Článek
„Je úplně jedno, jestli jsi v práci nebo ne, jsi úplně k ničemu,“ slyšel Šóji Morimoto před lety od šéfa. Rigidní pracovní kultura v Japonsku zkrátka nebyla pro něj, jenže nenaplňovala ho ani práce na volné noze. A tak si dal jednoho dne na Twitter inzerát:
„Spouštím službu Člověk, kterého si můžete půjčit, aby nic nedělal. Využijete ji v situacích, kdy potřebujete pouze přítomnost člověka – například, když nechcete jít sami do restaurace, když vám chybí druhý hráč do hry, aby vám někdo podržel místo na hanami (pozorování kvetoucích sakur) a tak podobně. Platíte mi jen dopravu z nádraží Kokubundži a náklady na jídlo a pití (pokud budou). Kromě velmi jednoduchých věcí nic nedokážu.“
Přestože měl v té době jen okolo 300 sledujících, příspěvek se začal rychle šířit internetem. Zájem byl tak velký, že Morimoto službu časem zpoplatnil částkou 10 tisíc jenů za hodinu, dnes přibližně 1300 korun.
Nicnedělání je překvapivě zajímavá práce
Možná vás napadne, co proboha může ten Morimoto vlastně dělat, kdo by si někoho takového pronajal? Takových lidí se ale v Japonsku najde více než dost, Morimoto si tím měl přijít na 85 tisíc dolarů ročně (cca 1,8 milionu korun). Důvody, proč si ho lidé najímají jsou opravdu různorodé. Často se jedná o obyčejný doprovod do restaurace, baru či na výlet. Motivací není jen to, že lidé nemají s kým jít. Mnozí říkají, že s přáteli neustále řeší, jestli se ostatní baví nebo jestli vybrali správné místo. S Morimotem tahle společenská zodpovědnost odpadá.
Není ale samozřejmě nouze ani o bizarní příhody.
Nejdelší šichtu prý Morimoto zažil, když s jedním klientem 17 hodin jezdil po tokijské okružní lince Jamanote.
Jistá žena si ho zase objednala, aby mlčky sledoval, jak hůlkami pojídá nastříhaný papír.
Jiný člověk si jej najal, aby se s ním pouze houpal na houpačce.
Dělal také třeba morální podporu ženě, která šla podepsat rozvodové papíry, anebo prostě jen posedával v nově otevřené kavárně, jejíž majitelka se obávala, že se tam jinak bez hostů bude cítit špatně.
Morimoto samozřejmě také vyslechl mnohá tajemství, o nichž lidé nechtěli mluvit s nikým blízkým, přestože sám zdůrazňuje, že není žádný psychoterapeut. Často se však stává, že pouze mlčí a prostě jen existuje vedle člověka, který si jej pronajal. „Nemyslím si, že je to divné. Nikoho do mluvení netlačím,“ říká. Sám totiž zažil, jaké to je, když prostě mluvit nedokážete. V první třídě na základní škole totiž na nějaký čas oněměl a konverzování nikdy nebylo jeho silnou stránkou.2
Samota v Japonsku
Průměrně jedna čtvrtina klientely údajně Morimotovy služby využívá opakovaně. Před rokem v interview prozradil, že už si jej pronajalo okolo 7000 lidí, za den zvládne 1-3.3 Ne vždy je přitom nicnedělání jednoduché. Musel prý třeba hodiny stát na mraze, účastnit se večírků se samými cizími lidmi, anebo stát na jevišti před diváky a nic nedělat. „Ale jedno jaké příkoří jsem zažil, cítím, že je to něco speciálního, co se mi přihodilo jen proto, že dělám tuhle práci, takže si toho vážím,“1 vysvětlil svůj přístup.
Rodinné tragédie zformovaly Morimotův svérázný pohled na svět
V Japonsku je práce v podstatě kultem. Není vnímána jen jako vydělávání peněz, je to mnohem spíš smysl bytí, který stojí v žebříčku dokonce i nad rodinou. Na mladé lidi je tlak, aby se stali plnohodnotnými členy společnosti, tzv. šakaidžin (社会人), tedy našli si práci na plný úvazek. To ale není žádná výhra. Třeba odmítnout přesčas nebo odejít domů dřív než šéf bývá nemyslitelné, volna je extrémně málo. Není navíc zvykem měnit zaměstnání, většina pracujících stráví celý svůj profesní život v rámci jedné firmy. Není divu, že v japonštině dokonce existuje slovíčko pro smrt z přepracování - karóši (過労死).
A přesně tento společenský tlak dovedl k sebevraždě Morimotovu starší sestru, která se po neúspěších při hledání práce rozhodla raději odejít z tohoto světa. Podobně dopadl i bratr, který neuspěl ve zkouškách, nedokázal se stát šakaidžinem a až do své smrti žil v izolaci a depresích.
