však z historického hlediska ukazuje třeba Singapur, i malý hráč dokáže pod správným vedením psát dějiny a aktivně zasahovat do historie světa. V tomto státě bohužel z dlouhodobého hlediska vyhrál populismus a touha mít se dobře hned. Kdo nabízel jinou variantu, většinou neuspěl, přitom v jistých ohledech máme k asijskému městskému státu proklatě blízko.
Ten v určité etapě v podstatě také neměl svému okolí moc co nabídnout. Pouze pracovní sílu a úsilí. Jak však běžel čas, zaměřil se zakladatel moderního Singapuru politik Li Kuang-jao na rozvoj, potírání korupce a celkovou snahu posunout stát jakožto celek mezi ty nejlepší. Vzdělání byla dána nejvyšší priorita, zanedbána však nebyla ani výstavba nových bytů, díky čemuž si měl jednotlivec možnost k národu vytvořit daleko intenzivnější pouto než za předpokladu, že zkrátka neměl nic. V Česku jsme už více než 30 let montovnou a stále to nevypadá na to, že by stát chtěl od tohoto formátu odskočit, nebo jej toužil nějak razantněji transformovat. A pak tu je ještě jeden faktor, jímž se naše země liší od malého městského státu, a to je segregace.
Li Kuang-jao razil myšlenku formování společnosti a ukutí celonárodní jednoty, zatímco u nás stále postrádáme schopnost chápat nutnost aktivně transformovat nově příchozí v Čechy. Namísto toho tu máme různá etnika, na které se většina dívá skrz prsty kvůli skutečnosti, že mají jinou barvu kůže, nebo občas nemluví stejně jako zbytek populace. Nepopírám, že jsou Češi jakožto národ nebývale vstřícní, ale kvůli lidem jako je Tomio Okamura, Andrej Babiš, nebo Marián Jurečka, světu často ukazujeme spíše to, že tu moc velká touha po začleňování není. A přitom právě tento směr je často tím jediným správným.
Abych ale od Singapuru ještě úplně neodešel, líbila se mi myšlenka toho, že ve městě došlo k redukci platů státních úředníků, protože zkrátka nebyl dostatek financí na to, aby je bylo možné platit v původní míře. Samozřejmě nakonec došlo také k navýšení, avšak až po řadě let, kdy na to už zkrátka bylo. V Česku je stát prezentován dlouhodobě jako Otesánek, který má na své výplatní listině nemalý počet lidí, avšak vláda se dlouhodobě tváří, jako by to bylo v pořádku. Občas sice dá do prostoru nějaké to velkolepé prohlášení, avšak realita? Ta se dost liší od zpočátku prezentovaných myšlenek, protože je daleko lepší sáhnout na peníze občanů a firem, než se bolestivě zbavit vlastního špeku. Sám to znám, není to jednoduché, přijít o nějaké to kilo, avšak občas se vám pak lépe dýchá a v případě státu by to bylo ve finále stejné.
Vlastně tu tak nějak schází odvaha realizovat to, co současná koalice nabízela. Hodně se mluví o tom, že za to může skutečnost pěti stran, spojených do jednoho celku, avšak nejsem si jist, zda někomu prospívá impotence prosazovat velké věci ve strachu, že vláda padne. Teoreticky by možná bylo lepší, kdyby padla. Předsednictví je u konce a sledovat to, co se děje na vládní úrovni, je bolestivé z mnoha důvodů. Petr Fiala je možná klidnou silou, avšak v aktuálních dnech by to chtělo spíše Mirka Topolánka, který by se s tím tak úplně nepáral a použil by oblíbený argument s hypotékami, jež je třeba platit.
Co říci závěrem? V aktuálním Česku žádné vůdčí osobnosti nevidím, nebo pokud ano, tak rozhodně nejsou u moci, protože v tomto státě zkrátka není poptávka po lidech s vizí delší než pár let. Naplno nám to ukázala současná vláda, která se sice na startu své cesty zapřísahala škrty a odklonem od hodnot vyznávaných svým předchůdcem, avšak politická realita brzy ukázala, že je snadné o věcech hovořit. Když ale chcete do jedné sítě chytit všechny „ryby“, nezbývá vám nic jiného, než ji optimalizovat natolik, že vám z ní často uniknou ty, které tam reálně chcete mít a do jisté míry tvoří základ vašeho volebního elektorátu. Politika středu je zkrátka zradou na voliče, protože ve své podstatě slibujete věci, u nichž reálně nejednou od počátku víte, že jí nemáte šanci naplnit.
Často samozřejmě slyšíme z úst politiků aktuální vlády myšlenku, že když ne oni, tak Babiš. Myslím si ale, že začíná být patrné, že pro řadu lidí je lídr opozice daleko menším zlem než současná vláda. Ta sice exceluje v zahraniční politice, avšak v ostatních ohledech dělá jeden podivný tah za druhým, což vede ke ztrátě celkové důvěryhodnosti nejen v ni, ale také ve volební systém jakožto komplet, protože proč jít volit, když si vybíráte mezi Losnou nebo Mažňákem a výsledek je v podstatě stejný bez ohledu na to, komu to hodíte?
