Článek
Válka má jednu krutou vlastnost: čím déle trvá, tím víc se z ní v cizích zemích stává šum. První týdny všichni sledují mapy, počítají kilometry, sdílejí fotografie a cítí, že dějiny vtrhly do obýváku. Po letech už se zpráva o útoku často vejde mezi počasí a sport. A právě to je jedna z největších výher agresora. Ne porazit protivníka naráz, ale unavit pozornost světa tak, až se z bombardování stane rutina.
Aktuální zpráva s odkazem na OSN říká, že v květnu na Ukrajině zemřelo nejvíce civilistů od dubna 2022. Tedy od doby, kdy byl svět ještě šokovaný Bučou, Mariupolem a prvním zjištěním, že Rusko se nevrátilo jen k imperiální politice, ale i k metodám, které patří do nejtemnějších kapitol evropských dějin. Pokud se dnes čísla civilních obětí znovu blíží k tak vysokým úrovním, nejde o statistiku. Je to politický alarm.
Civilní oběti nejsou vedlejší položka války. Jsou jádro její morální reality. Každé číslo znamená někoho, kdo ráno možná plánoval nákup, cestu do práce, školu pro dítě nebo obyčejný nudný den, který by za normálních okolností nestál za zmínku. A právě obyčejný nudný den je to, co ruská agrese milionům lidí vzala. V Evropě, ve 21. století, několik hodin autem od hranic Evropské unie.
Je důležité připomenout, proč se to děje. Rusko nevede obrannou válku. Rusko napadlo sousední stát, protože odmítá jeho suverenitu. To je základní věta, kterou se část politického spektra snaží pravidelně rozpustit v mlze slov o míru, jednání, unavených zbraních a údajné potřebě realistického kompromisu. Jenže kompromis s agresorem nesmí znamenat, že oběti podepíšou vlastní bezmoc a agresor dostane medaili za trpělivost.
Samozřejmě, každá válka jednou skončí jednáním. Tím se často ohání ti, kdo chtějí zastavit pomoc Ukrajině. Jenže jednání není kouzelné tlačítko, které stiskneme a rakety se ze slušnosti otočí zpět do skladu. Jednání má smysl tehdy, když agresor pochopí, že pokračování války je pro něj dražší než dohoda. Pokud Západ oslabí podporu Ukrajiny ve chvíli, kdy civilní oběti rostou, nepošle do Moskvy signál míru. Pošle signál, že stačí vydržet dost dlouho a demokracie začnou samy hledat výmluvy.
Pro Česko je tato zpráva mimořádně důležitá i domácí politicky. Každá vláda, každý poslanec a každý prezidentský kandidát se dříve či později bude muset vyjádřit, zda Ukrajina má mít právo se bránit nejen v tiskových prohlášeních, ale i v rozpočtech, dodávkách a spojenecké koordinaci. Solidarita není status na sociální síti. Je to politika, která něco stojí. Ale alternativa stojí víc.
Historie střední Evropy je plná lekcí o tom, co se stane, když velmoci rozhodují o menších státech jako o položkách na mapě. Mnichov není argument pro každou situaci, ale je varováním proti pohodlné představě, že když obětujeme kus cizí svobody, koupíme si vlastní klid. Obvykle si koupíme jen odklad, a ještě za něj zaplatíme hanbou.
Květnová čísla civilních obětí by proto neměla zapadnout. Měla by znovu otevřít otázku, zda Evropa dělá dost. Ukrajina nepotřebuje soucitné přikyvování nad zprávami OSN. Potřebuje protivzdušnou obranu, munici, finance, politickou jednotu a jasný vzkaz Moskvě: únava Západu nebude vaší zbraní. Protože jestli se válka stane jen šumem, příště nás může probudit až její ozvěna mnohem blíž, než se dnes pohodlně tváříme.
