Článek
Připomněl mi vesnici v 60. letech, kam jsem jako dítě jezdila na prázdniny. Dnes vypadá vesnice úplně jinak.
Jsem městské dítě a valnou část života jsem žila ve městě, nějaký čas v Praze. Hodně let jsem pracovala v Praze, stejně jako můj muž rodilý Pražák a považovala jsem se za městského člověka.
Již více než deset let bydlíme na venkově v blízkosti celkem velkého města a nedaleko Prahy. Způsob našeho života se moc nezměnil, je pořád městský, ale jsme venkované a venkovany jsme rádi. Baví nás většinu roku žít venku na zahradě.
zahrada
Co se týká obyvatel venkova, mohu posoudit, že není velký rozdíl mezi městským a venkovským člověkem. Rozdíly mezi lidmi jsou všude bez ohledu na to, kde žijí. Dnes na venkov utíká z měst spoustu mladých lidí a na vesnicích nežijí jen starousedlíci. Dnes už ani dovážku potravin z Tesca či Rohlíku nelze považovat za pražské móresy. Auta s dovážkou potravin potkáte dnes všude
A ani s mužem nepotřebujeme, aby nás vnoučata učila, jak žít v 21. století. Bude mi 67 let a na počítači pracuji a zvládám to od roku 1996, kdy jsem pracovala v bance, až dodnes. Před pěti lety jsem založila regionální internetový magazín, a nejen psala články, ale ovládala ne zrovna jednoduchý redakční systém. Mému muži bude 69 let a u počítače sedí každý den a nejen proto, aby si přečetl média. Máme každý svůj počítač v jiné místnosti, abychom se nerušili.
Před pár lety zemřela tchyně, a ještě před osmdesátkou brouzdala po internetu a byla aktivní na facebooku. Věk není v tomto případě směrodatný, důležité je chtít se neustále vzdělávat. Myslím si, že všude se najde závist a pomluvy, jen to je ve městě míň vidět, ale ani po deseti letech života na venkově nic takového nezažíváme, i když ani tady to asi nechybí. Ono je něco jiného nakouknout na vesnici anebo tam žít.
Samozřejmě nevím, kde se popisovaná obec nachází, ale jako by byla zpočátku minulého století. I na venkově bydlí vzdělaní a kulturní lidé. Vesnice to nejsou zaostalí lidé, jsou stejní jako ve městě, jen se liší přístupem k životu a vybrali si prostě klidnější život i za cenu oběti, že dojíždějí do práce. V naší blízkosti žijí spisovatelé, výtvarníci, úžasný historik, profesionální hasiči a mohla bych pokračovat dál.
Ale každý má právo si život vybrat, vybrat si, kde chce žít. A rychlé soudy či kritika dnešní vesnice bez větších znalostí jsou zbytečné. A jak jsem psala, žijeme stejně jako ve městě, jen ne tolik uspěchaně a víc v klidu.
A není to úplně pro nás novinka. S našimi třemi malými dětmi jsme hodně let bydleli na vesnici blízko Prahy. Děti chodily do pražských škol, my jsme pracovali v Praze a děti vesnici milovaly. Dodnes pořádají společně výlety tam, kde prožily svoje dětství.
Tak to je můj pohled na vesnici, jak ji znám já.
