Článek
Na ten pohovor jsem jela tramvají s trochu sevřeným žaludkem. Měla jsem s sebou vytištěné CV, v hlavě jsem si přehrávala klasické otázky a odpovědi a pořád dokola sama sobě opakovala, že tentokrát se nenechám rozhodit. Po poslední špatné zkušenosti, kdy jsem tam seděla jak u maturity a nechala si věšet na nos věci, se kterými jsem vůbec nesouhlasila, jsem si slíbila, že budu víc asertivní. V recepci mě poslali do malé zasedačky, sedla jsem si ke stolu a snažila se dýchat zhluboka. Říkala jsem si, že je to jen další schůzka, žádný osudový moment, i když jsem práci už fakt potřebovala.
Začátek pohovoru vypadal jako úplně běžná schůzka
Za chvíli přišli dva lidi. Představili se: personalistka a vedoucí oddělení, který tam byl zjevně za „toho důležitého“. Úvodní small talk byl docela normální, ptali se na moji předchozí práci, proč chci změnu, co mám za zkušenosti. Po pár minutách jsem cítila, jak se trochu uvolňuju, hlas mi přestal přeskakovat a dokázala jsem normálně mluvit. Šéf začal popisovat firmu – že jsou malý dynamický tým, kde si všichni navzájem pomáhají, že hledají někoho spolehlivého, kdo u nich vydrží delší dobu. Všechno znělo tak standardně, že jsem tomu ani nevěnovala větší pozornost. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, kam tím míří.
Zlom přišel úplně nenápadně. Šéf se lehce naklonil dopředu, jako by chtěl položit běžnou doplňující otázku, a pronesl: „A plánujete v nejbližší době děti?“ Na sekundu jsem úplně ztuhla. Tuhle otázku nesnáším a zároveň vím, že by na pohovoru vůbec padnout neměla. V hlavě mi to začalo šrotovat. Když odpovím upřímně, je dost pravděpodobné, že mě prostě škrtne, protože pro ně budu „riziková“. Když zalžu, budu se cítit jako někdo, kdo se přizpůsobuje něčemu, co je už samo o sobě špatně. Z koutku oka jsem zahlédla, jak personalistka trochu znejistěla a podívala se stranou, ale nic neřekla. V místnosti bylo ticho, které trvalo možná jen pár vteřin, ale mně připadalo mnohem delší.
Rozhodla jsem se na osobní otázku odpovědět také otázkou
Hodně rychle se mi vybavil článek, který jsem před časem četla, kde radili, jak na podobné otázky reagovat slušně, ale jasně. A taky ten moment po posledním pohovoru, kdy jsem si vyčítala, že jsem jen koktala a nechala se natlačit do odpovědi, která mi nebyla příjemná. Tak jsem se nadechla a co nejklidnějším hlasem řekla: „To je docela osobní otázka, na kterou nechci odpovídat. Ale můžeme se bavit o tom, jak ve firmě řešíte, když má někdo rodinu nebo třeba dlouhodobě onemocní?“ Chtěla jsem to vrátit zpátky na ně a na podmínky, které nabízejí, místo abych vysvětlovala svoje soukromí. Srdce mi bušilo jako o závod, ale navenek jsem se snažila působit, jako že je to pro mě normální odpověď.
Jeho reakce mě vlastně ujistila, že jsem trefila citlivé místo. Viditelně znejistěl, trochu zrudl a začal se omluvně usmívat. Vysvětloval, že to myslel jen z hlediska plánování kapacit a že rozhodně nechtěl být nezdvořilý. Působilo to na mě, jako by počítal s tím, že řeknu něco typu „ne, nic takového neplánuju“ a tím to skončí. Personalistka se rychle zapojila, snažila se celou situaci nějak uhladit a přesměrovala konverzaci zpátky k náplni práce a běžným otázkám. Já jsem dál odpovídala, ale uvnitř jsem už měla jasno. I kdyby mě nakonec vybrali, těžko bych se tam cítila dobře, když podobná otázka vůbec zazněla a nikomu kromě mě nepřišla problematická.
Odcházela jsem s úlevou a pocitem, že jsem se zastala sama sebe
Pohovor jsme nějak dotáhli do konce. Zaznělo pár dalších věcí o tom, co by byla moje agenda, jak mají nastavenou zkušební dobu a podobně. Rozloučila jsem se, poděkovala za čas a vyšla ven. Jakmile se za mnou zavřely dveře, přišla obrovská úleva. Potřebovala jsem se projít, tak jsem nešla hned na tramvaj, ale šla pár ulic pěšky. V hlavě se mi honilo, jestli jsem to nepřehnala, jestli jsem neměla radši dělat, že se nic neděje. Po chvíli jsem zavolala kamarádce a v rychlosti jí to celé převyprávěla. Zeptala jsem se jí, jestli si myslí, že jsem to neměla takhle „hrotit“. Řekla mi, že podle ní jsem reagovala úplně v pohodě a že je to spíš vizitka té firmy než moje. Ulevilo se mi, že to nevidím jen já.
O pár dní později mi přišel e‑mail s klasickou formulací, že mě na další kolo nevybrali, bez konkrétního důvodu. Tentokrát jsem necítila skoro žádné zklamání. Spíš se mi potvrdilo, že jsem o nic moc nepřišla. Vlastně jsem byla docela ráda, že jsem na té otázce sama před sebou „nepřeskočila“ a neudělala, že je to v pohodě. Došlo mi, že pokud někoho taková odpověď rozhodí natolik, že mě kvůli tomu nechce, asi by mě jako zaměstnavatel stejně moc nezajímal. A řekla jsem si, že když podobná otázka někdy znovu padne, zkusím zareagovat podobně. Ne proto, abych dělala scény, ale proto, že jsem se po dlouhé době cítila, že se dokážu zastat sama sebe.
