Článek
Když dnes čtu o symbolech rasismu a nenávisti vůči různým skupinám obyvatel, napadá mě, že nám stále unikají symboly par excellence, které jsou tak hluboce zakořeněné v naší každodennosti, že si je ani neuvědomujeme. Jedním z těchto křiklavých projevů mužské – a vůbec koloniální, drzé a imperiální – arogance je poklopec všitý do pánských kalhot. A kdo ho tam nejčastěji všije? Inu, opět většinou podprůměrně placené ženy.
Ať už jde o poklopec na tradiční knoflíky, klasický zip nebo suchý zip, vždy jde o jeden velký, zlomyslný výsměch civilizovanému úsilí o rovnoprávnost ras, genderů, transgenderů, náboženství a všech odlišností mezi lidmi.
Z dějin oblékání víme, že poklopec se začal používat ve středověku – kalhoty tehdy měly sklápěcí přední část a horní lem se přivazoval šňůrkami. Poklopec sloužil především praktickému účelu.
V renesanci, zejména ve Španělsku a u lancknechtů, se však stal výrazným módním prvkem: byl vycpávaný, baňatý, často zdobený brokátem, šperky či střapci. Sloužil jako demonstrace mužské síly a plodnosti. V baroku móda vycpávaných poklopců ustupuje, ale připevňování šňůrkami či háčky zůstává běžné.
V moderní době se poklopec – jako neblahé dědictví minulosti – stal standardní součástí kalhot. Při každém jeho rozepnutí a zapnutí si tak mimoděk připomínáme, kým vlastně jsme a k jakým hodnotám se hlásíme. Mnozí naši spoluobčané poklopec používají, aniž by reflektovali jeho historické souvislosti a genderové implikace.
Pokud si je však uvědomíme – třeba když stojíme u mušle na veřejném WC a sledujeme, jak se metabolický produkt činnosti našich ledvin mísí s čůrky vody a dezinfekčním prostředkem ve sběrné porcelánové nádobě – pozvedněme na chvíli zrak. Pohlédněme na lesklé kachličky před sebou a zkusme se krátce zamyslet: Neubližujeme tím nevědomky slabšímu pohlaví, Arabům či gayům?
To jsou chvíle, kdy nás neruší hluk okolí ani doprava projíždějících aut. Můžeme v klidu přemýšlet a meditovat nad tím, kdo vlastně jsme a co se z nás stalo.
Snad ty radikálnější z nás dokonce napadne, že si poklopec zašijí sami. Ale pozor – látka, ze které bývá poklopec zhotoven, bývá tuhá až nepoddajná, a při snaze o prošití se můžeme píchnout. A i když se to podaří, ještě nemáme vyhráno. Dlouholetý zvyk řešit tuto potřebu v přírodě jednoduchým rozepnutím zipu už nebude možný – bude třeba si kalhoty sundat a podřepnout. Zpočátku se může stát, že pár kapek padne tam, kam nemá – ale nenechme se tím odradit.
Alternativní cestou by snad mohlo být našívání poklopce i do ženských kalhot. Stejně jako se postupně stalo zcela normálním, že ženy začaly nosit kalhoty, mohlo by být možné včlenit poklopec i do jejich garderoby – jako další krok na cestě k definitivní rovnoprávnosti. O tom však, jaký dopad by tato změna měla na jejich každodenní rutinu, si netroufám spekulovat – k tomu bych potřeboval ženskou konzultantku.
Co však vím zcela jistě: příště, až půjdu na malou, si dřepnu na mísu. Jako každá civilizovaná lidská bytost s respektem k lidským právům.
