Článek
V říjnu 2025 se Česká republika probudila do nové politické éry. Hnutí ANO zvítězilo s rekordním ziskem, Motoristé sobě poprvé usedli v lavicích a SPD se udržela jako klíčový hráč. Ale stačilo jen pár změn v „nastavení“ a dnes by vládní budovy vypadaly úplně jinak. Pojďme prozkoumat tento alternativní vesmír.
Paralelní vesmír 1: Svět bez „Hranatého“- Pád Motoristů do zapomnění
V našem alternativním scénáři Filip Turek nekandiduje. Zůstává u svých aut a sběratelství, do politiky se nemíchá. Co to znamená pro Motoristy sobě (AUTO)?
Bez Turka jako „lokomotivy“ by strana Petra Macinky pravděpodobně zopakovala svůj osud z roku 2017. Analýzy kroužkování ukazují, že Turek osobně přinesl straně přes 20 000 hlasů jen ve Středočeském kraji, ale co víc – přinesl jí legitimitu. Bez něj by se Motoristé v očích voličů stali jen další „mikro-stranou“, u které hrozí propadnutí hlasu.
Matematický dopad: Zisk 6,77 % by se bez Turka smrskl na cca 2,5 až 3 %. Těchto 380 000 voličů by nezmizelo, ale rozdělili by se mezi ANO (cca 45 %) a SPD (cca 25 %). Zbytek by k volbám nešel. Motoristé by zůstali mimo Sněmovnu a jejich 13 mandátů by si podle d'Hondtovy metody rozebrali vítězové.
Paralelní vesmír 2: SPD a férová hra - Past jménem 11 %
Druhým pilířem naší alternativy je „přiznaná koalice“. V reálném roce 2025 SPD (ve spolupráci s Trikolorou, PRO a Svobodnými) obešla zákon tím, že ostatní strany pouze „hostovaly“ na její kandidátce. Stačilo jim tak 5 % k zisku mandátů.
Kdyby však Tomio Okamura vsadil na férovost a utvořil oficiální koalici čtyř stran, narazil by na zákonnou hranici 11 %.
Scénář „Koalice SPD“: I kdyby SPD získala část osiřelých voličů po Motoristech, jejich celkový zisk by se pohyboval kolem 9,5 %. V běžném roce by to byl úspěch, ale pro oficiální čtyřkoalici je to propastný neúspěch. SPD a všichni její partneři (Rajchl, Majerová, Vondráček) by skončili před branami Sněmovny se 450 000 propadlými hlasy.
Kombinace: Babišova absolutní moc
Pokud spojíme oba faktory – pád Motoristů i neúspěch koalice SPD – dostáváme se k šokujícímu výsledku. Sněmovna by se smrskla na pouhé čtyři subjekty: ANO, SPOLU, STAN a Piráty.
Díky d'Hondtově metodě, která zvýhodňuje vítěze při přerozdělování hlasů stran, které nepřekročily práh, by hnutí ANO s cca 38 % hlasů (posílené o Turkovce) získalo neuvěřitelných 105 až 112 mandátů.
Ano, Andreji Babišovi by to stačilo k vládnutí víc než bohatě. Nepotřeboval by žádné koaliční partnery, žádné vyjednávání s rebely. Vládl by sám s jednobarevnou vládou a ústavní většinou na dosah ruky…
Paradoxně tedy oproti alternativnímu vesmíru voliči rozhodli o nevládě jedné strany.
Je to dobře?
To už nechám na vás.
Realita 2026: Kluby v klubu a budoucí exploze
Vraťme se z alternativy do dnešní reality. Dopadlo to jinak. Motoristé v čele s Turkem uspěli a SPD „proklouzla“ díky hostování. Ale tato „vítězství“ s sebou nesou obrovské problémy, které právě teď vybublávají na povrch:
- Schizofrenie v SPD: Poslanecký klub SPD je dnes „papírový tygr“. Uvnitř něj existují neoficiální buňky PRO a Trikolory. Jindřich Rajchl a Zuzana Majerová sice nemají vlastní kluby, ale mají vlastní ambice. Už teď vidíme, že při hlasováních o citlivých tématech (např. vztah k Ukrajině nebo ekonomické reformy) není klub SPD jednotný. Okamura drží peníze (státní příspěvek 85 mil. Kč jde jen jemu), ale hosté drží mandáty. Tato „vnitřní opozice“ dříve nebo později vybouchne.
- Turek jako „Zmocněnec pro všechno“: Aktuální spor mezi prezidentem Pavlem a premiérem Babišem o jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí (který Pavel odmítá kvůli Turkovým postojům) paralyzuje vládu. Turek byl nakonec jmenován jen „vládním zmocněncem“, což je pro Motoristy potupa. Jejich 13 poslanců je nyní pro Babiše „drahým a nespolehlivým zbožím“.
- Vládní nestabilita: Babiš sice vládne, ale jeho koalice s SPD a Motoristy je křehká. Každá ze stran chce být tou „nejvíc antisystémovou“, což vede k závodům v radikalismu.
Pohled do „vesmíru bez Turka“ nám ukazuje jednu zásadní věc: český volební systém je neuvěřitelně citlivý na anomálie. Jedna výrazná tvář nebo jeden šikovný právní klič s kandidátkou dokáže zcela změnit směřování země.
V realitě roku 2026 sice nemáme jednobarevnou vládu s absolutní mocí, ale máme něco, co je možná pro státní správu ještě náročnější – vládu v neustálém vnitřním napětí. Zatímco se lídři přetahují o to, kdo víc „bojuje za lidi“, skutečné problémy jako rozpočet, modernizace školství nebo energetika často zůstávají v závěsu za marketingovými bitvami.
Do zbytku roku 2026 si můžeme přát jediné: Více věcnosti a méně divadla.Přejme si politiky, kteří nebudou jen „hostovat“ na cizích kandidátkách kvůli přežití, ale kteří budou mít odvahu stát za vlastní vizí. A nám voličům přejme chladnou hlavu. Nenechme se opít marketingem, ale dívejme se na to, co ti lidé skutečně dělají, když zhasnou kamery v diskusních studiích.
Česká republika v roce 2026 není „spálenou zemí“, jak někteří slibovali, ale není ani „rájem na zemi“. Je to země v pohybu, která se učí, že demokracie není jen o tom hodit lístek do urny, ale o neustálém hlídání těch, které jsme tam poslali.
