Článek
Rozhodnutí vrátit se ke studiu ve zdravotnictví nebývá spontánní ani jednoduché. Často za ním stojí roky zkušeností, životní zralost a potřeba posunout se dál.
Méně se ale mluví o tom, co takové rozhodnutí skutečně znamená v praxi. Tento text nevznikl jako kritika jednotlivců, ale jako popis reality, kterou zažívá velká část studentů.
Dodělat si vzdělání pro obor všeobecná sestra je dnes možné pouze na VOŠ nebo VŠ. A pokud to člověk dělá při práci, znamená to jediné: několik let života na hraně vlastních možností. Příprava všeobecných sester patří mezi časově nejnáročnější studijní programy ve zdravotnictví, a to zejména kvůli vysokému počtu povinných hodin odborné praxe.
Přibližně 2300 hodin praxe, které studenti ve většině případů absolvují bez finančního ohodnocení a ve svém volném čase
Podle dostupných dat dlouhodobě chybí v českém zdravotnictví tisíce všeobecných sester a situace se v čase výrazně nezlepšuje. Zároveň roste průměrný věk všeobecných sester, což znamená, že tlak na doplňování nových pracovníků bude v následujících letech ještě narůstat. Významná část studentů přitom studuje při zaměstnání, což výrazně zvyšuje nároky na zvládnutí studia i praxe. Přesto je systém přípravy nových sester nastaven tak, že pro mnoho lidí představuje téměř neudržitelnou zátěž. Povinných přibližně 2300 hodin praxe je jedním z největších limitujících faktorů, zejména pro ty, kteří studují při zaměstnání. Na papíře je to jen číslo. V reálu jde zhruba o 15 měsíců souvislé práce na plný úvazek.
Tato praxe přitom:
- není vykonávána jako zaměstnání
- není finančně ohodnocena
- probíhá ve volném čase studentů
A to všechno při běžném pracovním úvazku, často na směny, s rodinou a dalšími povinnostmi.
V praxi to znamená konkrétní situace, které se opakují. Není výjimkou, že po noční směně člověk nejede domů odpočívat, ale pokračuje rovnou na praxi. Víkendy, kdy ostatní odpočívají nebo jsou s rodinou, trávíme v nemocnici. Volno přestává být volnem a stává se dalším pracovním blokem – jen bez mzdy a bez jistoty, že to někdo ocení.
Nejsme homogenní skupina
Společnost má často tendenci házet všechny studenty do jednoho pytle. Realita je ale mnohem pestřejší.
Jsou mezi námi:
- lidé s praxí ve zdravotnictví
- ale i ti, kteří přicházejí z úplně jiných oborů
- lidé s vysokoškolským vzděláním
- i ti, kteří si vzdělání teprve budují
Praxe, která někdy vzděláváním není
Na oddělení přicházíme s tím, že se chceme učit. Získat nové dovednosti, pochopit souvislosti, růst odborně.
Realita ale bývá často jiná.
Místo studentů se z nás někdy stává:
- levná pracovní síla
- někdy až jako obtíž, která do běžného provozu nepatří
Příklad z praxe: když se učení mění v ponižování
Jedna zkušenost za všechny.
Na nejmenovaném interním oddělení měla studentka spolu se sanitárkou zajišťovat péči o pacienta. Studentka přitom tu činnost prováděla poprvé.
Místo vedení ale přišlo:
- zvýšený hlas
- kritika
- ponižování před pacienty
Bez vysvětlení, bez snahy naučit. Takový přístup není problém jedné konkrétní osoby, ale prostředí, které místo podpory vytváří nejistotu a obavu dělat chyby – a tím brání skutečnému učení.
Další realita: administrativa místo podpory
Jiná zkušenost ukazuje problém ještě z jiné strany.
Přijdete na oddělení, kde vás má převzít vrchní sestra. Už od prvního kontaktu je patrné, že studenti nejsou vnímáni jako budoucí kolegové, ale spíše jako zátěž pro provoz.
Místo úvodu do provozu následuje kontrola:
- zda jste byli proškoleni o bezpečnosti práce
- zda máte různá potvrzení a dokumenty
Na první pohled v pořádku. Jenže realita je jiná.
Bezpečnost práce by měla být vždy proškolena přímo na konkrétním oddělení.
Každé pracoviště má:
- jiné postupy
- jiné vybavení
- jiné rizikové situace
Přenášet odpovědnost pouze na školu nedává smysl – lokální zaškolení by mělo být samozřejmostí. Přitom právě úvodní zaškolení přímo na oddělení je klíčové nejen pro bezpečnost, ale i pro orientaci studenta v reálném provozu.
Dalším problémem je zbytečná administrativa.
Typickým příkladem je opakované dokládání očkování proti hepatitidě B, které je přitom povinné již při nástupu do studia. Škola tyto náležitosti garantuje, a jejich opětovné vyžadování tak nepřináší vyšší bezpečnost, ale spíše zbytečnou administrativní zátěž.
Požadovat znovu tyto dokumenty nepřináší vyšší bezpečnost, ale vytváří další zbytečnou administrativní bariéru.
Zapomněli jsme, že každý někdy začínal?
Ti, kdo dnes studenty vnímají jako zátěž, byli kdysi na jejich místě.
V praxi pak často převládá přístup, který studenty nevnímá jako budoucí kolegy, ale spíše jako zátěž pro provoz.
Systém, který nepočítá s realitou života
Požadavky typu:
- pouze všední dny
- pouze 8hodinové směny
ignorují fakt, že:
- studenti normálně pracují
- mají rodiny
- fungují v reálném životě, ne v ideálním modelu
Proč to i tak nevzdáváme?
Chceme být lepší, a hlavně rozumět tomu, co děláme. A i když to není jednoduché, dává nám to smysl.
Co by se mohlo změnit
- větší flexibilita v organizaci praxí
- důraz na skutečné vzdělávání, ne pouze výkon práce
- smysluplné nastavení administrativy
- respektující přístup ke studentům
Dlouhodobě se také ukazuje, že část absolventů zdravotnických oborů ve zdravotnictví nezůstává, mimo jiné právě kvůli pracovním podmínkám a zátěži.
Závěrem
Dodělat si vzdělání na všeobecnou sestru při práci dnes znamená dlouhodobě fungovat na maximum. A přesto to mnoho lidí zvládá. Ne proto, že je to jednoduché, ale proto, že jim na té práci záleží.
Zdravotnictví dnes nestojí jen na těch, kteří v něm pracují. Stojí i na těch, kteří se ve svém volném čase snaží stát jeho součástí. Možná by stálo za to jim tuto cestu spíše ulehčit než ji zbytečně komplikovat. Protože právě oni budou brzy těmi, na kterých bude celý systém stát. A způsob, jakým k nim přistupujeme dnes, rozhodne o tom, kolik z nich u zdravotnictví skutečně zůstane.
