Článek
Pak Čong-hi je jednou z nejrozporuplnějších postav novodobé jihokorejské historie. Tamní společnost i po mnoha letech stále rozděluje na dva nesmiřitelné tábory. Nelze mu totiž upřít, že se zasadil o bezprecedentní hospodářský rozmach, zároveň ale také brutálně potlačoval lidská práva. Kritici mu vyčítají také službu v japonské armádě během koloniální éry i to, jak nevýhodně podle nich uzavřel s Japonskem dohodu o normalizaci vztahů.
Moci se chopil v květnu roku 1961. Země se tehdy ještě stále vzpamatovávala z korejské války a byla mnohem chudší, než její severní soused, kde po rozdělení poloostrova zůstala většina průmyslu. Jih přežíval zejména díky finanční a potravinové pomoci ze Spojených států.
První autoritářský prezident I Sung-man po vlně masových protestů rezignoval a CIA ho tajně přepravila do exilu na Havaj. K moci se sice dostala demokratická vláda, jenže ta si nedokázala poradit s hospodářskou krizí a korupcí.
Nespokojenost rostla nejen ve společnosti, ale také v armádě. 16. května po půlnoci proto generál Pak Čong-hi v čele několika tisíc vojáků vpadl do Soulu. Na odpor se mu postavila vojenská policie, do rána se mu ale podařilo obsadit všechny klíčové budovy. Tehdejší prezident Jun Po-son odmítl povolat do akce loajální armádní jednotky, protože se obával, že by vnitřní konflikt způsobil invazi ze severu. V úřadu zůstal, stal se ale loutkou vojenské junty. Odstoupil až o rok později, kdy Pak vydal zákon, jenž zakazoval bývalým politikům veřejnou činnost.
Svého nástupce se Jun Po-son snažil porazit ve volbách, v obou případech ale těsně prohrál. V další dekádě byl za své opoziční aktivity odsouzen.
Perlička: Pak Čong-hi byl ještě před korejskou válkou členem komunistické buňky v armádě. Za to byl později odsouzen k trestu smrti. Díky přímluvě nadřízených a spolupráci s vyšetřovateli mu byl ale trest zmírněn a nakonec zcela prominut. Do armády se vrátil až během války s KLDR a během ní se vypracoval až na brigádního generála.
Od poválečné bídy k hospodářskému rozkvětu a tvrdým represím
Pak Čong-hi ekonomiku nastartoval pomocí nám dobře známých pětiletek. Země se zaměřila na levné zboží určené pro export. Ve velkém se začala budovat infrastruktura – elektrárny, ocelárny, dálnice. Vláda navíc cíleně podporovala vybrané rodinné firmy. Právě tady najdeme kořeny úspěchu rodinných konglomerátů čebol, jako jsou například Samsung, Hyundai či LG.
Jižní Korea pochopitelně k rozvoji potřebovala finance. Proto prezident prosadil obnovení vztahů s Japonskem, od kterého získal peníze a levné půjčky. Tenhle krok mnozí považovali za zradu. Do Německa byli také vysláni horníci a zdravotní sestry, celkově asi 20 tisíc pracovníků. Jejich budoucí výdělky posloužily jako záruka za rozvojové úvěry od západoněmeckých bank.
Nejkontroverznějším rozhodnutím pak bylo vyslání více celkem okolo 320 tisíc vojáků do války ve Vietnamu. Kromě obrovské finanční injekce za to jihokorejské firmy dostaly přístup k lukrativním stavebním zakázkám. Prezidenta to ale málem stálo život.
Šílený plán Severokorejcům málem vyšel
Když na severu zjistili, že Jižané poslali podstatnou část své armády do Vietnamu, rozhodli se toho využít. Za tímto účelem bylo vytvořeno speciální komando 124. Jeho členové se na akci připravovali po dva roky.
V noci z 16. na 17. ledna roku 1968 prošli přes úsek hranice, který hlídali Američané. O dva dny později je v horách náhodou objevili čtyři bratři, kteří tam vyrazili kácet dřevo. Logickým krokem bylo je zabít, zachránil je ale mráz. Velitel komanda totiž vyhodnotil, že by ve zmrzlé půdě nedokázali zakopat těla. Namísto toho jim tak dali přednášku o komunismu a nutnosti Koreu opět sjednotit. Poté bratry propustili s varováním, že je čeká smrt, pokud diverzní akci nahlásí. K jejich smůle ale dřevorubci přesně to udělali a byl okamžitě vyhlášen stav nejvyšší pohotovosti.
