Článek
Tohle město
je díra.
Má
dvanáct tisíc
obyvatel.
A já
zoufale potřebuju
nějakýho chlapa.
Ale
aby to zároveň
nebyl
ten můj,
ani
ničí chlap.
Což půjde
asi dost
těžko,
což prakticky
asi vůbec
nepůjde.
Kruci!
Jak
to udělat?
Jak najít
v tomhle
městě
toho,
co umí
mít rád.
* * *
Už vím,
proč
pro mě není
domov důchodců,
nedokážu se
vtěsnat
se svým
životem
do jedné
místnosti.
K tomu,
abych mohla
normálně
existovat,
potřebuju mít
prostor,
hodně prostoru
a
svobody.
Proto mám
byt
i
chalupu.
Jsem
zkrátka
prostorový
schizofrenik.
* * *
Na jednu
matku
je
toho moc,
zamčený dveře,
neúcta
a chlad.
Moci
tak vrátit
čas
a
svoje děti
pohoupat
zas
na klíně
v sukni
mámině.
Na jednu
matku
je
toho moc,
bolest,
slzy,
ticho
a
dlouhá
každá
noc…
* * *
Nejdřív
plynou minuty,
pak
hodiny,
dny,
týdny,
měsíce,
rok,
dva,
tři,
deset,
možná i
víc,
když dveře,
cos zavřel,
neotevřeš hned,
na pohřbu
už nemusíš
otvírat
víko rakve.
Matka
dětem
vždycky
odpustí,
ale
jejich vlastní
svědomí
nikdy.
* * *
Je půlnoc,
dívám se z balkonu,
napravo
po přechodu
jde muž,
který mě miloval
ze všech
nejvíc,
smeká
a
mává
mi čepicí
na pozdrav.
Nalevo
stojí
osvětlená felicie
někoho,
koho jsem
měla
ráda víc,
než sebe,
sedí
u piva
a
vůbec nespěchá
domů.
Přímo
proti mně
na nebi
Velký vůz,
jeden dva
kroky
a
mohu nastoupit.
Chci udělat
první krok,
nejde to,
podívám se
dolů,
u nohou
mi leží
čtyřnohý přítel.
Ještě
se nejede,
ještě
se žije!
