Článek
Karetní hra, v níž je svět toužící po tom být obsazen? Přesně to je Vaalbara, ve které se stanete jedním z pěti vůdců mýtických klanů, jejichž cílem je za pomoci svých věrných objevit míst oplývající hojností. Celkem máte k dispozici dvanáct karet, z nichž si na startu hry berete do rukou pět kousků čekajících na vrcholu balíčku. Každá z klanových karet je ve své podstatě unikátní.
Vedle jiných karet ve Vaalbara neschází ani kartičky nápověd.
Kupříkladu takový Lovec je pomocníkem, který je ideální kartou pro hráče, jemuž přálo štěstí a hraje jako první. Když totiž vynese právě tuto kartu, obdrží tři bodíky. Opakem této karty je Řezbář, který odmění posledního pěti vítěznými body. Zajímavě funguje také myšlenka Sokolnice. Ta totiž ukradne od hráče, který byl před vámi, dva vítězné body. Pokud jde o vizuální zpracování jednotlivých karet, nebál bych se ho označit za velmi povedené. Graficky vypadají všichni válečníci velmi dobře, takže se na ně nekouká vůbec špatně.
I farmář dokáže velké věci.
Při obsazování krajiny si je třeba vybírat
Stejně kvalitně jsou vytvořeny také další kartičky. Ty tentokrát nezobrazují válečníky, nýbrž území, která dostáváte pod svou „kontrolu“, nebo lépe řečeno hromadíte před sebou. Obdobně jako v případě jednotlivých členů klanu, i území jsou v rámci svého fungování unikátní. Celkem lze osídlit šest různých biomů. Nejméně získáte z luk. Výnosné jsou naopak hory, které dají svému vlastníkovi při vlastnictví dvou kusů krásných dvacet vítězných bodů. Dosti zajímavé jsou řeky, jejichž hodnota je definována vaší poslední vynesenou postavou.
Zabrat si lze různá místa.
V rámci svého tahu vždy nejdříve vyberete postavu, kterou všichni v jeden okamžik vynesete, načež ji vyhodnotíte. Pořadí vyhodnocování určují věštecká znamení, což jsou symboly na vámi vybrané kartě. Jakmile je vyhodnoceno, hodíte kartu do odhazovacího balíčku a vezmete si některé z území, načež za něj rovnou shrábnete vítězné body s ním spojené. Tempo je vysoké, takže hraní Vaalbary přijdete brzy na chuť.
Výběr postav je pestrý.
Vítězem celé hry je ve Vaalbara hráč, který má v posledním v pořadí devátém kole nejvíce vítězných bodů. Finále vám dává možnost získat ještě dodatečné bodíky za různorodost v rámci vlastněných území. Čím více odlišných míst se vám podařilo získat, tím větší je samozřejmě odměna. Samotná hodnota ovšem není nikterak závratná, jedná se o pár bodíků, takže rozhodně nemůžete počítat s tím, že by skrze ně bylo rozhodnuto o vítězství v okamžiku, kdy mají hráči mezi sebou větší bodové rozpětí.
Čeká tu na vás hromada žetonů.
Sáhnout Vaalbara není vůbec sázka na špatnou kartu
Vaalbara je svižná karetní hra bez příběhu, která se nejenže dobře hraje a je snadné do ní vplout, ale také má obstojné tempo. Za sebe se mi na ní kromě samotné hratelnosti a krátké herní doby líbí faktor věšteckých znamení, představujících do jisté míry svěží vítr definující v momentu remíz to, jakým směrem se štěstíčko vydá. Hodně zásadní pro celkový zážitek je mít ve hře více než dva hráče, protože některé herní aspekty prostě stojí na nějaké formě konfliktu všech zúčastněných.
Čím více je ve hře hráčů, tím více si jí užijete.
Krásnou ukázkou tohoto faktu je třeba karta Bardka, která vámi vybranému hráči dá dva vítězné bodíky, jenže upřímně řečeno, kdo by chtěl navyšovat skóre svého soka? Já rozhodně nikoliv. Na kompletu je tím pádem patrné, že přestože je ho možné hrát také ve dvou, není to úplně ten správný zážitek. Velkou roli tu hraje náhoda, díky níž se do boje dokáží zakousnout i hráči nepříliš znalí deskových či karetních her. Upřímně si ovšem nejsem jist, jak moc je Vaalbara schopná vtáhnout dlouhodobě veterány, konkurence je totiž početná.
Za poskytnutí kopie Vaalbara děkuji českému distributorovi hry, společnosti Albi.