I tak se ale celé 31členné komando v malých skupinkách dostalo až do Soulu. Tam se znovu setkali, převlékli se do jihokorejských uniforem a vydali se k sídlu prezidenta. Jen pár set metrů metrů od brány Modrého domu je ale u kontrolního stanoviště zastavila policejní hlídka. Podezřelé jim přišly civilní kabáty i to, že měli Severokorejci místo kanad gumové boty. Došlo na přestřelku, do které se bohužel připletl i civilní autobus.
Členové komanda se nicméně museli dát na útěk. Z 31 diverzantů jich 29 zahynulo, někteří byli zabiti, jiní spáchali sebevraždu, aby se vyhnuli zajetí. Zbylé dva čekal naprosto rozdílný osud. Jeden se dokázal dostat zpět do KLDR, kde byl uctíván jako hrdina a později se stal dokonce asistentem Kim Čong-ila. Druhý padl do zajetí. Rozhodl se ale spolupracovat a díky tomu, že během akce jedinkrát nevystřelil, nakonec získal jihokorejské občanství. Později objevil víru a stal se pastorem. Tragický osud nicméně čekal jeho rodinu, která byla doma exemplárně popravena.
Jak na pokus o atentát reagoval prezident Pak Čong-hi? Rozhodl se pro vendetu. Založil tajnou jednotku 684, která čítala rovněž 31 mužů. Jednalo se o různé kriminálníky a rváče. Ti byli odvezeni na pustý ostrov, kde je tři roky cvičili. Sedm jich během extrémně náročného výcviku zemřelo. Jelikož se ale Sever a Jih začali mezitím sbližovat, na misi nikdy posláni nebyli. Namísto toho je čekal hodně krutý osud. O tom ale až někdy příště…
Atentát v přímém přenosu
Pak Čong-hi doma pokračoval v uzurpaci moci. Dokonce si prosadil změnu ústavy, aby mohl být prezidentem zvolen i potřetí. Když ale vyhrál jen těsně, začal se o své postavení obávat. V říjnu 1972 tedy vyhlásil stanné právo a posléze prosadil novou ústavu nazvanou Jušin (obnova), která mimo jiné zrušila přímou volbu.
Zatímco projekt 684 byl zrušen, Seveřani od svých plánů neupustili. Tentokrát využili korejskou menšinu v Japonsku, u níž měla komunistická KLDR celkem velkou základnu stoupenců. 22letý Mun Se-Gwang se nechal přesvědčit, že zabitím jihokorejského diktátora vyvolá lidové povstání.
Nejprve si obstaral zbraň, na policejní stanici ukradl revolver. Ten pak schoval do rádia a na falešný pas odletěl do Soulu. Podařilo se mu dostat na ceremoniál k výročí konce japonské koloniální nadvlády, kde Pak Čong-hui předčítal svůj projev.
Mun Se-Gwang nebyl trénovaný zabiják a toho večera se mu smůla lepila na paty. Nejprve omylem střelil sám sebe do nohy. V tu chvíli už ale nebylo cesty zpět. Vyrazil tedy kupředu, ale druhá rána zasáhla řečnický pult. Nastal chaos. Třetí náboj selhal. Čtvrtý zasáhl první dámu. Pátý vlajku. Víc jich mladík v revolveru neměl. Člen ochranky po něm vypálil zpátky, jenže zbloudilá kulka namísto atentátníka zasáhla mladou studentku, která následkem toho zemřela.
Pak Čung-hi se zachoval naprosto chladnokrevně. Zatímco zdravotníci odnesli jeho těžce zraněnou ženu, on se vrátil k řečnickému pultu a svůj projev dokončil. Až poté za chotí vyrazil do nemocnice, kde o několik hodin později zraněním podlehla.
Prezident Pak Čong-hi s manželkou Juk Jong-su
Paranoia a poslední večeře
Na veřejnosti se Pak sice snažil udržet svou drsnou tvář, uvnitř ho ale smrt manželky hluboce zasáhla. O tom svědčí i zápisky v jeho denících. V důsledku ztráty se stále více izoloval a propadal paranoii. V roce 1975 vydal Mimořádný dekret, který kriminalizoval kritiku jeho režimu, zakazoval demonstrace a umožňoval zatýkat lidi bez soudního příkazu.
