Článek
Vezměte do ruky telefon. Kolik máte kontaktů v Messengeru, na WhatsAppu nebo sledujících na sociálních sítích? Stovky? Tisíce? A teď si představte situaci, že se vám ve dvě ráno sesype svět, nebo prostě jen potřebujete s někým hodit řeč, protože na vás padla úzkost. Komu z nich můžete bez výčitek zavolat?
Procházíme zvláštní, tichou krizí. Jsme online 24 hodin denně, ale lidská blízkost se nám vytrácí mezi prsty.
Iluze plného stolu
Dnešní svět nám dává falešný pocit, že nejsme sami. Vidíme, co dělají naši známí na dovolené, víme, co měl kolega z bývalé práce k obědu. Lajkneme fotku, pošleme emoji srdíčka a máme pocit, že „jsme v kontaktu“. Jenže to je omyl.
Lajk na sociální síti má pro naši psychiku stejnou výživovou hodnotu jako polystyrenový chlebíček pro hladové tělo. Zaplní vás to na vteřinu, ale nedodá to žádné skutečné živiny.
Skutečné lidské pouto nevzniká přes displej. Vzniká tím, že s někým sdílíte čas, ticho, trapné momenty, společný smích nebo společný cíl. A právě to nám v digitální éře drasticky chybí.
Proč je tak těžké najít si přátele v dospělosti?
Když jsme byli děti, stačilo přijít na hřiště, říct „Ahoj, já jsem Pavel, budeme si hrát?“ a bylo hotovo. V dospělosti jsme se ale zabarikádovali. Bojíme se odmítnutí, chráníme si své soukromí, jsme unavení z práce a večer raději zapneme Netflix, než abychom šli s kůží na trh.
Vztahy vyžadují investici času a jistou dávku zranitelnosti. Jenže my jsme si zvykli na instantní řešení. Když nás někdo naštve online, prostě ho zablokujeme nebo ignorujeme. Skutečné přátelství ale znamená unést i to, že ten druhý nemá zrovna náladu, nebo má jiný názor. Zpohodlněli jsme. A daní za tohle pohodlí je prázdnota.
Cesta ven? Společný „boj“ a návrat ke kořenům
Lidská psychika se za tisíce let nezměnila. Jsme tvorové tlupy. Potřebujeme mít pocit, že někam patříme, že jsme součástí něčeho většího než jsme my sami.
Digitální detox sám o sobě nepomůže, pokud po vypnutí telefonu zůstanete sedět sami v obýváku. Musíme začít aktivně vyhledávat skutečné lidské komunity.
Může to být sportovní klub, parta pejskařů, dobrovolnická organizace nebo společný projekt, kde lidé táhnou za jeden provaz pro dobrou věc. Když totiž s někým sdílíte společnou vášeň, překonáváte překážky nebo pracujete na smysluplném cíli, povrchní masky padají. Teprve tehdy vznikají ta nejpevnější, skutečná pouta.
Člověk, který opravdu poslouchá
Není ostuda přiznat, že se občas cítíte sami. Ostuda je rezignovat. Zkuste dnes udělat jednu věc jinak. Místo poslání strohé textové zprávy někomu zavolejte. Nebo ještě lépe – domluvte si kávu naživo.
A pokud nikoho takového kolem sebe momentálně nemáte, seberte odvahu a vyrazte tam, kde lidé dělají to, co baví i vás. Protože ten největší luxus dnešní doby není nový smartphone, ale člověk, který vás opravdu poslouchá.
Jak to máte vy? Daří se vám v dnešní době udržovat skutečná, hluboká přátelství, nebo také občas bojujete s pocitem izolace v přelidněném digitálním světě? Napište mi do komentářů.
