Článek
Když jsme ten dům viděli poprvé, měl jsem pocit, že jsme na něco konečně kápli. Klid, za plotem les, žádní sousedé za zdí, děti by měly svůj pokoj a kousek trávy jen pro sebe. Manželka mluvila o tom, že ve městě už je to na ně těsné a že by si zasloužily běhat venku a ne jen mezi paneláky. Do města to bylo necelých čtyřicet kilometrů a mně to v hlavě vycházelo docela rozumně. Na papíře to vypadalo jako půl hodiny autem, maximálně pár minut navíc, když bude kolona. Říkal jsem si, že trochu ranního nepohodlí je malá daň za to, co nás bude čekat odpoledne a o víkendu.
Od idylky k realitě každodenního dojíždění
První týdny po nastěhování byly skoro až idylické. Všechno bylo nové, děti běhaly po zahradě, seznamovaly se s dalšími dětmi v ulici, večer jsme seděli venku a já měl pocit, že jsme to zvládli. Jenže jak skončilo takové to první nadšení a začal běžný pracovní režim, dojíždění se přihlásilo o slovo. Najednou jsem vstával o hodinu dřív, abych vůbec stíhal vlak, nebo se dostal autem do města v nějakém rozumném čase. Po pár dnech jsem chodil do práce s pocitem, že už mám za sebou polovinu dne. V kanceláři na mě přitom čekalo úplně to samé, jen jsem do toho vstupoval už unavený a trochu zničený z ranní dopravy.
Odpoledne to bylo často ještě náročnější. Člověk už měl plnou hlavu práce, ale věděl, že ho čeká ještě cesta domů, která se klidně mohla protáhnout. Kolony, nehody, různé objížďky, to všechno se během pár týdnů stalo skoro rutinou. Seděl jsem v autě, posouval se po metrech a věděl, že doma se mezitím většinou večeří beze mě. Když jsem dorazil, bylo často po sedmé, někdy i později, a na společný čas s dětmi zbývala tak hodina. Snažil jsem se do ní nacpat všechno – úkoly, povídání, nějakou rychlou hru, ale cítil jsem, jak jsem vyšťavený a jak mi ujíždí trpělivost. Víkendy se pak automaticky změnily v dny, kdy se snažíme všechno dohnat. Byli jsme spolu, ale často jsme byli zároveň unavení z předchozího týdne a to „dohánění“ mělo někdy trochu pachuť povinnosti.
Okamžik, kdy se všechno láme
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem nestihl vystoupení starší dcery ve škole. Měl jsem to v kalendáři, připomínky v telefonu, říkal jsem všem v práci, že musím dřív odejít. Jenže cestou se všechno sešlo – nehoda, kolona, prostě klasika, která se ale ten den nedala obejít. Stál jsem na dálnici, díval se na červená světla přede mnou a věděl, že už to nedám. Když mi manželka volala, že začínají, bylo mi jasné, že jsem v háji. Do školy jsem dorazil až ve chvíli, kdy se uklízel sál. Dcera se snažila tvářit, že o nic nejde, ale bylo vidět, jak ji to mrzí. Cestou domů bylo v autě zvláštní ticho, nikdo nic moc nekomentoval a já měl v hlavě jen to, že jsem selhal v něčem, co pro mě mělo být samozřejmé.
Večer jsme se s manželkou pohádali, i když to nebyla taková ta dramatická scéna, spíš vyboulení všeho, co se v nás hromadilo. Vyčetla mi, že v práci nikdy nic neodmítnu, že se pořád přizpůsobuju všem ostatním a nejmíň sám sobě a rodině. Já jsem zase vytáhl to, že jsme se do domu hnali moc rychle, že jsme si všechno moc idealizovali. Byla v tom únava, frustrace, pocit, že každý táhneme trochu jiným směrem. V jednu chvíli mi ale došlo, že takhle to prostě dlouhodobě nepůjde. Poprvé jsem nahlas řekl, že možná nedává smysl ohýbat život podle práce, ale naopak. Domluvili jsme se, že zkusím v práci otevřít téma home office a úpravy pracovní doby a že se zároveň podíváme na možnosti kroužků blíž k mé práci, aby občas mohly děti jet se mnou a já je tam pak třeba vyzvedl.
Hledání nového nastavení práce a domova
V práci jsem se nakonec odhodlal a šel za šéfem. Nebylo mi u toho úplně lehko, měl jsem strach, že to vyzní, že chci úlevy. Snažil jsem se to podat tak, aby bylo jasné, že práci neodbývám, ale že potřebuju trochu jinak nastavit rámec. Mluvili jsme o možnosti dvou dnů z domova a o tom, jestli bych jeden den v týdnu mohl končit dřív kvůli školním akcím a aktivitám dětí. Nabídl jsem, že si vezmu na starost pár věcí navíc, aby v tom viděl i on nějaký přínos. Nakonec na to překvapivě kývl. Dohodli jsme se na dvou dnech home office týdně a trochu volnějším konci pracovní doby, když to situace dovolí. Odcházel jsem z té schůzky s pocitem úlevy a taky s tím, že jsem pro sebe a rodinu po dlouhé době něco konkrétního udělal.
Teď je náš život tak trochu na půl cesty. Pořád trávím v autě nebo ve vlaku víc času, než bych si přál, ale už to není každý den. Dva dny v týdnu začínají tak, že si v klidu udělám kafe, projdu se po zahradě a pak si sednu k počítači doma. Děti mě ty dny zažívají i odpoledne, ne jen jako unaveného rodiče, který dorazí večer před spaním. Ty „městské“ dny pořád nejsou jednoduché, ale nějak se líp snášejí, když vím, že se to střídá. Nejsem si jistý, jestli dům za městem byla ve všech ohledech správná volba, a asi to ani nejde říct jednoznačně. Spíš se učím nebrat to jako hotový osud, který nejde změnit. Hledám, jak skloubit klid, po kterém jsme toužili, s prací a rodinou tak, abych jednou neměl pocit, že jsem strávil víc času v kolonách než s vlastními dětmi.
