Příběh o Jerichu

Co všechno máme „pod kůží“, aniž bychom si to uvědomovali? A jaké příběhy formují naše vnímání světa, i když jsme je nikdy nečetli?

Současný člověk, pohlcený shonem každodenního života, si jen zřídka najde čas důkladně se seznámit se zakládajícími texty západní civilizace — přestože právě tato díla zásadním způsobem ovlivnila náš způsob myšlení o světě a stala se nedílnou součástí našeho kulturního vědomí. Někdy vědomě, častěji nevědomky. Tato díla byla a jsou čtena, adaptována, zfilmována — a tak i nadále působí na náš každodenní život prostřednictvím obrazů a příběhů, které máme, jak se říká, „pod kůží“.

Jedním z vlivných pokusů tento kánon zmapovat je souhrnná práce Harolda Blooma The Western Canon: The Books and School of the Ages (1994). Bloom v ní obhajuje myšlenku západního literárního kánonu a vymezuje 26 klíčových autorů, jejichž díla považuje za pilíře této tradice. Vedle Homéra, Shakespeara, Goetha, Joyce a dalších jmenuje na prvním místě knihy Starého a Nového zákona.

Do jaké míry nás myšlenky těchto textů ovlivnily — a stále ovlivňují — si můžeme ukázat například na příběhu dobytí Jericha z knihy Jozue. Tato událost je líčena jako triumf víry a poslušnosti, ale zároveň vyvolává otázky o povaze „svaté války“, rituálního násilí a teologického rámování genocidy.

Příběh o Jerichu nás staví před řadu otázek. Narážíme na očividný rozpor mezi tím, jak dnes vnímáme spravedlnost a uměřenost, a mezi popisem vyhlazování bezbranného obyvatelstva – včetně dětí, starců a žen – v Jerichu. Jak máme v tomto absurdním kontextu chápat Boží spravedlnost? Právě s tímto dilematem zápolily stovky exegetů před námi. Představa Boha jako spravedlivé, všemocné bytosti se zde střetává s něčím, co se podezřele podobá genocidě.

Ale pozor – nejde jen o literární nebo abstraktní otázku, která by zajímala teology na penzi. Způsob, jakým toto dilema zodpovíme, se bytostně dotýká toho, jak vnímáme Izrael, jeho dějiny a židovstvo obecně. Tóra, Starý zákon i Nový zákon jsou pro tuto kulturu naprosto určující. Vezměte jim Písmo – a odejmete této kultuře duši.

Exegeti, ve snaze řešit podobné otázky (kterých v Písmu nalezneme mnoho), vynalezli různé způsoby práce s textem. Pokud uvedu jen ty nejvýznamnější, musím jmenovat:

Tím však výčet nekončí – odpovídá pouze našemu momentálnímu stupni poznání. Ještě před sto lety by bylo dekonstruktivistické nebo queer čtení naprosto absurdní a nepředstavitelné. Je jisté, že budoucnost přinese další způsoby čtení těchto textů. Není důvod vylučovat, že jednou vznikne metoda čtení těchto textů jako treska nebo kůň Převalského. Dnes to může znít podivně, ale nenapadá mě jediný důvod, proč bych se měl dívat na tresku nebo na koně Převalského z patra. Jsou to bytosti, které obývají tuto zem, mají svou historii a legitimní práva.

Zajímá mě tedy, jakým způsobem by příběh o vyhlazení četl kůň Převalského – který je mi, trochu iracionálně, přece jen bližší než treska.

Koně Převalského by při prvním čtení jistě zaujalo, že se v celém dlouhém textu vůbec nevyskytuje. Mluví se zde o dobytku, ovcích a oslech, kteří padli pod noži Izraelitů, ale o koních Převalského se nemluví. Ani slovo. Na jednu stranu je to příjemné zjištění – tomuto krvežíznivému řádění koně unikli. Na druhou stranu to může být i projev přehlížení koní obecně, a koně Převalského zvlášť.

Kůň Převalského tedy není příliš zneklidněn tím, co se v Jerichu fakticky děje. Košile bližší než kabát. Zneklidňuje ho spíš to, že se o koních vůbec nemluví. Nevím, jestli to bylo před potopou nebo po potopě, ale v obou případech něco jako kůň existovalo. Alespoň Chetité a Egypťané to svorně tvrdí.

Tak přemýšlí a přemýšlí – a pak ho napadne, že ten text nemůže číst doslovně, ale symbolicky. Zkusí to číst dekonstruktivisticky. A tady už jsme všichni doma.

Treska by zřejmě procházela podobnou analytickou cestou jako kůň Převalského. Zklamání a nejistota, že se o treskách ani o rybách v textu vůbec nemluví, by byla umocněna tím, že se vše děje na suchu – a vůbec se nezohledňuje fakt, že plocha moří je několikrát větší než plocha souše. Nejspíš by jí z toho bylo ještě více hořko než koni Převalskému – a kdo by se jí divil. Nezbylo by jí nic jiného než text zase číst symbolicky, metaforicky. Ale protože tresky mají blíž k Butlerové než k Derridovi, dala by přednost queer čtení.

Z pohledu exegeze by mohl být zajímavý dialog tresky a koně Převalského o vhodnosti toho kterého přístupu k interpretaci textu. Treska by měla silnou pozici v tom, že je menší – a tudíž by v případě srážky s cyklistou patrně nepřežila. Kůň Převalský zase v tom, že je velký – a má tudíž zcela logicky mnohem větší spotřebu ovsa. Na to by pravděpodobně treska těžko hledala odpověď.

O tom by měli přemýšlet především rybáři a pěstitelé ovsa.