Článek
Nejsem si úplně jist, jestli se tak nejmenuje nějaký předmět. Když kupříkladu existuje babiččina mouka. Nebo máme typ jídla? Mohlo by jít o jakousi příjemnou pečenou záležitost? Jde o možnou variantu. Třeba bude někdo reagovat a dozvíme se více.
Já jsem si vybral jinou podobu. Babička po pár týdnech „klidu“ dostala od mladých „pozvánku“, aby jim pohlídala vnuka. Již se s ním vícekrát setkala a přibližně věděla, co od něj může čekat. Ne snad že by s ním šili všichni čerti. Na druhé straně platilo, že pár jich v sobě mít bude. Zatím se nachází v pásmu předškolního věku. Babička ho sice nevnímá jako nadměrně divokého, nicméně prožívá obavy, jak bude vypadat jeho chování při nástupu do školy a zda a jak zvládne počátek doby povinné školní docházky. Pak jí sousedka sdělí, že jde přece o kluka, který prý už z principu nemůže chvíli posedět a nic nedělat. Zde se dá souhlasit pouze částečně.
Babička se ve smluvený čas objevila na hlídacím místě a převzala o vnuka starost. Několikrát ho upozornila, jak se má chovat. Chlapec přikývl, ale už běžel na druhý konec zahrady. Tam vydržel jen chvilku a pustil so do jiné činnosti. Co ho zaujalo? Co na místě viděl? Úplně hned nebylo jasno. Posléze vyzval dozírající osobu, aby si s ním šla zakopat. Babička tak nikdy předtím nečinila. A nehodlala přijmout změnu. Vlastně by šlo o překvapení, kdyby se tak stalo. Překvapení nakonec vypadalo docela jinak. Vnuk poznal, že na kopání ona nebude, a tak se jal střílet do plotu. Zřejmě si tak nepočíná poprvé. Má ho nechat? Může zde být sám? No - raději postojí a bude sledovat dění. Aby ji později nehryzalo svědomí, kdyby upadl a odře se… Jen by byly řeči. Zbytečné?
Jak se dalo čekat, přišel tzv. přelétací pokus. Míč se krátkodobě ocitl nad plotem a dopadl na ulici. Vnouček běžel, aby ho dostihl. Co kdyby mu ho někdo vzal? Táta mu kladl na srdce, aby se o míč řádně staral. Vždyť stál tolik peněz. Nebo… Nestačil vymyslet další variantu a proskočil vrátky. Vzápětí byl jistý dospělý muž v roli řidiče nucen velmi pohotově sešlápnout brzdový pedál. Silně zatroubil. Babička ztuhla. Chtěla se rozeběhnout na místo, aby zjistila, co se stalo. Ale vůbec jí nešlo se hýbat. Další překvapení. Nečekaný jev. Za skoro neprůhledným plotem z křovisek vládlo ticho. Obávala se nejhoršího. A danému stavu jí v hlavě naskakovaly příslušné obrazy. Katastrofické vize jasně vládly. Kosti, krev, bezvládné tělíčko, houkající sanita… Značně silně prožívala svou osobní odpovědnost. Co řeknou rodiče? Konečně se jí podařilo rozhýbat. S tlukoucím srdcem došla k vrátkům.
Třetím překvapením se stalo, že čelo auta zastavilo asi decimetr od chlapcova těla. Čtvrtým pak vyjádření chlapce, který docela v klidu doběhl pro míč a s úsměvem bez stopy provinění se vracel zpátky. Babička nevěděla, jestli ho má obejmout nebo mu vynadat. Nějak se v sobě nedokázala vyznat. Natož rozhodnout. Ke všemu jí vnuk na otázku - „co kdyby tě, ty kluku, to auto porazilo?“ bezelstně odpověděl - „no - přece bych kliknul zpátky a zkusil to znovu“.
Kdybych se měl jiným způsobem přiblížit ke znění a k duchu nadpisu, doplnil bych, že by uvedená starší osoba moha přijít s jinými podobami překvapení. Napadají mě varianty jako - začít se lépe chovat k dědečkovi, zbavit se nevýhodného spojení s tzv. kamarádkou, přestat s kouřením, konečně si pořídit nového partnera, rozhodnout se prodat či pronajmout svou vzdálenou nemovitost atd. Tím silněji by si titulek zasloužil překlopit do množného čísla.