V nejužším prezidentově kruhu se mezitím rozhořel souboj dvou vlivných mužů. Na jedné straně stál šéf ochranky Čcha Či-čchola, který zastával názor, že jakýkoliv odpor je třeba rozdrtit. Díky svému postavení navíc mohl filtrovat informace, které se k Pakovi dostávaly a ovlivňovat jeho názor. Proti němu stál ředitel tajné služby. Kim Če-gju pocházel ze stejného města jako prezident a společně v roce 1946 nastoupili na vojenskou akademii. Pojilo je tedy více než třicetileté přátelství. Jenže teď si Kim dobře uvědomoval nálady ve společnosti a zastával názor, že bude potřeba udělat politické ústupky.
Když ve městech Pusan a Masan v říjnu 1979 vypukly násilné demonstrace proti diktatuře. Šéf tajné služby se vydal situaci zhodnotit přímo na místo. Podle jeho názoru nešlo o komunistickou provokaci ale o legitimní protesty nespokojených občanů. Jeho rival i tak navrhoval, aby prezident do měst poslal armádu a protesty krvavě potlačil.
26. října pozval šéf rozvědky prezidenta na neformální večeři do sídla korejské CIA. Nechyběl ani všudypřítomný šéf ochranky. U stolu seděl také prezidentův tajemník a dvě dámy, zpěvačka Sim Su-bong a modelka Sin Če-sun. Co se během osudného večera odehrálo, je díky přeživším svědkům známo celkem do detailu.
Pak a Čcha začali šéfa tajné služby kritizovat za to, že si nedokáže poradit s nepokoji, a naznačili mu, že za to ponese následky. Kim Če-gju odešel do své pracovny. Tam si vzal zbraň a nařídil svým věrným podřízeným, aby zlikvidovali ochranku v přilehlé budově. V 19:40 se pak vrátil ke stolu a se slovy: „Jak můžeš mít takovou verbež za poradce?“ střelil šéfa ochranky do zápěstí. Pak střelil prezidenta do hrudi.
Oba dva ještě žili, ale Kimova zbraň se zasekla. Odběhl tedy zase pryč, aby si vzal zbraň od svého podřízeného a svůj čin dokonal. Nejprve zastřelil schovávajícího se Čchaa, následoval Pak Čung-hi, který dostal druhou ránu přímo do hlavy. Po činu Kim vyrazil na velitelství armády, kde ho okamžitě zatkli.
Fotografie Kim Če-gjua z roku 1968
Promyšlený čin nebo zkrat?
Kim sám u soudu tvrdil, že atentát plánoval už od roku 1974 a prezentoval jej jako snahu obnovit demokracii a zastavit krveprolití. Proti tomu ale svědčí třeba to, že neměl promyšleny další kroky. Proč by také použil starou a nespolehlivou pistoli Walther PPK? Přeživší navíc vypověděli, že vše vygradovalo až v průběhu večera. Ať už to ale bylo jakkoliv, byl pár měsíců po činu popraven, stejně jako jeho pět kompliců. Loni v červenci nicméně začal proces, ve kterém Kimova rodina požaduje anulování předchozího rozsudku a uznání, že Kim zastavil krveprolití a jednal s cílem obnovit demokracii. Vynesení rozsudku je stanoveno na 16. prosince letošního roku.
Zdroje:
https://www.koreatimes.co.kr/lifestyle/people-events/20110810/park-chung-hee-the-man-who-transformed-korea
https://www.koreatimes.co.kr/foreignaffairs/20100124/century-january-1968-assassins-storm-seoul-us-spyship-seized
https://web.archive.org/web/20260207015847/https://apjjf.org/2011/9/44/peter-hayes/3630/article
https://www.allacademic.com/meta/p_mla_apa_research_citation/1/1/3/6/7/p113675_index.html
https://apnews.com/article/north-korea-commando-assassination-1968-infiltration-park-cfdc834e299d6cc0c64982e0a926f447
Balázs Szalontai. „In the Shadow of Vietnam: A New Look at North Korea’s Militant Strategy, 1962-1970.“ Journal of Cold War Studies 14:4 (Fall 2012): 122-166.
https://www.nytimes.com/2010/12/18/world/asia/18seoul.html
https://www.nytimes.com/1979/12/17/archives/korean-testifies-he-alone-planned-parks-murder-kim-was-close-friend.html
https://www.nbcnews.com/news/north-korea/north-korean-ex-assassin-recalls-1968-year-mattered-most-n840511
https://www.businessinsider.com/decades-after-blue-house-raid-north-korea-still-threatens-seoul-2023-1
https://www.military.com/daily-news/investigations-and-features/2025/12/15/how-north-korean-assassination-attempt-south-koreas-president-1968-led-deaths-of-four-american.html
https://www.koreajoongangdaily.com/korea/the-inside-story-of-the-park-chung-hee-killing/11622799
