Článek
1Kdybych mluvil v jazycích lidí i andělů, bez vína je to jen dunění zvonu, řinčení činelů. 2Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez vína nejsem nic. 3Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil, bez vína je mi to k ničemu.
4Víno je trpělivé, je laskavé, víno nezávidí, víno se nevychloubá ani nepovyšuje; 5není hrubé, nehledá svůj prospěch, není vznětlivé, nepočítá křivdy, 6není škodolibé, ale raduje se z pravdy; 7všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží.
8 Víno nikdy neskončí. Avšak proroctví – ta zaniknou, jazyky – ty umlknou, poznání – to pomine. 9Jen z části totiž poznáváme a jen z části prorokujeme; 10jakmile však přijde dokonalé, tehdy to částečné zanikne. 11Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, měl jsem dětské názory; když jsem však dospěl, s dětinskými věcmi jsem se rozloučil. 12Teď totiž vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom tváří v tvář. Teď poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mě.
13Do té doby nám zůstává víra, naděje a víno, tato trojice; ale největší z nich je víno.
