Být ženou na venkově? No nevím…

Žila jsem si pěkně ve své pražské bublině a nikoho do ní nepustila, protože vychovávat děti s poruchou vývoje obnáší stupidní komentáře, zírání, pomlouvání, slovní napadání.

Ostatní mámy se nepotřebovaly přátelit, potřebovaly porovnávat a kontrolovat.

Mít další rádoby kamarádku, co se vyptává na pokroky/nepokroky mých dětí a na to, jaký máme s manželem majetek a jestli by manžel uživil dvě rodiny (hlavně tu její), to už by na mě bylo moc.

Myslela jsem si, že si občas odskočím do své rodné vsi, kde si od toho odpočinu. Ve stáří se tam usadím se svým mizerným důchodem a budu si pěkně v klidu žít.

Když přijedu do rodné vsi, tedy, pardon, „obce“, jdu si nakoupit do místních Potravin držících se zuby nehty nad vodou. Vietnamská prodavačka a podnikatelka v jedné osobě, běží nenápadně vyzpovídat místní tetku, kterou zaměstnává: kdo že to jako jsem? Vetřelec!

Mívám pocit, že si snad ani nesmím nakoupit, protože to je jejich obchod a jejich chleba. A to jejich zírání. Trapně jim samozřejmě není. Naštěstí už do vsi jezdí Rohlík a Tesco a s nimi mohu provozovat své pražské móresy; dovážku až do domu. Kdo by taky chtěl všechno dražší o deset korun za kus. To už nejsou Potraviny, ale Podražiny.

Když se babičky naučí v mobilu: stáhnout si appku, naťukat do ní svůj nákup a zaplatit, tak mají vyhráno. To se pak ukáže, jestli byli na vnoučata hodné a oni jim teď na oplátku pomůžou žít v 21. století.

A dědové? Ti jen dřepí. Jejich matky je tak vychovaly a jejich ženy by se hanbou propadly, kdyby jim snad chtěli pomoci v domácnosti. A co by nastalo za cirkus s Maruš a Jaruš! Závist je věčná.

Po zhruba dvaceti letech jsem se ukázala mezi lidmi. Doprovodila jsem svoji matku na místní, příjemně komorní, jarmark. Raději mezi lidi, v obci, nechodím.

Zírání a nic než zírání. Nenávistné pohledy žen. Určitě jsem zlodějka jejich majetků a manželů.

Zatímco mám ze sebe dojem, že vypadám jako samice orangutana, jsem pro ně soupeřka. Super!

Moje matka má kde bydlet a za co žít. A tak mají z jejího důchodu radost různé nemajetné či vypráskané tetky.

Jakožto padesátileté děti jsme tedy s bratrem dostali instrukce, že máme přinést kávičku pro Maruš, Jaruš, Danuš a další. První kolo, po 20 minutové frontě, jsme s bratrem společnými silami absolvovali.

Druhé kolo bylo o tom, že Miluš, Jituš a Laduš mě uviděly, a tak se rychle poroučely. Dámy nutně potřebovaly zjistit co je u mě nového a já jim tam dřepím! Příbuzná sedící u stolu se pohoršovala, že nejsem doma, když mám ty děti. Asi bych ve svých padesáti letech měla sednout na koště a odletět kojit do Prahy.

Začala jsem se tedy nad kávičkou usmívat a vyzařovat spokojenost. To totiž stoprocentně naštve úplně všechny. Česká povaha je česká povaha.