Článek
Když jsem poprvé řekl kamarádům, že si chci koupit investiční byt na hypotéku, většina z nich se na mě dívala, jako bych právě oznámil, že hodlám vyhodit všechny úspory z okna. Bylo mi něco přes třicet, neměl jsem žádné velké jmění a vlastní bydlení jsem stále řešil jen v nájemním bytě. Přesto jsem se rozhodl zadlužit kvůli nemovitosti, ve které jsem ani neplánoval bydlet.
Nešlo o žádný luxusní apartmán s výhledem na hory ani o novostavbu s podzemní garáží. Vybral jsem si poměrně obyčejný menší byt v panelovém domě. Měl starší kuchyň, původní koupelnu a rozhodně nevypadal jako něco, čím bych se chtěl chlubit na sociálních sítích. Mně ale nešlo o parádu. Zajímal mě především stav domu, lokalita, dostupnost služeb a možnost byt dlouhodobě pronajímat.
Nejtěžší bylo samozřejmě získat hypotéku. Musel jsem mít našetřené vlastní peníze, počítat s dalšími náklady a přesvědčit banku, že zvládnu splácet úvěr i v případě, že byt nebude nějakou dobu obsazený. Právě tohle mi připadalo jako největší riziko. Co když nájemníka nenajdu? Co když se něco pokazí? Co když budu muset platit hypotéku, energie a opravy ze svého?
Kamarád mi tehdy řekl, že si dobrovolně pořizuji druhou práci a ještě za ni platím. Další zase nechápal, proč si raději nekoupím pořádné auto. Podle něj jsem mohl mít za stejné peníze mnohem příjemnější život. Jenže já jsem se na to díval jinak. Auto ztrácí hodnotu, zatímco nemovitost v dobré lokalitě může dlouhodobě představovat zajímavý majetek. Samozřejmě to není záruka, že její cena vždy poroste.
Po několika týdnech zařizování jsem konečně podepsal smlouvy a převzal klíče. Byt potřeboval trochu práce, takže jsem strávil několik víkendů malováním, opravami a výměnou některého vybavení. Nechtěl jsem do něj investovat nesmyslné částky. Potřeboval jsem čisté a praktické bydlení, které bude pro nájemníka příjemné a zároveň mě finančně nezruinuje.
Pak přišla první dobrá zpráva. Ozval se zájemce, který hledal dlouhodobý pronájem. Byl zaměstnaný, působil spolehlivě a byt se mu líbil. Dohodli jsme podmínky, podepsali nájemní smlouvu a najednou se stalo něco zvláštního. Na můj účet začaly pravidelně přicházet peníze od člověka, který v bytě bydlel, zatímco já jsem dál chodil do své práce.
Z nájemného jsem začal hradit část splátky hypotéky. Zbytek jsem doplácel ze svého. Nebyl to žádný zázrak, při kterém bych se přes noc stal boháčem. Navíc jsem musel počítat s fondem oprav, pojištěním, údržbou, daněmi a obdobím, kdy může být byt prázdný. Přesto mi připadalo neuvěřitelné, že místo toho, abych všechny peníze za bydlení posílal cizímu majiteli, postupně buduju vlastní majetek.
Největší rozdíl jsem začal vnímat až po několika letech. Nájemník stále platil nájem, já pravidelně splácel hypotéku a část dluhu postupně mizela. Byt byl pořád stejný, ale moje situace se měnila. Každou další splátkou jsem se přibližoval k tomu, že budu vlastnit nemovitost s menším nebo žádným dluhem. A pokud všechno půjde podle plánu, jednou bude celý nájem po odečtení nákladů představovat další příjem.
Samozřejmě jsem zažil i méně příjemné chvíle. Jednou bylo potřeba řešit opravu spotřebiče, jindy se objevily nečekané výdaje spojené s domem. Také jsem si uvědomil, že nájemník není automat na peníze a že pronajímání vyžaduje určitou zodpovědnost. Nemovitost se musí udržovat a člověk musí mít rezervu. Kdo si myslí, že koupí byt a už se o nic nemusí starat, může být nepříjemně překvapený.
Dnes už se mi někteří známí, kteří se mi tehdy smáli, ptají, jestli bych jim podobnou investici také doporučil. Odpovídám jim, že to záleží na jejich příjmech, úsporách, ceně nemovitosti a ochotě nést riziko. Ne každá nemovitost je dobrá investice a ne každá hypotéka se automaticky vyplatí. Člověk musí počítat i s horším scénářem, nejen s tím, že bude mít celý život ideálního nájemníka.
Jedno ale vím jistě. Když jsem před lety podepisoval hypotéku, měl jsem pocit, že si na sebe beru obrovské břemeno. Dnes to vnímám trochu jinak. Mám nemovitost, která má svou hodnotu, nájemník mi pomáhá hradit její financování a já postupně buduju majetek, který mi jednou může výrazně usnadnit život. A pokaždé, když mi přijde nájemné, si vzpomenu na kamaráda, který mi tehdy doporučoval koupit si raději nové auto.
