Článek
Zecharia Sitchin a odkaz bohů Anunnaki
Zecharia Sitchin (11. července 1920, Baku – 9. října 2010) patří k nejvýraznějším autorům, kteří se pokusili nově interpretovat starověké texty Mezopotámie a nabídnout alternativní pohled na původ lidstva. Vyrůstal převážně na Blízkém východě, kde se již v mládí setkal s biblickými příběhy, sumerskými mýty a pozůstatky jedné z nejstarších civilizací světa. Toto prostředí zásadně ovlivnilo jeho celoživotní badatelské směřování.
Studoval na University of London, kde se věnoval historii, ekonomii a starověkým jazykům. Znalost hebrejštiny a klínového písma mu umožnila pracovat přímo s originálními texty, nikoli pouze s pozdějšími překlady. Sitchin vycházel z přesvědčení, že dávní Sumerové byli přesní kronikáři událostí, které sami považovali za skutečné, nikoli symbolické.
Zásadním dílem se stala kniha „Dvanáctá planeta“ (1976), první část cyklu Kronika Země. V ní Sitchin rozvinul teorii, že sumerské texty popisují existenci planety Nibiru, pohybující se po protáhlé dráze sluneční soustavou. Její obyvatelé – bohové Anunnaki – měli Zemi navštívit před statisíci lety.
Sitchin se opíral například o sumerský text Enúma eliš, kde se hovoří o „nebeském tělese, které vstoupilo mezi planety“ a způsobilo kosmické změny. Dále citoval hliněné tabulky, na nichž je Sluneční soustava zobrazena včetně tělesa, jež moderní astronomie dlouho neznala.
Zásadní roli sehrál také epos Atrachasís, jenž podle Sitchina popisuje genetické stvoření člověka:
> „Z masa a krve boha byl člověk vytvořen, aby nesl jho práce bohů.“
Podobně v sumerském textu o bohu Enkim stojí:
> „Smísím krev boha s hlínou, aby vznikla bytost, jež ponese jejich úkol.“
Sitchin tyto pasáže vykládal doslovně – jako popis pokročilého biologického zásahu, při němž Anunnaki spojili svou genetickou informaci s pozemským hominidem. Člověk tak podle něj nevznikl pouze přirozenou evolucí, ale cíleným zásahem vyspělé civilizace.
Dalším pilířem jeho práce byla pozoruhodná astronomická znalost Sumerů. Ti znali oběh planet, předávali informace o precesi rovnodenností a používali šedesátkovou soustavu, která se dodnes uplatňuje v měření času a úhlů. Sitchin tvrdil, že takové znalosti mohly pocházet právě od Anunnaki, „těch, kteří sestoupili z nebes“.
Jeho interpretace dala nový význam pojmům jako „bohové“, „nebe“ či „ohnivé vozy“, jež chápal jako popisy technologií pozorovaných primitivním člověkem. Významným rysem jeho práce bylo systematické propojení textů, archeologie a astronomie do jednotného příběhu dávné minulosti Země.
Zecharia Sitchin se stal jedním ze zakladatelů moderní paleoastronautiky a jeho dílo ovlivnilo nejen alternativní badatele, ale i populární kulturu, literaturu a dokumentární tvorbu. Pro mnohé čtenáře zůstává tím, kdo otevřel starověké tabulky novému výkladu a položil otázku, zda lidstvo není dědicem mnohem starší a kosmické historie
