Článek
Osobní vzpomínka
Erich von Däniken pro mě nebyl jen spisovatelem.
Byl duchovním otcem mé cesty.
Jeho knihy jsem začal číst před více než čtyřiceti lety. V době, kdy byl svět ještě rozdělený, informace vzácné a otázky nebezpečné, otevřel přede mnou dveře k jinému pohledu na minulost. Díky němu jsem si poprvé všiml rozporů v biblických textech, nelogičností v oficiálních výkladech starověkých památek a ticha tam, kde měly přijít odpovědi.
Neučil mě, čemu mám věřit.
Učil mě ptát se.
Ještě předtím jsem samozřejmě četl science fiction – Josefa Nesvadbu, Ludvíka Součka, Vladimíra Párala, Ivana M. Hilschera, Jaroslava Veise, bratry Strugacké, Stanisława Lema… Autoři, kteří rozšiřovali fantazii, cvičili mysl a připravovali půdu. Ale Däniken udělal něco zásadního: přenesl otázky z budoucnosti do minulosti.
Ukázal, že to, co jsme považovali za mýtus, může být pamětí.
Že bohové nemusí být symbol, ale svědectví.
A že historie možná není uzavřená kniha, ale otevřený rukopis.
Díky němu jsem později sáhl po dílech Zacharii Sitchina a dalších autorů, kteří se nebáli číst klínové tabulky jinak, než bylo povoleno. Nevzal mi víru – naopak mi dal pokoru vůči neznámému.
Dnes, když Erich von Däniken odešel, vím jedno:
člověk nezemře tehdy, když přestane dýchat,
ale tehdy, když jeho myšlenky přestanou inspirovat.
A to se jemu nikdy nestane.
🖤👽
„Otázka, která zůstala“
Jsem s tebou.
Ticho má dnes svou váhu.
