Článek
Myslím, že leckdo by si na nějaký ze svého života vzpomenul. Leckdo jich zažil i více. Některé se člověka nemusejí týkat zcela osobně. Jako konkrétní příklad mě napadá, že vášnivý fanoušek se pár hodin těší, až usedne k TV přenosu. Moc nevěří, ale kdyby se něco povedlo jeho týmu, byl by moc rád. A on přijde - báječný začátek. Ještě se mnoho neodehrálo a jeho zlatí kluci vedou o dvě a někdy dokonce o tři branky. Sláva! Krásný večer.
Báječný začátekse hodí jedinci, který se z vesnice vypraví do města zvládnout několik akcí najednou. Sám zmíněnou situaci dobře znám a není pro mě nová. Spíše tradiční. Je-li nutno někam dojet, člověk si musí promyslet, jak často a za jakým účelem. Výhodou městského člověka je, že oněch pár desítek či stovek metrů může za den absolvovat vícekrát.
Dnešek věnuji vzpomínce. Před pár lety jsem se vypravil do banky. Jen připomenu, že bylo po vyhlášení mimořádných opatření na jaře 2020. Už jen pocit, že člověk půjde do bankovní pobočky v roušce, je zvláštní. Jenže jaký zvolit čas? Otevírací doba byla z pochopitelných důvodů zkrácena.Jistě se bude čekat. Nepochybně se bude hodit trpělivost. Bude rozumné přijít před otevírací dobou? Nebo někdy později? Obojí zavánělo problémy i výhodami, které jsem si jasně uvědomoval. Nakonec jsem zvolil tzv. předčasnou variantu. Deset minut před zahájením provozu stojím na místě. Mám číslo pět. Snad dobré. Občas se uvnitř mihne pár postav. Pobočka se otevírá s mírným zpožděním. Že by hledali roušky? Nebo si dámská část obsluhy kontrolovala, zda jim sluší? Či ladí s dnešním oblečením? Nevím.
Šest nás vejde do budovy. Prozatím prý stačí. Ostatní zůstávají bez radosti, ale poslušně venku. V příchozím prostoru není jasná organizace. Mělo by se čekat obecně nebo podle sektorů? Aha, schody nahoru jsou uzavřeny. Tak tam se neoperuje. Musíme si vystačit se spodní částí. Až o dost později se dozvím o tzv. chytrém řešení. Jeho podstatou je, že půlka bankovního týmu je doma a bude fungovat až další týden. Musím jednat s jinou osobou. Kéž se nevyskytnou překážky.
Mám štěstí, tři jedinci přede mnou zamířili k „hotovostní“ části. Občan z daleké Asie měl č. 1, a tak stojí přede mnou u přepážky. Snad bude brzo hotov. Pozor - známá lidová výzva poučuje - neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil. A opravdu. Minuty tečou a proudí a nic se neděje. Báječný začátek se patrně odkládá. Až za celkových 10 minut do skleněné kukaně nakráčí - bez úsměvu - slečna na zvíci deseticentimetrových podpatcích. Aha, proto těch 10 minut, chápu. Cizinec nečeká a jde blíž a sedne si. Prozatím jsem se zabýval vlastními myšlenkami, zejména co mě během městské mise ještě čeká a jak nejlépe poskládat další program, aby nedošlo k nechtěným prodlevám. A samozřejmě zkontrolovat podklady pro platby. Myslím, že mám vše, co je třeba mít. A měl bych hladce projít.
Nahlédnu poté před sebe. Jeví se zádrhel s Asiatem. Mává platební kartou a záporně vrtí hlavou. Slečna zkoumá, co vlastně požaduje. Až za dobu se ptá, jestli karta funguje. Několikrát jí říká „ne ne ne“. Ukazuje se, že jde o vrchol jeho umu v českém jazyce. Prsty dává najevo, že potřebuje peníze. Zřejmě podniká a žádá o provozní kapitál. Když se nepohybuje, obchody váznou a umrtvují se. Ona zkouší s kartou určité kroky, ale úspěch se nedostavuje. Vrací mu ji, ale on rychle mluví vietnamsky a dožaduje se nápravy. Jak jeho napětí roste, tím rychleji mluví. Ptá se slečna - vy mi rozumíte? Ne, to je pak těžké. Povzdechne si. Někam telefonuje. Bez pokroku. Další telefonát. Sleduji, jak se mírně přiklání na klientovu argumentační rovinu. Jen není navenek jasné, zda mu chce opravdu pomoci - nebo ho mít vyřešeného? Kýve hlavou, mračí se. Bez výsledku.
Slečna vstane a odchází. Další minuty běží. Znovu se objevuje a nemá dobrou zprávu. Ani ona nemůže mluvit o báječném začátku. Skoro 30 minut je pryč a dosud se nezbavila prvního klienta. Ještě chvíli se dohadují. Následuje její další výlet z kukaně. Po návratu má spásný nápad. Zná pán někoho, kdo umí česky? Mohlo by se jednat o zvrat. Chvilku trvá, než Asiat pochopí. Asi se smiřuje, že dnes peníze nedostane. Kšeft se nehne. Vytočí kamaráda a jemu slečna vše shrne. Rozumí česky dobře a proces začíná připomínat splavněnou řeku. Dohodnou brzký termín návštěvy u bankovního specialisty, který je v záložním týmu. Sláva, asijská mise po asi tak třiceti pěti minutách končí. Pán něco říká - asi děkuje a odchází.
Snažím se vykročit kupředu, ale slečna mě zarazí. Rychle pobíhá prsty po klávesnici. Žel skoro 10 minut. Čím se zabývá, by zaznělo jako spekulace. Může schůzku s Asiatem zadávat kolegovi do systému, zrovna jako odepisovat svému milenci či sdělovat kamarádce na stejné nebo docela jiné pobočce, jaké má „dnes po ránu peklo“. Jako by nestačilo, co se jí dělo doma… Mezitím se obrátím na staršího pána za mnou. Trpělivě snáší úděl. Ucedím „snad ty peníze dnes nepotřeboval na transport návykových látek“. No - pán by se prý nedivil. Ještě dodám, že tu stojíme dlouho, ale že před hodinou jsem u místního supermarketu zažil velkou zácpu kvůli stále najíždějícím vozidlům. Lidé na sebe troubili, poté se hnali k nákupním košíkům, jichž brzo začal být nedostatek. Někteří pak do sebe uvnitř strkali… tady je aspoň klid, byť napětí je znát. No - už jdu na řadu…Báječný začátek se nekonal, snad přijde aspoň průměrné pokračování.