Když Šóji, nejmladší ze sourozenců, rodičům oznámil, že se pronajímá, nesetkal se s pochopením. Na nějakou dobu s ním dokonce přestali komunikovat. Svázáni společenskými konvencemi zkrátka nedokázali jeho neortodoxní povolání pochopit. Naopak jeho žena jej podpořila hned od začátku, přestože v tu dobu měli malé dítě a pro rodinu to v tu chvíli znamenalo velkou finanční nejistotu. Manželka a dítě mu v očích některých klientů navíc dost pomáhají, protože díky nim nepůsobí jako úplný podivín.
Tradice pronajímání lidí
Morimoto nezastírá, že jeho nápad není vlastně nikterak originální. V Japonsku má totiž půjčování sebe sama dlouhou tradici, která započala už na konci 80. let, kdy se pronajímali mladí lidé, kteří poté chodili navštěvovat důchodce. Záhy se ale ukázalo, že existuje poptávka i po dalších rolích. Lidé si najímali falešné příbuzné, partnery nebo svatební hosty, aby si před okolím udrželi svou tvář. Nyní už si můžete půjčit člověka skoro pro každou příležitost.
Inspiraci čerpal Morimoto zejména od Taičiho Nakadžimy, který se na internetu pohybuje pod přezdívkou Pro ogorareya (Profesionální host) a žije tak, že se nechává hostit od lidí. Zásadní vliv měly také myšlenky filozofa/motivačního spisovatele Jinnosuke Kokoroji, který tvrdí, že člověk má hodnotu už jen tím, že existuje, a nepotřebuje ji odvozovat od toho, kolik práce vykoná.
„To, kolik si člověk vydělá, závisí na trhu. Vůbec se nebere v potaz, kolik stresu to zahrnuje. Tohle mi nepřipadalo správné. Přišlo mi nefér, že lidi, kteří chtěli práci dělat a neměli z ní žádný stres, dostali zaplaceno stejně jako jiní, kteří ji dělat nechtěli a stresovala je. Připadalo mi to špatně, že nedostávám nic za mentální přítěž, kterou mi práce způsobovala. Nevyhnutelně se dostanete do situací, kdy máte větší stres než výplatu,“ vysvětluje Morimoto ve své autobiografické knize, která v angličtině vyšla pod názvem Rental Person Who Does Nothing. Jeho příběhy mapuje také stejnojmenný manga komiks a dvanáctidílný televizní seriál. Z nenápadného chlapíka s modrou kšiltovkou se tak v podstatě stala popkulturní postava.
Něco podobného funguje i u nás
Japonci často trpí obavou, že jsou pro své okolí přítěží. Zároveň se tam s jistým stigmatem pohlíží na psychologické terapie. Lidem v krizových nebo úzkostných situacích někdy stačí tichá přítomnost druhé osoby. Fyzická blízkost klidného druhého člověka dokáže snížit pocit izolace a úzkosti. Morimotova služba může sloužit jako dočasná náplast. Při využívání placených vztahů však hrozí, že dotyčný definitivně rezignuje na navazování těch skutečných, které mnohdy bývají náročnější.
U nás by Morimoto se svou službou asi nepochodil. O tom svědčí i reakce zahraničních youtuberů, kteří si jej půjčili a strávili s ním nějaký čas při natáčení svých videí. „Nemůžu uvěřit, že se potká s tisícovkou lidí ročně. Nemá vůbec žádnou osobnost. To je pro mě šok,“ nechal se slyšet youtuber Drew Binsky po 4 a půl hodinách, které s Morimotem strávil. Američanka známá pod přezdívkou Akidearest také neskrývala, že si v jeho společnosti občas připadala nepříjemně zvláštně.
Na druhou stranu, i u nás vlastně existuje něco podobného. Říká se tomu body doubling . Možná i vám se někdy lépe pracovalo či studovalo, když jste vedle sebe měli někoho jiného. Pouhá přítomnost druhého člověka dokáže zvýšit produktivitu, především u lidí potýkajících se s ADHD. A podobně může přítomnost jiného člověka zahánět úzkost a negativní myšlenky. Využít tichého parťáka můžete i virtuálně přes nejrůznější platformy.
ZDROJE:
1 https://www.cnbc.com/2025/01/07/this-japanese-man-earned-80000-a-year-from-doing-nothing.html
2,3https://chanto.jp.net/articles/-/1007368?page=2
FOTO https://unsplash.com/photos/two-men-walk-down-a-dimly-lit-alley-at-night-2pd_YNoU7Ug
https://www.adhdstrategie.cz
Drew Binsky – Youtube
akidearest – Youtube
